„Kryštůfku, broučku, vem si ty rukávky a jdem …,“ pronesla štíhlá blondýna v plavkách s nadějí v hlase směrem k asi pětiletému chlapci, který si na podlaze hotelového pokoje hrál s hasičským autem.
Žádná reakce.
„Pojď, už jdem …,“ šťouchla do něho prstem.
Konečně se probral z fantastického světa her. Právě hasil požár u podzemních garáží, které představovalo rozkládací lůžko – přistýlka.
„Co je, mami?“ zamžoural jejím směrem.
„Jdeme tady s Pavlem,“ ukázala na přítele, který u dveří už nervózně podupával nohou, „do moře, přeci.“
„Do moře?“ povzdychl mrňous, „tam to moc šplouchá, mami, smrdí to tam a pálej mě voči.“
„Ale, prosím tě … Je to tam přeci tak krásný … ty vlnky jsou příjemný, voda teplá, co?“
„Já … já … tam nechci …,“ zafňukal. „Já chci bejt tady. Hrát si.“
Netrpělivý muž u dveří vztekle pohlédl na svou partnerku. Jo, moc se s tím klukem párá. Seznámil se s ní před rokem.
Líbila se mu …
Ale to dítě mu byl čert dlužnej.
Myslel, že aspoň k moři pojedou sami.
Ale ona nechtěla. Vzala si toho svýho andílka s sebou. A všechno se točí jen kolem něj.
Tak rád by si užil. S ní …
Ale, copak to jde, když je tady ten hroznej kluk?
„Můžeš si tam přece hrát na písku, stavět hrady, co? Nemusíš přece do vody, když nechceš …,“ zaprosila.
Ale on umanutě trval na svém: „Je tam moc horko, mami, já chci bejt tady …“
Pavlova míra trpělivosti v ten okamžik přetekla. Vrhl se doprostřed místnosti a hlasitě pronesl: „Tak, podívej se, Kryštofe, jseš už velkej kluk, po prázdninách jdeš do školy, že jo, nechceš přece zkejsnout mezi mrňatama v mateřince …“
Chlapec na něj uhrančivě zíral, ale mlčel.
„A takový velký kluci se přece moře nebojej. A poslouchaj rodiče … Když řeknou, že se jde do vody, tak se přece jde …“
„Ale ty přece nejseš můj táta,“ odpověděl mu náhle stejně hlasitě.
Muž měl pocit, jako by mu někdo vrazil oštěp do břicha. Tak ten smrad mu bude říkat, že není jeho táta, jemu, kterej je už rok živí a zaplatil celej tenhle pobyt. Přitom ten skutečnej otec se na ně po čase vykašlal a kdovíkde je mu teď konec. Ta nespravedlnost ho rozlítila.
„To … to je celá ta tvoje výchova …,“ zařval směrem k ženě, „já se dřu, abysme mohli k moři, a tady rozmazlenej milostpán si postaví hlavu. Tolik prachů jsem do toho vrazil a kvůli němu teď budeme celou dovolenou jen čučet v pokoji …“
Všechno se v ní sevřelo. Měla s Pavlem svoje úmysly, byla to přeci partie …
Tak znovu pronesla: „Buď rozumnej kluk, Kryštůfku, Pavel to myslí dobře … Vem si ty rukávky a pojď …“
V chlapcových očích se objevily slzičky vzdoru: „Ne, já chci bejt tady!“
„Hezký, moc hezký …,“ pokýval muž vztekle hlavou, „víš co, Evo, tak si to rozmysli, buď tady budu velet já, nebo tenhle mrňous. Taky si ale uvědom, co z toho fakana asi jednou vyroste, když bude mít takovejhle režim …“
Žena hlasitě polkla. Chvíli se to v ní mlelo, ale pak z ní vypadlo: „Tak víš co, Kryštůfku, když nechceš poslouchat, tak si tady klidně buď … sám.“
„Tak jo,“ odpověděl spokojeně. Viditelně to bral jako své morální vítězství.
