Po zetlelých spárách, bledých nemocničních kachlíků, stékaly ještě drobné kapičky krve, když se chodbou ozvaly kroky. Doposud jen tu a tam znělo zasténání, převážně dětský pláč. Těžké kroky okovaných podrážek olizovaly nemocniční chodbu.
Dva příslušníci zbraní SS vezli drobný nemocniční vozík. Na něm, sotva je bylo vidět, kmitali ručičkami dvě novorozeňata. Živá, zvědavá očka koulela na okna, opásaná bílými pruhy a červeným křížem.
Dvojici strážných čekal uprostřed haly vysoký muž s bledýma, telecíma očima. Oděn v bílém plášti s orlicí na levé paži. Nohy v holinkách stály pedantsky u sebe. Na hlavě měl usazenou důstojnickou brigadýrku SS. Na ní se do tmy šklebil stříbrně leštěný smrtihlav. S podivným úsměvem přivítal hosty.
„Zde jsou,… Herr doktor!“ zahlásil jeden ze strážných.
„Jsou to dvojčata?“ vystřelil otázku lékař.
„Přesně dle rozkazu.“
„Dobrá,…převezmu je. Můžete jít!“
Oba vojáci se napnuli, jako tětiva. Holinky jim zabubnovaly o sebe, udělali čelem vzad a odkráčeli.
Doktor pomalu tlačil vozík chodbou dále. Míjeli oddělení, která malá očka nemohla chápat. Chápat neskutečnou bolest, sadistických pokusů nacistického lékaře smrti.
Tento doktor, Wolfgang Gerhard Strassner, dokázal bolest i smrt promítnout do tabulek a zkumavek. Na takovou práci musí mít člověk silný žaludek. To pravděpodobně měl a nejen to. Jeho veselý výraz prozrazoval uspokojení nad páchaným zvěrstvem.
V jednom z oddělení byl přivázán muž ke křeslu a pronikaly do něj, z několika proudů, namodralé paprsky. Neznámí nejevil už známky života. Jinde zase plavala malá tělíčka v obrovské nádrži s nějakou nachovou tekutinou, též už bez ducha.
Se svým novým nákladem zamířil do malé tmavé místnosti, o kus dál. Rozsvítil zde světlo. Silný elektrický reflektor ozářil vědcovu tvář.
Na esesáka vypadal nezvykle sympaticky. Pod velkým, dobře tvarovaným nosem, mu rostl úzký knírek, táhnoucí se podél horního rtu. Krátký vojenský sestřih vlnitých vlasů,protkaných tu a tam šedivými nitkami, sčesanými do zadu a odhalujícími tak vysoké čelo zvrásněné vlnami věku. Působil spíše dojmem anglického lorda – gentlemana. Přesto mu místo, kde působil, nedělalo další vrásky. Cítil se tu naopak ve svém živlu.
Obě přivezená dvojčátka uložil, každé na malé lehátko. Do obou zavedl kapačku a navzájem je spolu propojil. Poté přistoupil ke stolíku s přístroji. Nad přístrojovou deskou pak čaroval rukama, jako černokněžník. Jeden z balonků kapačky se postupně vyprazdňoval, druhý na protější straně právě naopak. Ten byl třikrát tak velký.
Nemluvňata se rozplakala. Jejich pláč narušovalo vrčení a pípání strojů. Strassner zrychlil funkci přístrojů zesilovacím kolíkem. Pláč dětí trval sotva deset minut. Jedno z tělíček se nafouklo a prasklo. Jeho balonek z kapačky taktéž.
Krev postříkala i Hitlerovu bystu, stojící poblíž, u stěny. Krvavý vůdce dostal svůj díl plazmy. Druhé z děťátek, vypadalo jako splasklý pytel.
Doktor smrt přistoupil k lehátkům. Trochu prstem zašťoural ve splasklém tělíčku. Jeho tvář ozdobil úsměv. S výsledkem svého pokusu byl zdá se spokojen. Pohlédl letmo na plakáty různých řezů lidských těl, po stěnách ordinace.
„Budu potřebovat i starší jedince…“
* * *
„Snad tam nebude nuda…,“ uhodila mladá dívka, na zadním sedadle auta.
„Neboj drahoušku,“ odpověděla jí matka, držíc malého synka v peřinkách. „Je to prvotřídní letovisko.“
„Určitě se oba dva na lyžích vyřádíte,“ pronesl otec od volantu.
