Je to jen pocit, nic víc, říkal si v duchu Paul, když malá výletní loď vyplula z přístavu. Seděl na dřevěné lavici obklopen několika turisty, kteří mezi sebou vesele klábosili. Jejich průvodce mu však připadal něčím zvláštní; jakoby ho už někde viděl. V jeho přítomnosti pociťoval takovou tu nervozitu, jakou mají lidé předtím, než se stane něco nepříjemného.Teď ale už neměl na vybranou; mohl jen pozorovat vzdalující se město a přemýšlet, zda před chvílí v přístavu neudělal chybu, když na loď nastoupil.
V Benátkách byl na dovolené už pátý den. Navštívil, co se dalo, na památky a zajímavosti se zde dalo narazit prakticky na každém kroku. Paul měl náročnou práci a přes noc ho sužovaly špatné sny, ze kterých si pamatoval jen nicneříkající útržky. Doktor mu před časem poradil, aby si vzal dovolenou, aby si pořádně odpočinul, bez neustálého mluvení a vyrušování. Paul uposlechl jeho rady a jeho stav se skutečně zlepšil. Každý rok tedy jezdil na jiné místo, více či méně známé. Letos to byla Itálie a za svou cílovou destinaci si zvolil město karnevalů.
Prozatím byl Paul s výběrem dovolené spokojený. Jako každý den si ve tři hodiny odpoledne dal kávu a zapřemýšlel, kam v pozdním odpoledni povedou jeho kroky. Dnes volba padla na oblast sousedící s přístavem v západní části Benátek. Za těch pár dní se ve městě orientoval na turistu poměrně dobře a když ho vaporetto – lodní obdoba městské hromadné dopravy – vysadila na požadovaném místě, mohl průzkum začít. Do večera zbývalo ještě pár hodin, takže Paul hledal jednu nebo dvě atrakce, které by stihl navštívit a vrátit se včas do hotelu. Sotva však ušel pár metrů, zavadily jeho oči o ceduli, líně se pohupující v mírném letním vánku. Paul ji přelétl očima a zastavil se. Důkladně si pročetl její obsah:
JEDINEČNÁ PŘÍLEŽITOST!
Ostrov Poveglia poprvé přístupný veřejnosti!
Nenechte si ujít možnost navštívit místní ráj duchů jako první!
Ostrov Poveglia (2 míle od Benátek) se letos poprvé otevírá pro veřejnost.
Na ostrově s bohatou historií, o kterém kolují mnohé děsivé legendy,
vás čekají na půdě sloužící jako místo posledního odpočinku tisíců obětí
moru pozůstatky opuštěného sanatoria, v jehož zdech údajně stále bloudí
duše bývalých doktorů a pacientů. Milovníci přírody si zajisté oblíbí zdejší
překrásné rostlinstvo. Troufnete si? Ostrov Poveglia Vás očekává...
DNES ZDARMA!
Paul měl po přečtení tabule jasno. Ve světě, jak ho chápal on, se vše dělo z nějakého důvodu. To, že tuto výpravu objevil pouhou náhodou v den zahájení, kdy hledal něco, čím by se v pozdním odpoledni rozptýlil, navíc zdarma, mu dodalo potřebný impuls. Vykročil směrem k lodi, na které v této chvíli už vyčkávalo několik turistů. Jednalo se o menší výletní loď, do které se vlezlo sotva deset osob.
Přes to všechno váhal. Avšak kromě nápisu DNES ZDARMA a blížícího se večera mu to nijak podezřelé nepřipadalo. Na mysl mu ale vytanula neodbytná myšlenka přepadení lodi piráty, kteří si nebudou brát servítky a zbraně použijí bez zaváhání. Nakonec usoudil, že přepadení na tak frekventovaném místě není moc pravděpodobné a že se příliš dívá na akční filmy. To, že už stojí přímo u lodi, si však uvědomil až ve chvíli, kdy k jeho uším dolehl neznámý, poměrně melodický mužský hlas.
