Ozvěny mrtvých
Winyan Loke Khontai
Thajsko, 2007, 101 minut
Režie: Tharatap Thewsomboon
Scénář: Tharatap Thewsomboon
Hrají:
Anuchit Sapanpong (Budd)
Natthamonkarn Srinikornchot (Ming)
Ming již patnáct let „vídá mrtvé lidi“ a rozmlouvá s duchy. Neví proč, protože si na své mládí moc nevzpomíná. Už si na to i zvykla a občas se ve světě duchů cítí lépe než v tom reálném, někdy jí to ale působí nejen psychické problémy, když ji např. pronásledují živí lidé, aby zjistila něco od duchů. Ming vyhledá i Budd, její někdejší kamarád a soused z dětství. I on chce, aby pohovořila s jeho mrtvým otcem, který oficiálně spáchal sebevraždu, ale Budd je přesvědčený, že jej někdo zavraždil.
Docela by mě zajímalo, jaké hodnocení má tento film v asijských zemích, protože pokud se mi vždycky zdálo, že se v Asii točí dost jiné filmy, hlavně co se týče stylu vyprávění, tenhle by mohl být jejich předobrazem. A tak by mě zajímalo, jestli to je jen propastný kulturní rozdíl mezi Východem a Západem, který způsobuje např. mé hodnocení tohoto filmu, anebo je ten film slabý i ve svém prostředí.
Pustit si „Ozvěny mrtvých“, tuto thajskou spíše fantasy než hororovou odpověď na „Šestý smysl“, bych totiž přirovnal k dobrovolnému podstoupení sebemrskačských muk.
Celých 80 minut film postrádá jasnou dějovou linii, příběh nebo cokoliv, co by jej nějak hnalo kupředu. Těchto hodně dlouhých 80 minut se před vámi budou odvíjet jen různé scénické výjevy a obrazy s lehkým nádechem surrealismu (zde ovšem zcela nefunkčního), které spolu na první pohled nijak moc nekolidují a chronologicky na sebe nenavazují. Celou tu dobu film v podstatě jen přešlapuje na místě a vrší jednu scénu na druhou, dlouhé tiché záběry, pomalou mluvu. Postrádá souvislejší děj, výraznější zápletku, scény nejsou ukotvené v prostoru i čase, není z nich patrné, jakou mají chronologickou posloupnost, zda jde o realitu, flashback či snový výjev. Ani ze samotných postav nebudete moc moudří, Budd např. v příběhu vystupuje jednou jako bratr Ming, jindy jako její kamarád z dětství, v několika (s jen lehce patrnou linií příběhu zcela logicky nesouvisejících) scénách tu vystupuje jako nějaký doktor.
Jednotlivé dialogy či vzájemné vztahy postav vykazují stopy jakéhosi halucinačního oparu, postavy spolu rozmlouvají neuvěřitelně pomalu, jako by se jim vůbec nechtělo nebo jako by měly každým okamžikem upadnout do mdlob. Tohle všechno je prostříháno klasickými rychlými střihy objevujících se duchů a scénami, jejichž původ a logická spojitost s příběhem obklopuje neprůhledný mrak nejasnosti.
Když pak po oněch dlouhých osmdesáti minutách zapadne, zdá se, že jeden jediný díl skládačky do celku, a vynoří se linie příběhu s udýchanou pointou, možná se dostaví úleva, ale zcela určitě ne uspokojení. Vše však přehluší otázka: „To opravdu někomu stálo za to točit film o tomhle? A ještě ke všemu jej natáhnout na 100 minut?“
Těch 100 minut je opravdu dlouhých a hlavně nudných. Doteď se mi nechce věřit, že jsem to nakonec opravdu dokoukal do konce a nevypnul to někde v půlce.