Vedle něj seděl ještě starší syn. Jmenoval se Gabriel a bylo mu mírně přes dvacet let. Jejich otec, Jacques Douvier, podnikal ve Francii, v oboru tak charakteristickém, v pěstování vinných odrůd. To právě on naplánoval prázdninovou zimní dovolenou do rakouských Alp.
Po váhání nakonec přibrali i malého Louise, čerství přírůstek rodu Douvierových, kterému byl rok.
„Zatracená kára! Nějak to škube.“
Pronesl otec ke svému novému Renaultu Dauphine.
Tento nový model auta si Douvierovi pořídili, jako žhavou novinku domácího trhu. Finančně se jim zkrátka dařilo.
„Měl jsi vybírat obezřetněji, drahý,“ prohodila k manželovi ze zadního sedadla Dyan Douvierová.
„Taky to vypadá na pěkný nečas,“ upozornil Gabriel, ke tmavě šedé obloze.
„To nám ještě scházelo,“ ozvala se Paulina.
„Jen klid. Naše nová kára nás doveze za jakéhokoliv počasí,“ upokojil je otec.
V tu samou chvíli začala prudká vánice. Renault Dauphine do ní srdnatě vjel. Po pár škytnutí motoru však skončil jakýkoliv heroismus francouzského modelu. Ještě párkrát sebou motor vzadu zaškubal a potom zůstalo auto nehybně stát.
„A je to tady… jsme v loji,“ řekla ironicky Paulina.
Jacques Douvier vyskočil z vozu a o chvíli už otevíral zadní kryt motoru. V ústrety se mu vyvalila bílá pára. Zklamaně se vrátil ke své rodině.
„Vypadá to bledě, týme,“ řekl sklesle Jacques.
„Co teď jako budeme dělat?“ vystřelila Paulina.
„Jen klid. Otec něco vymyslí,“ usadila ji matka.
„O kus dál vidím nějaká světýlka. Zkusíme tam jít, najít pomoc a ukrýt před zimou.“
Celá rodina se vydala za světelným jevem. Tři světélkující body se postupně proměnily ve trojici velkých oken. Před Douvierovými vyrostla rozlehlá bílá vilka a u jejích dveří Jacques zazvonil.
Otevřela jim mladá dívka v uniformě zdravotnice.
„Přejete si?“ špitla sladkým hláskem.
„Mohly bychom zde požádat o pomoc?“ otázal se Jacques.
„Pojďte dál.“ Pohodila hlavou k hale, až jí cop havraních vlasů blyštivě šlehl po rameni. „Zavolám pana doktora.“
O chvíli později vstoupil do haly elegantní pán ve středních letech. Vlasy mu rostly už jen po stranách hlavy a byly krátce sestřiženy. Dost hubený, s pomněnkově modrýma očima. Hladce oholená tvář se na příchozí vlídně usmívala.
„Stala se vám nehoda?“
„Pokazil se nám vůz. Byla by možnost zde přespat?“
„Samozřejmě. Zítra zavoláme do servisu. Jmenuji se doktor Herbert Grabe. Toto je mé plicní sanatorium. Pokoje nebudou problém. Dáte si se mnou večeři?“
„Děkujeme,“ usmála se na doktora Dyan Douvierová.
* * *
Po večeři se šli všichni uložit ke spánku, do určených pokojů. Paulína opouštěla koupelnu ve tři čtvrtě na deset. Všude už panovala tma. Ticho narušovalo pouze zakvílení větru. Dívka přistoupila k oknu a pozorovala nečas. Vánice nabírala na obrátkách. Chtěla jít zpět, když se zarazila.
Spatřila temnou postavu uprostřed chodby. Zuboženě vyhlížející lysá postava, snad v otrhaných hadrech se podivně klátila ze strany na stranu. Temná postava, v prouhovatém pyžamu napřáhla směrem k dívce pravou ruku až na ni ukazovala prstem.
Paulína měla sice svíčku, její svit však neznámého nedokázal dostihnout. Jakmile neznámí na dívku ukázal, svíce jí zhasla.
Dívka poděšená přiskočila ke stěně a rukama hladila její bílé tělo. Konečně zavadila o vypínač. Chodbu okamžitě ovládlo nažloutlé světlo žárovky. Postava tam už, ale nebyla. Vypařila se.
Dívka chvátala do bezpečí své ložnice a místu, kde stála temná postava, se obloukem vyhnula.