„Pokud se chcete připojit k naší výpravě, tak ještě pojďte. Právě jsme se chystali vyplout.” Muž, který tato slova pronesl, byl vyšší postavy s nepříliš dlouhými černými vlasy a tmavýma očima. Měl velmi příjemný až zpěvavý hlas. Paulovi, který z něj bůhvíproč znérvózněl, byla tvář toho člověka velmi povědomá, nemohl si ji ale nikam zařadit. Přidal se tedy k výletníkům a doufal, že se toho nebude litovat. Cítil se přitom jako pasažér Titanicu, mající před vyplutím neblahou předtuchu.
Na lodi se Paulova nervozita ještě zvětšila, zejména po zjištění, že ta osoba je kapitánem lodi a současně i jejich průvodcem. Znovu si vzpomněl na piráty. No tak, nech toho, přikázal si. Neměl přece důvod být nervózní a kazit si tak výlet. Hodil černé myšlenky za hlavu a užíval si cestu po mělké laguně rozprostírající se v okolí Benátek.
Konečně se přiblížili k ostrovu. Z toho co momentálně bylo vidět, ho z větší části pohltila bujná vegetace, jen občas bylo možno mezi listovím zahlédnout střípek budovy. Výš než stromy čouhala jen nějaká věžička, pravděpodobně opuštěná zvonice. Po chvíli si mohli povšimnout, že se ostrov vlastně skládá ze dvou částí, přičemž budovy (sanatorium, říkala ta cedule, opravil se Paul) byly jen na jedné části, oddělené od zbytku pruhem slané vody. Vypadalo to, jako kdyby se mezi zelení vznášela mlha, což však bezpochyby byla jen hra světel a stínů vytvořená sluncem, sklánějícímu se k obzoru.
Ve chvíli, kdy byl výhled na ostrov obzvláště pěkný, vypnul kapitán motor. Je to tady. Piráti. Srdce Paulovi na okamžik spadlo do kalhot a čelo se mu zalesklo potem. Piráti se ale nekonali; jediné co následovalo, byla přednáška o ostrově. Průvodce jim vykládal o rozloze; o tom, z kolika částí se ostrov skládá; jak daleko je od pevniny; něco o místním rostlinstvu; a nakonec se dostal k prvním známkám osídlení a historii. Paul si příliš nepamatoval, jak přednáška probíhala. Jeho vzpomínky z cesty na ostrov zůstávaly zamlžené. Nepamatoval si ani kdy a jak se vlastně dostal na břeh.
* * *
Když přišel Paul konečně k sobě, ležel na zemi a strašně ho bolela hlava. Pomalu se s polohlasným klením zvedl a rozhlédl se. Tedy rozhlédl by se, kdyby mu v tom nebránila hustá mlha, ve které viděl sotva pár kroků před sebe. Kde to krucinál jsem, nechápal Paul, a kde jsou sakra ostatní? Nevěděl. Poslední, nač si pamatoval, byl začátek přednášky z lodi. Pociťoval jakousi rozhořčenou zmatenost a ze všeho nejvíce se chtěl vrátit zpátky do hotelu. Možnost únosu piráty už definitivě vyloučil; nebyl spoutaný a měl u sebe všechny doklady, peníze a ostatní nezbytnosti.
Nakonec došel k nevyhnutelnému závěru, že postáváním na místě nic nevyřeší. Nejspíš zakopl o ten pokroucený kořen u svých nohou a praštil se při tom do hlavy. To by vysvětlovalo, proč ztratil část vědomí a vzpomínek. Pod svýma nohama rozeznával něco jako cestu z udusané hlíny. Z polohy kořene a místa na které dopadl šlo snadno určit směr, kterým původně směřoval. Očekával, že tam nalezne odpovědi na své otázky.
Šel po cestě stále vpřed skrze tu hustou lezavou mlhu; občas se mu zdálo, že slyší tichounký šepot. Přičítal to svým pocuchaným nervům a snažil si toho nevšímat, ale jeho strach s každým krokem narůstal. Ovšem kromě přízračného šepotu mohl naslouchat jen zvuku svých kročejí a divoce bijícího srdce. Po obou stranách cesty po chvíli rozeznal husté houští a pokroucené stromy. Vše zde bylo až mrtvolně nehybné.