V Pavlovi vzkypěla žluč. Zatoužil náhle po pomstě. Ale ta musí být opravdu sladká ...
„Dobře,“ pronesl naoko klidně. Pak přistoupil k postavičce uprostřed místnosti a pokračoval, ale už úplně jiným, zlověstným tónem: „Klidně tady zůstaň, Kryštofe, když myslíš. … Ale varovali jsme tě. Já … bych tady třeba nebyl ani zanic.“
S uspokojením zahlédl v chlapcových očích záblesk děsu.
„Sem totiž,“ dodal ještě temněji, „když zjistí, že tu zůstaly děti samy, chodí velká požíračka zvaná taky Zubatá. Vypadá sice jako normální pokojská, ale je to, chlapče, něco jako jezinka … nebo upírka … vlkodlak …, nebo tak nějak podobně. Sbírá a žere děcka, co jsou na pokojích a ne u moře.“
Kryštůfek pocítil závan nevyslovitelné hrůzy, ale vzdor byl zatím mnohem silnější.
„Pavle, to ne …!“ vykřikla zoufale Eva.
Chlapec sebou cukl.
„No, vidíš,“ pronesl muž s ledovým klidem, „maminka ti jen chce naznačit, že si to ještě můžeš rozmyslet.“
„Tak, co, broučku, jdeš s námi?“ promluvila co nejvlídněji.
„Ne!“ odsekl zarputile a opět uchopil hračku.
„No, nic …,“ Pavel prudce otevřel dveře a vystrčil ženu na chodbu.
„Kdybys snad chtěl za námi přijít, čekáme ještě chvíli u baru v přízemí …,“ zahlaholil do místnosti.
Pak zabouchl a chlapec osaměl.
---
„Evi, skoč mi, prosím tě, pro dvě vodky!“
Rozvalil se v pohodlné sedačce nedaleko baru a slastně povzdychl. Konečně je klid. Kluk za chvilku přijde. S prosíkem. O tom byl skálopevně přesvědčen.
Eva povstala a zamířila k barovému pultu. Dosud byla rozechvělá předchozí scénou v pokoji. Její oči těkaly po detailech interiéru, nebyla schopna se pořádně soustředit … Napadal ji tisíc a jeden důvod, proč by měla vyběhnout nahoru. Všechny představy ale končily stejně: Ustoupí a zůstane se synem v pokoji. Podvědomě ale ví, že to tak ve skutečnosti není správné a že Pavel, nehledě na svérázné výchovné metody, má vlastně pravdu.
„Miláčku, já jsem říkal vodku, ne gin,“ obrátil k ní vyčítavé oči.
„Já … já … promiň,“ zakoktala.
„No nic,“ objal ji kolem ramenou, „já to chápu … tu tvoji nervozitu, ale … věř mi … bude to dobrý. On přijde. Za chvíli. Teď si spolu připijem. Tak: na nás dva.“
„Jo,“ špitla a vyklopila do sebe skleničku. Organismem se rozlilo blahodárné teplo. Netrpělivě čekala, kdy se dostaví takový ten obluzující klid, pohoda, ta mírná spokojená lhostejnost …
Marně.
Viděla rozesmátého Pavla, jak usrkává a pohybuje ústy. Ano, asi jí vypráví jednu z těch svých zábavných historek, kterou slyšela už po padesáté, ale on se při ní stejně vždycky baví, jako by to byla premiéra.
Pokyvovala hlavou, neslyšela však nic, ústa měla stažená v jakémsi křečovitém šklebu, který věrně napodoboval bezstarostný úsměv.
Koutkem oka sledovala ručičku nástěnných hodin u recepce. Každý její pohyb cítila tak intenzivně, jako by byl tlukot jejího srdce s jejich strojkem synchronizován.
Tik-tak, tik-tak …
Cítila to, i když hodiny byly ve skutečnosti zcela bezhlučné …
Její nervozita stoupala. Na schodišti totiž dosud nespatřila známou postavičku. Hlídala i výtahy, ale byla přesvědčená, že do jejich kabiny by syn sám nevstoupil.
