Paprika
Animovaný / Mysteriózní / Psychologický / Thriller
Japonsko, 90 min
Režie: Satoši Kon
Hudba: Susumu Hirasawa
Co kdyby existovala možnost, navštívit něčí sen? Co kdybyste ho mohli nejen navštívit, ale také v něm fungovat? A co kdyby neplatily žádné hranice, auty ani limity? Co by ne. Vždyť je to sen a ve snu je možné všechno. Nebo ne? V japonském snu určitě.
Pokud se alespoň trochu orientujete v moderní filmografii, pak vám nápad o cestování do cizích snů nemůže být cizí. Není to tak dávno, co se jeden americký režisér rozhodnul nechat vstupovat do snů Lea DiCapria (a nemyslím tím teď sny patnáctiletých slečen, o to se už před ním postaral James Cameron). Není ani tajemstvím, že se Christopher Nolan inspiroval jedním východním námětem, a tím není žádný jiný, než právě příběh „Papriky“. Přestože je toto podnícení evidentní, mezi oběma filmy je obrovský rozdíl.
Japonský snímek „Paprika“ byl natočen podle knižní stejnojmenné předlohy od Jasutaky Cucui (kniha nově vyšla i v češtině). Pokud vám kniha uvízne v rukách dříve než film, nedoporučuji si přečíst anotaci, předtím, než se do jednoho nebo druhého pustíte, protože vám prozradí úplně všechno, včetně toho, kdo nebo co je „Paprika“. Film tak přímočarý není, na začátku zjišťujete, že existuje přístroj, díky němuž se můžete napojit na sny někoho jiného a že je používán pro vědecké účely. Jenže, jak to tak bývá, je přístroj ukraden a zneužit. A tak se detektiv, který se snaží skrz snovou terapii rozluštit jistý případ, a terapeutka vydávají po jeho stopách… Existují názory, že se snímek knize kvalitou příliš nepřibližuje. No, ono je to taky umění, ne-li nemožná věc, natočit film dle knižní předlohy, aby se neozval žádný zlý jazyk. Velká část děje se odehrává na hranici snu a reality a záleží zřejmě na divákovi, jak bude film sledovat pozorně a jestli mu vše bude zřejmé už na začátku. Je to taková osobní hra v chápání. S matením smyslů si anime vcelku často rádo hraje a vzhledem k barvám a nekonečným možnostem fantazie, kterým obrázky otevírají vrátka, si to může dovolit.
Škoda, že když se Nolan snovými teroristy inspiroval, nenechal průchod skutečné fantazii. Pravda, americký divák asi není fantazii tolik přístupný a vrcholem pro dostatečné chápání jsou hobití chlupaté nohy. Jenže když sní Japonci, není to jen přecházení z jedné budovy do druhé a za vrchol představivosti se nepovažuje svět převrácený vzhůru nohama. Sen je tady prostor, kde se může dít cokoli, co vás napadne. Padáte do vody? Tak to by chtělo se přeměnit v mořskou potvoru, dejme tomu mořskou nevinnou panenku. Potřebujete se ocitnout na místě, které zrovna běží v televizi? Stačí vkročit do obrazovky, na druhé straně musí být kamera jako východ. Vždyť je to vlastně logické. Svým způsobem. Japonským způsobem, animovaným způsobem. A věřte mi, je to oku lahodící způsob. Osvěžující je mimochodem i romantická, silně netypická linka. A přitom tak normální.
Musíme však také přiznat, že ačkoli anime filmy přinášejí většinou padání čelistí v zápalu překvapení, v tomto případě je hlavní záporná postava poněkud průhledná už celkem od začátku. A film je v určitých místech lehce matoucí. Otázka je, zda je tomu tak proto, že sny prostě zmatené bývají, nebo se jen nepodařilo úplně udržet pevnou strukturu děje. Tedy zda je to schválně, či nikoli. Tuto záhadu si bude muset rozluštit každý sám, stejně jako jsou sny osobní záležitost, tak i pohled na „Papriku“, dílo, které si se sny hraje, nabízí různé úhly pohledu každému. Pohled úžasně kreslený, barevný, možná trochu šílený, ale stále dost zábavný.