Po své levici zahlédl nějakou budovu. Při bližším pohledu se jevila jako opuštěná zřícenina nějaké důležitě vypadající stavby, dnes obývané zejména pavouky a krysami. Dírami po oknech dovnitř proudila mlha a rozpraskané stěny byly ve vlastnictví břečťanu a dalších rostlin. Do širokého otvoru po dveřích vedly troje schody plné úlomků cihel a skla. Paul chvíli otálel, ale nakonec se rozhodl nakouknout dovnitř. Třeba najde nějakou stopu ohledně místa, kde se nachází.
Pokud ta zřícenina vypadala zvenku strašně, uvnitř to bylo ještě horší. Téměř všude na zemi se povalovaly kousky omítky, cihel a střešní krytiny, mezi kterými ležel napůl zrezivělý vozík, rozbité lahve a vůbec nepoužitelné harampádí všeho druhu. Neměl pocit, že by mu něco z toho pomohlo – dokud nespatřil v mlze na opačném konci místnosti nějakou postavu. Ta k Paulovi byla otočena zády a působila dost zbědovaně – zřejmě bezdomovec.
Zvuk kroků na štěrkovité podlaze musel nevyhnutelně prozradit Paulovu přítomnost. Ovšem když dotyčný na jeho přítomnost nijak nereagoval, sebral Paul svou zbývající odvahu a zvolal: „Hej, vy tam! Mohl by jste mi pomoci? Zdá se, že jsem zabloudil. Potřeboval bych...” Zarazil se, protože opět nezaznamenal žádnou odezvu. Je snad ten člověk hluchý?
Když se ta osoba stále nehýbala, opatrně popošel jejím směrem. Při bližším pohledu seznal, že ten člověk vypadá spíše jako turista, který někde pořádně přebral a vymetl ty nejšpinavější chodníky. Paulovi se ani za mák nezamlouval a cítil, že by raději měl odejít, dokud ještě může. Zrovna když se chystal od toho podezřelého člověka pěkně pomaloučku vycouvat ven a zkusit pokračovat v cestě, dotyčný se k němu otočil v celé své kráse. Paul čekal všelicos, ale pohled, který se mu naskytl, ho zřejmě bude pronásledovat po zbytek života.
Měl co dělat, aby sebou znovu nepraštil o zem. Pouze zavrávoral pár kroků zpět a vyjeveně zíral na toho člověka – tedy na to, co z něj zbylo. Nejvýraznějším rysem jeho tváře byla bezpochyby chybějící čelní část lebky, díky čemuž bylo možno nahlédnout až do jejího obsahu; mozek vypadal, jakoby se v něm Hannibal Lecter gurmánsky prohraboval naběračkou na zmrzlinu. Obličej a roztrhané šaty byly povětšinou od krve a z bledé tváře na Paula zíraly mrtvé oči. Obličej, stažený do krajně bolestivé grimasy, se pohnul a tiše šeptl: „Uteč.”
Proměna, která se následně ve zbytku té tváře odehrála, byla neuvěřitelná. Z výrazu bolesti se krátce změnila na strach a následně na grimasu vzteku. Ruce plné mokvajících puchýřů a popálenin se vymrštily vpřed a děsivé zjevení prošlo skrze převrácený vozík. V tom okamžiku se Paulovi vrátil cit do nohou a utíkal. Neohlížel se. Mlha stále šeptala neslyšená slova, ale toho už si nevšímal. Strach a adrenalin v něm probudily rychlost, jaké nikdy předtím ani potom nedosáhl.
Nevěděl jak dlouho a kam běžel. Pamatoval si až okamžik, kdy vyběhl z mlhy na pobřeží a zahlédl kamenné molo. Vedle mola se na vlnách pohupovala v zapadajícím slunci výletní loď. Rozběhl se k ní. Loď mu byla povědomá. Měl pocit, že je to ta samá, kterou se plavil spolu s ostatními pasažéry z Benátek. Nyní ovšem místy měla zábradlí prolezlé rzí a na palubě byly vidět blátivé kaluže. Paul roztřeseně vlezl na palubu. V zapalování nalezl mírně narezlé klíče a modlil se, aby motor fungoval.
