All Night Long
Ooru naito rongu
Japonsko, 1992, 90 minut
Režie: Katsuya Matsumura
Scénář: Katsuya Matsumura
Hrají:
Eisuke Tsunoda (Suzuki)
Ryôsuke Suzuki (Saitô)
Yôji Ietomi (Tetsuya)
Hiromasa Taguchi (Tamari)
Tři hlavní hrdinové, chlapci v rozmezí 17 až 19 let, se seznámí za dost nepředpokládané situace. Zatímco všichni tři čekají u železničního přejezdu než projede vlak, psychopat přímo mezi nimi z ničeho nic ubodá mladou studentku. Tento otřesný zážitek trojici mladíků spojí a nejstarší z nich, poflakující se syn bohatých rodičů Suzuki, se rozhodne u sebe doma na úterní večer uspořádat mejdan. Podmínkou však jsou děvčata (které žádný z nich nemá), a tak se kluci snaží nějaká děvčata ulovit. Daří se jim různě, ale cestou na večírek je Saitô se svou novou přítelkyní přepaden gangem mladíků. Saitô je brutálně zbit a jeho přítelkyně znásilněná a zavražděná. Saitô touží po pomstě a jeho dva kamarádi se rozhodnou mu pomoci.
Režisér Matsumura svým filmem zpočátku docela mate. A to hned v několika rovinách. Dáme-li stranou naprosto nečekaný mord studentky, začátek „Ooru naito rongu“ opravdu vypadá jako japonská verze "Prciček". Docela dlouhou dobu sledujeme tři chlapce – již zmíněného Suzukiho, který má vše, co chce, kromě přátel, kteří by přišli na jeho mejdan (neb kohokoliv ze svého obsáhlého telefonního seznamu pozve, ten odmítá), klasického uťápnutého a slušného šprta Tetsuya, kterého ponižuje jeho spolužák, a obyčejného kluka Saita, jehož snem je stát se leteckým mechanikem – jak se snaží sehnat nějakou holku. Každý z nich na to jde jinak a každému se taky jinak vede. Každopádně jde o docela humorné scény a komediální nádech této části nabírá až škodolibé zabarvení (o čemž více dále). Trvá poměrně dlouho, než film začne být nepříjemný a divák skoro ani nepostřehne, kdy se zvrhl v krvavá bestiální jatka.
Matsumura však mate i zaměřením. Co se zdá být dramatem, je ve skutečnosti mizantropickým odsudkem všeho lidského. Dobro v tomto filmu neexistuje a Matsumura jako by se snažil vsugerovat, že ani mimo jeho film. „Ooru naito rongu“ je svým způsobem „zvrácenou“ kritickou oslavou všeho lidského zla ukrývajícího se v nitrech člověka jako bytosti a jen trochu odlišného zvířete. Vynáší na denní světlo záměrně ukrývané nebo dosud neobjevené pohnutky, zvířecké instinkty a neutuchající náchylnost podléhat zlu a temným stránkám lidského druhu na první signální.
Matsumuro se však i ve zdánlivě přímočarém příběhu a zápletce zapadající do ranku tzv. rape & revenge subžánru škodolibě a ironicky chechtá pod nosem a překvapuje až do posledního záběru. Protože v jeho pohledu to s lidským zlem není tak jednoduché a černobílé. I zdánlivě kýčovité charaktery hlavních hrdinů – bohém, šprt, obyčejný kluk – mu skýtají mnohé výkřiky proti lidské chásce. Matsumuru nezajímají jejich osudy, jeho postavy nejsou osamělé ani nějak zvlášť neúspěšné, zajímá ho přístup japonské mládeže k násilí. Ani oběti ale nejsou zase nějaká ukřivděná neviňátka. Vlastně čistá a nevinná je ve filmu jen jedna postava, tu ale zabijí mezi prvními.
„Ooru naito rongu“ je film, od kterého nevíte co čekat a on vás pořád (i když už si myslíte, že ho máte prokouknutý) překvapuje. Člověk ani neví, která část filmu je lepší.
Je skoro až k nevíře, že se takto pojatý film dostal v Japonsku až na filmová plátna. Katsuya Matsumuro však neusnul na vavřínech a svůj mizantropický náhled na svět rozvinul v dalších pěti částech.