Tik-tak, tik-tak …
Napětí narůstalo …
Přišlo jí, že to čekání trvá nekonečně dlouho, několik desítek minut, nebo snad dokonce hodin …
Pohled na ciferník ji ale upozornil, že se ručička posunula jen o pět drobných čárek.
Pět minut …
Co tam asi dělá. Hraje si … Jo, určitě si hraje. Viděla ho na koberci, jak prohání to autíčko, vytahuje žebřík, hadice …
Trochu se zklidnila.
Pavel teď pohlédl na hodinky. Něco řekl.
„Cože?“
„Posloucháš mě vůbec, sakra?“ slyšela teď už zcela zřetelně.
„Jistě, promiň, to ten gin …“
„No jenom říkám, že už by moh přijít, milostpán, věčně na něj čekat nebudeme.“
„To jako myslíš, že bysme šli na pláž a nechali ho v pokoji samotnýho?“
Pokrčil rameny, ale když spatřil v jejich očích záblesk hysterie, rychle dodal: „Ale jen se neboj, ještě rád přijde, až mu tam vleze pokojská …“
„Cco?“
„No pokojská. Přeci každý dopoledne jde uklidit pokoj. Normální, žádná zubatá, samozřejmě. A teď přines tu vodku.“
Do ruky jí vrazil prázdnou skleničku. Jako bez ducha ji nechala naplnit a vracela se směrem ke kůží potaženému fotelu.
„Pokojská …,“ probíhalo jí hlavou.
„Sem totiž,“ slyšela Pavlův hlas, „když zjistí, že tu zůstaly děti samy, chodí velká požíračka zvaná taky Zubatá. … Vypadá sice na první pohled jako normální pokojská …, ale je to, chlapče, něco jako jezinka … nebo upírka … vlkodlak …, nebo tak nějak podobně. Sbírá a žere děcka, co jsou na pokojích a ne u moře.“
Ano, pokojská … Možná zaťuká, pak otevře dveře …
Ale …
Kluk se nejspíš strašně lekne, pokud se už po té Pavlově povídačce nechoulí někde v koutě nebo pod postelí. Co když … se zavřel někde ve skříni a dusí se tam … nebo … před ní utíká …
Úplně jasně to viděla: Kryštof šílený hrůzou zaklapává dveře šatníku, dochází kyslík … Ale ne … ty dveře se přece nedají zabouchnout …
Tak, kam by ještě mohl utéct …
Do koupelny, jo … Tam se může zamknout.
Ale pokojská přece musí vyměnit ručníky …
Zase to v duchu vidí …
Ta žena doráží na dveře, klepe klikou, on strašlivě ječí … a neví, chudáček, kam … Proboha, vždyť je tam okýnko, aby tak …
Ne, to je moc malé a je na něj příliš vysoko …
Ale co když nevleze do koupelny spojené se záchodem?
Co udělá?
Kam by ještě tak mohl …
Už stojí nad Pavlem a náhle zírá do prázdna.
„Díky,“ pronese ledabyle partner a vytrhne jí skleničku z ruky, „ty si už nedáš?“
Vtom se ozve šílený zvuk, který připomíná poplachovou sirénu. Dere se z náhle zamrzlých Eviných úst.
„Evo?!!“ vykřikne překvapeně.
Její rty se začnou neznatelně pohybovat.
„Co?“
Přiblíží ucho. Jakýkoliv zvuk však ustal.
Silně jí zatřese: „Co se děje, sakra?!“
„Balkón,“ zašeptá.
„Co?“
„Balkón,“ ozve se hlasitěji.
Nechápe.
„My ho tam nechali. A on … Co když v hrůze utekl na balkón a …,“ ozve se snad až příliš nahlas.
„Blbost,“ pronese klidně a přihne si vodky, „proč by to dělal?“
V ten okamžik ji zachvátí panická aktivita.
Vybíhá z hotelové haly na schodiště a míří nahoru … za synem.