Zkusil nastartovat. Motor nevydával zrovna ideální zvuk, ale aspoň byl funkční. Kormidlo bylo také provozuschopné a vyplout z přístaviště tak nebyl žádný problém. Kdysi dávno se učil takovou loď ovládat a nyní měl konečně příležitost své znalosti zúročit. Jak se vzdaloval od břehu, začal přicházet pocit úlevy. Brzy bude v přístavu a všechno vypoví... komu? Musel si to promyslet.
Jak tušil, byl na ostrově Poveglia; předtím to nevěděl najisto, protože si ani nepamatoval, jak se dostal z lodi ven a nemohl tedy s jistotou vědět kde je. Teď však viděl budovy a stromy, mezi nimiž se proháněla šeptající mlha, v dáli spatřil i zvonici čnící nad koruny stromů. Trhl sebou, když zvonice začala odbíjet. Chtěl už svůj zrak od ostrova odvrátit, když tu spatřil na břehu povědomou osobu. Nejprve ji nemohl poznat – ale čím déle se na ni díval, tím mu byla povědomější. Nakonec si byl zcela jist, že je to onen průvodce. Vypadal ale mnohem hůře než předtím – vkusné oblečení na mnoha místech rozpadlé, záda křivá, vlasy zcela bílé, stejně tak kůže a maso, místy se odchlipující od kostry. Zdálo se, že se usmívá. Paulovi se z něj zježily vlasy na zátylku a projela jím další vlna strachu. Očekával, že bude pronásledován, ale když se po chvíli přinutil otočit, viděl ho tam v dáli stále na břehu. Jen stál a díval se.
Chvíli poté, co ztratil ostrov z dohledu, začalo lodi docházet palivo. Už věděl, proč se ten přízračný fantom usmíval. Paul mu nemohl utéct. Zatímco otáčky motoru pomalu klesaly, slunce kleslo za obzor a šplouchání vody znělo v jeho uších zlověstněji než předtím. Byl už vyčerpaný a v koutcích očí se mu objevily první slzy. Zavřel oči... a obrazy se začaly vracet: viděl tu prázdnou zříceninu budovy (Rozeznával i nápis Reparto psychiatria.); přízrak s děravou lebkou k němu obrací svou tvář; v přístavu ho láká průvodce s hnijícím obličejem na loď... Spánek jej zastihl nepřipraveného.
* * *
K vědomí přišel až v nemocnici. Nalezli ho rybáři, vyrážející ráno na lov, jak se přidržuje kusu dřeva ve snaze udržet se na hladině. Nechápal jak je to možné. Zkoušel se vyptávat, ale žádná loď podobná té jeho se údajně nikde v okolí nevyskytovala. Navíc zjistil, že ostrov je už dlouhá léta pro veřejnost uzavřen. Nejvíce ze všeho ho ale překvapilo, že během té doby uplynul rok. Nic z toho si nedovedl rozumně vysvětlit a o událostech na ostrově se nikomu ani slůvkem nezmínil a vymluvil se na amnézii. Nechtěl riskovat svěrací kazajku.
Když ho konečně z nemocnice pustili, vydal se na místo, kde předtím narazil na tu zatracenou ceduli a loď. Veškeré pátrání ale bylo bezúspěšné – nikdo v okolí si nepamatoval na loď a osobu, kterou jim Paul popisoval. Nakonec došel k závěru, že loď se možná objevuje jen někdy a na různých místech. Jistý si tím však být nemohl. Vyptával se i v turistickém středisku, avšak dozvěděl se pouze, že na tento ostrov jezdí pouze zřídkavé archeologické výpravy. Přítomnost turistů je prý z bezpečnostních důvodů nežádoucí, budovy jsou ve špatném stavu. Jen italská vláda si prý v jedné části ostrova zřídila vinici.
