Patrycjusz Pająk: Hrůza v české literatuře
Groza po czesku. Przypadki literackie
Academia, 2017, 452 stran
Patrycjusz Pająk ke své práci přistupuje opravdu s otevřeným a širokým záběrem. Nepodíval se na vykotlaný zoubek jen dílům, která zapadají do koncepce názvu jeho práce, ale rovnou i na určující termíny a postupy oné koncepce. Tedy hrůze, strachu a v obecném pohledu i hororu. „Hrůza v české literatuře“ tak není jen studií české hrůzostrašné literatury. Rozsáhlý a myšlenkově obsáhlý úvod do probírané problematiky je základní a obecnou studií strachu v literatuře a lidském vnímání celkově, je zajímavým, hlubokým a pronikavým vhledem do samotného lidského vnímání strachu, odporu a hrůzy ať už v historickém, či sociálně-kulturním kontextu. Jde tedy nejen o kulturní, ale i o vskutku filosofické dílo.
Velmi zajímavá se jeví již první část druhé kapitoly, v níž autor probírá základní prvky černého románu a strašidelné literatury, tedy to, co vyvolává – hrůzu, strach a úzkost a zároveň rozebírá, že v těchto třech případech nejde o jedno a totéž. Trochu tím smazává obecně přijatý a v různých komentářích a recenzích nejednou zmiňovaný pohled, že horor je „jen“ o strachu. Přitom horor nevyvolává pouze strach, ale, jak je v knize zcela pravdivě zmíněno, mimo jiné i hrůzu či úzkost. Dodejme ještě znechucení či odpor, což jde nejednou ruku v ruce s již zmiňovanými pocity. Vzájemné, až do nejmenších detailů, odlišení těchto dojmů a pocitů, pak jen odhaluje krásu a působivost probíraného tématu, tedy černého románu, hrůzné a hororové literatury.
Pająk se nebojí nabourávat ani další zažitý pohled, tedy „nutnou“ nadpřirozenost hororu a skvěle argumentuje čistě realistickou stránku (obecně vzato nejen) literární hrůzy: „Proto bývá tento typ literatury často ztotožňován s literaturou fantastickou. Hrůzostrašná literatura však může být i realistická, tedy přinejmenším na první pohled odpovídající empirickým zkušenostem. Představy o živé smrti se totiž nevyznačují primárně fantastičností, ale iracionalitou. Realistická hrůza zahrnuje jevy, které patří do empirického světa (např. šílenství či krutost), avšak dosahují intenzity, jakou z běžné zkušenosti neznáme, a proto se nám zdají nepochopitelné.“
Ač je ve svém pojetí a záběru velmi široký, Pająk si dovolí i vlastní pokus o definici, vymezení a ukotvení literární hrůzy: „Literární hrůza, jež umožňuje uspokojit snílkovskou a anarchistickou touhu zakusit radikální jinakost a osvobození od racionálních norem zajišťujících 'nudnou' stabilitu, se od jiných emočně-estetických kategorií plnících podobnou funkci (např. komiky) liší tím, že je tou nejsilnější zkušeností, protože je spojena s nejzákladnějším lidským pocitem, a sice strachem o vlastní identitu zakořeněnou v kulturních normách.“
Přes tento (pro širší pochopení a ukotvení svého díla ovšem nutný) filosoficko-kulturně-sociální oblouk se však autor dostane k základnímu kamenu svého díla – hrůze v české literatuře. A i zde téma bere širokým rozkročením, někdy dokonce zachází až za obecné vnímání a pohledy běžného čtenáře a zmiňuje díla, která by sem na první pohled nepatřila. Ovšem jen na ten první, Pająk je důsledný a dokáže různými způsoby obhájit každý titul, který uvede.
Autor počátky historie české literární hrůzy umísťuje až někam ke kramářským písním a jarmarečním textům. Pokračuje překlady zahraničních (převážně německých) strašidelných a temných textů, které však mnohdy byly hodně volnými překlady a v nejednom případě dokonce spíše jen ještě volnějším převyprávěním, s notnými přídavky „překladatele“. A dále gotická literatura, rudolfínské mysteriózní příběhy (Golem atd.), romaneta, spiritistické příběhy, strašidelné příběhy ovlivněné válečnými hrůzami či bolševickou diktaturou. Pająk v hloubkových analýzách jednotlivých děl ale i historických období projevuje typické prvky nejen žánru jako takového, ale i českého přístupu k němu – tedy silnou psychologickou stránku a domácí pohled. Některým základním a určujícím dílům věnuje opravdu hodně prostoru, pozitivem je, že se k nim řadí i díla ne zase tak známá, v tomhle ohledu je Pająkova kniha hlubokou studnicí inspirace, jiná díla jsou zmíněná jen lehce v kontextu/kontrastu k hlavnímu probíranému dílu, či pouze jmenovaná.
Nechybí tak pohled na tvorbu Christiana Heinricha Spiesse, Erbenovu Kytici, duchy a upíry v dané literatuře, katy, Jakuba Arbese, nejen Spalovače mrtvol Ladislava Fukse, Felixe Achila de la Cámaru, Jiřího Karáska ze Lvovic, Ladislava Klímu, K. H. Máchu, časopiseckou hrůzu, Karla Sabinu, černé romány, Miloše Urbana, Miloslava Švandrlíka, neobyčejně temnou poetiku Josefa Váchala, černé romány a pro některé možná i překvapivě tvorbu Jana Pelce…
Za (ohledně rozsahu lehce pochopitelné) negativum knihy by se dal považovat velmi malý (či notně zúžený) prostor poskytnutý současnějším českým hororům a hrůzné literatuře. Alespoň ta v knize několikrát zmíněná Jenny Nowak mohla dostat kratší kapitolu. A jak již bylo řečeno, Pająk se věnuje i dílům, jejichž zařazení do tématu se může zdát nepochopitelné či sporné, ovšem ať již s autorovým rozhodnutím souhlasit budeme či nebudeme, v každém případě se i tak, díky rozpracovaným analýzám, dostaneme k hned několika zajímavým knihám, které rozhodně stojí za přečtení.
„Hrůza v české literatuře“ je velmi chvályhodné dílo, které rozhodně obohatí a přinese několik zajímavých a neotřelých pohledů na danou problematiku. Je silným inspiračním a pramenným zdrojem, studnicí zajímavých pohledů a závěrů, polemizačním diskusním příspěvkem. V neposlední řadě pak jasnou a nezpochybnitelnou ukázkou toho, že český horor existoval a existuje, jen má nejednou vlastní styl a přístup. Za velké pozitivum Pająkovy práce je možné pojmout jeho důkazní materiál, že to (vlastní styl a přístup) vůbec není špatně. Pokud rádi nahlížíte hlouběji, pod pokličku, za oponu čtených příběhů, „Hrůza v české literatuře“ je prostě radost.
„Česká hrůzostrašná literatura není co do svého kulturního významu výjimečná, je ale dobrým příkladem kontrastu mezi tradiční, stereotypní interpretací specifik české kultury (založené podle této interpretace na biedermeierovském, tedy racionálním, harmonizujícím a optimistickém kompromisu člověka se světem i se sebou samotným) a specifiky literární hrůzy (zrozené z paranoidní nedůvěry člověka ke světu i sobě samému).