V duchu ho už vidí, jak se usmívá, jak jeho rozčepýřené vlásky čechrá nápor vzduchu, neboť on s roztaženýma rukama a nohama padá … do té strašlivé hlubiny pod balkónem jejich dočasného příbytku. A pak rána. Takové hrozné křachnutí a krev … moc krve …
„Ne, nee, neee!!!“ rozráží překvapené rodiny směřující v protisměru na pláž.
Ještě kousek …, tak a je na patře. Teď doleva a pak támhle za tím ohybem. Stojí před pokojem.
Dveře jsou v němém očekávání.
Sáhne do plážové tašky pro magnetickou kartu. Nic. Sakra. Prohledává ji dál. Pak si vzpomene na ten okamžik … Pavel prudce otvírá na chodbu a rázně ji vystrkává ven. „Kdybys snad chtěl za námi přijít, čekáme ještě chvíli u baru v přízemí …,“ zahlaholí ještě nazpět.
A je to.
Všechno proběhlo tak rychle, že karta zůstala uvnitř.
Rychle zabuší: „Kryštofe, broučku, otevři …“
Ticho.
„Neboj se, to jsem já, maminka,“ klepe dál, „zapomněla jsem si tam kartu.“
Nic.
„Klidně se, Kryštůfku, koukni na stolek u televize, karta tam leží …“
Uvnitř cosi zarachotí. Napětí trochu povoluje. Žije!!
„Pojď, broučku, a otevři, neboj se, nemusíš už jít k moři …“
Šoupavé kroky směrem ke dveřím …
„Cvak,“ pootevře se škvírka. Eva hluboce vydechne a vkročí dovnitř: „Já jsem tak ráda …“
V ten okamžik ji čísi silná ruka ucpe ústa.
„Mlč!“ ozve se zasyknutí. „Běda, jak nebudeš držet hubu …“
Pak s ní někdo smýkne na lůžko a do pusy nacpe zmuchlaný hadr. Spatří temný obrys mohutné mužské postavy, která ji vzápětí svazuje ruce a nohy. Pevná pouta se jí bolestivě zarývají do kůže.
„Pojď, broučku, a otevři, neboj se, nemusíš už jít k moři …,“ napodobil její zoufalý vysoký hlas a pak přešel do původního tónu.
Zlého a výhružného.
„Fakt se nebojím, krásko …, už včera jsem si tě všim u bazénu … a hned jsem si řek', že bys za to stála … Skvělá náhodička, nemyslíš …“
„Hmmmm …,“ chroptěla cosi do roubíku.
„Uklidni se, kočičko, … tvůj brouček tu není … Prostě proto, že tu ani nikdy nebyl. … Spletla sis patro, víš?!“
Znovu cosi zahučela.
„Hele, teď záleží jen na tobě, co bude dál … Jestli mi uděláš potěšení se vším všudy a budu spokojenej … Tak ti slibuju …“
Významně se odmlčel.
„Tak ti slibuju…, že … umřeš rychle …“
V jeho ruce náhle spatřila nůž se stříbřitou vroubkovanou čepelí.
„Taky si spletla patro,“ proběhlo jí v ten okamžik hlavou, „Zubatá …“
---
Pavel s omluvnými úšklebky směrem k obsluze recepce dosrkal svou skleničku vodky.
„Ta hysterka …,“ povzdychl.
Když je taková, tak ať si se synáčkem tráví odpoledne na pokoji. Bylo mu jasné, že kdyby se něco dělo, něco skutečně závažného, už by tu byla.
Hodil přes rameno ručník a vydal se k prosluněné pláži.
---
Chlapec strávil příjemné odpoledne hrou. K hasičskému vozu přibral ještě několik dalších autíček z kufru.
Cítil se skvěle.
Je přece šikovný, po prázdninách nastupuje do školy. V hotelu taky není poprvé. A tak zná to správné zaříkadlo na démonické pokojské. Stačí prostě pověsit zvenku na dveře ceduli s nápisem NERUŠIT, do té doby nečinně ležící na nočním stolku. Moc dobře ví, že pak se do pokoje žádná uklízečka neodváží.
Ani Zubatá …