Víc se mu zjistit nepodařilo. Avšak Poveglia zanechala v jeho podvědomí hluboké šrámy; každou noc se ve snech vracel na loď, aby si znovu vyslechl celou přednášku a prohlédl si ostrov. Nespal příliš klidně a ze špatných snů si po probuzení pamatoval jen střípky. Časem se mu podařilo složit ze střípků snů i malou část přednášky, a to s děsivou přesností, slovo od slova. Výsledný obraz ho znepokojoval a odrazoval od dalšího sestavování roztříštěné mozaiky z jeho zamlžených snů. I přesto v sestavování snové skládačky úspěšně pokračoval; zvědavost byla silnější než strach a on chtěl vědět co se na lodi vlastně odehrálo.
Avšak i po několika měsících měl složenou jen krátkou část. V té snové vzpomínce seděl na lodi s ostatními turisty a naslouchal přednášce o historii ostrova. Vzhled jejich průvodce se během vyprávění pozvolna měnil. Jeho vlasy šedly, tváře se propadaly a ztrácely barvu. Oči působily mrtvým dojmem. Dříve slušně vypadající oblečení bylo na mnoha místech prožrané, snad od hmyzu nebo myší. Nikdo ale nic nepodnikl. Paul i ostatní tam klidně seděli a s prázdným výrazem naslouchali jeho hypnotickému hlasu, do kterého se nenápadně vkrádaly známky šílenství:
„V období mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím v okolních krajích řádila černá smrt. Ostrov byl používán jako úložiště osob nakažených nebo z nákazy podezřelých. Je místem posledního odpočinku přes sto tisíc nedobrovolně deportovaných lidí. Říká se, že ostrov samotný je z části tvořen mrtvými, jejichž duše zde dodnes bezcílně bloudí.
Od těch dob je lidmi ostrov považován za místo, kterému je radno se vyhnout. Ten, kdo na toto místo vkročí, prý bude navždy zatracen, neboť zde působí prastaré síly, pro něž člověk nemá žádného pojmenování. Avšak roku 1922 zde vznikl ústav pro choromyslné. Pacienti si stěžovali na hlasy ozývající se ze stěn a na tlející přízraky zjevující se odnikud. Jejich nářky nikdy nebyly vyslyšeny, zejména kvůli jejich psychickému stavu.
Povídá se, že zdejší primář se rozhodl využít izolace a špatné pověsti ostrova pro své zvrácené experimenty, od nichž si sliboval pochopení principů šílenství. Personál sanatoria ovšem zanedlouho začal vídat nadpřirozené jevy ve stejné míře jako jejich svěřenci. Vše vyvrcholilo jednoho nešťastného rána, když nalezli pana primáře na zemi pod okny místního kostela. Vše ukazovalo na sebevraždu, avšak několik pacientů později vypovědělo, že je pozdě v noci vzbudila série příšerných výkřiků ozývajících se právě od kostela. Ti, kteří měli v celách okna natočena správným směrem, pozorovali, jak něco vyhodilo primáře z okna zvonice. Po dopadu na zem však údajně ještě nebyl mrtvý a snažil se odplazit pryč. Země však prý pukla a vyvalila se odtamtud hustá mlha, která jej zcela obklopila. Po chvíli zmizela a na místě zůstalo jen mrtvé tělo.
Navzdory několikanásobnému svědectví se nikdy žádná puklina v zemi na místě činu nenašla, zdálo se však, že před svou smrtí prováděl jakýsi podivný rituál. Pitva prokázala, že poté zřejmě skutečně vyskočil z okna, ovšem pád přežil. K velkému údivu všech zasvěcených osob se zjistilo, že příčinou smrti bylo udušení, ovšem na těle nebyly nalezeny žádné známky násilí. Oficiální vysvětlení zní, že zemřel na následky nepovedené sebevraždy. Krátce poté byl celý ústav zrušen a přemístěn...”
To bylo prozatím vše. Během následujících měsíců Paul doplňoval do tohoto podivného puzzle další dílky. Cítil, že už je blízko pravdě.
Z dnešního snu se probudil s výkřikem. Už si vzpomněl na konec celého výkladu, získal poslední kousek skládačky. Přednáška končila slovy: „Vězte, že já jsem dodnes zdejším primářem a vy jste pouhé pokusné objekty, jejichž duše mi navždy náleží. Nedokážete mi uniknout. Nemusíte ale mít žádný strach. Zbytek vašich životů bude pouhopouhým snem...”