Do svého pokoje dorazila v mžiku. Ve spěchu za sebou zamkla dveře. Vybavení pokoje odpovídalo nemocničnímu letovisku. Dlouho neotálela a zalehla. Jakmile nastala tma, pokoušel se o dívku okamžitě spánek.
Najednou sebou trhla. Zdálo se jí, že ji z protější stěny pozoruje temná, lysá hlava. Vytrhla se z letargie spánku. Ihned jí ruka vystřelila k nočnímu stolku. Světélko lampičky ozářilo pokoj. Po hlavě nikde nebylo ani památky. Byl to zřejmě přelud, způsobený tmou. Opětovně ulehla na lůžko a zbavila, unaveným pohybem, pokoj světla.
Znova ji něco upoutalo v potemnělé místnosti. Tentokrát přelud vystupoval z podlahy. Mezi prkny prosvítalo nazelenalé světlo.
Paulina byla dívka od přírody zvědavá. Zvídavost mnohdy překonala i strach. Tak tomu bylo i nyní. Opustila své lože a opatrně nakračovala k zářícím škvírám, mezi prkny podlahy. Prkno nebylo zrovna pevné, přesto s ním nemohla pohnout.
Naštěstí Gabriel spal hned vedle. Paulina jej ihned zburcovala. Za nekonečného reptání dorazili do jejího pokoje. Když Gabriel spatřil záři, byly výčitky i ospalost, ty tam. Nemalou námahu museli vynaložit k odstranění překážky a už drželi v rukou plechovou skříňku, s vyraženou německou orlicí, z jejíž klíčová dírky světlo vycházelo. Nazelenalé světlo.
Gabriel vlétl znovu do svého pokoje a vzápětí se vracel s kapesním nožem.
„Tak se na tebe podíváme.“
Vrazil nůž do zámku, předtím čepelí opsal obvod víka. Musel nožem dlouho lomcovat, než víko odskočilo.
Ze skříňky se vyvalilo trochu nazelenalého dýmu a záře zmizela. V tu samou chvíli, ze všech stran, zazněl dětský pláč a nesrozumitelné volání. Snad ze stěn. Oba sourozenci svorně ucouvli. Přesto Gabriel ze zvědavosti ve skříňce zašátral.
V jejích útrobách zela uniforma důstojníka SS a na ní doklady, na jméno Wolfgang Gerhard Strassner. Gabriel, jenž uměl německy zjistil, že se jednalo o lékaře, v hodnosti Sturmbannführera.
„Ráno to odevzdáme doktoru Grabemu.“
„Ale co ten křik?“ oponovala Paulina.
„To byla jen vichřice,“ uzavřel debatu Gabriel.
* * *
Panovala ještě všude tma, když Gabriel znova procitnul. Z protější stěny jakoby se vykláněla část těla. Promnul si oči a nevěřícně hleděl na protější zeď. Opravdu nějaká postava pohlížela pod sebe, kroutila hlavou a šátrala tam rukama. Jakmile však Gabriel vyskočil na nohy, byl přízrak fuč. Nemohl uvěřit tomu co právě viděl. Pokouší se snad o něj sen?
Vtom to uslyšel. Tiché, dětské zakňourání, jakoby ze spánku. A zase! Opatrně pootevřel dveře svého pokoje.
Po chodbě bloumala postava v bílém plášti a v rukou nesla malý, bílý uzlíček pokrývek.
„Co to má znamenat?“ Zašeptalo cosi tiše za Gabrielovými zády.
Mladík se otočil a poznal Paulinu.
„Vypadalo to jako malý Louis,“ dodala ještě.
„Asi ho jde prohlédnout doktor Grabe,“ usoudil po zamyšlení Gabriel.
„Nešli by ale rodiče s ním?“
Sourozenci se vydali temnou chodbou za doktorem. Ten jakoby se nadnášel, nevydal při své pouti ani zvuk. Zato malý Louis kňoural. Postava v bílém plášti kličkovala uličkami sanatoria, až do přízemí. Pak zamířila do sklepa. Gabriel a Paulina na sebe tázavě pohlédli. Tohle už divné bylo a nejen to. Podivné postavy znenadále se objevující a mizící.
Gabriel a Paulina vyběhli zpět do prvního patra. Bouchali na dveře pokoje, ve kterém spali jejich rodiče. Marně! Vypadalo to, že oba po cestě tvrdě spí. Oba tedy zamířili zpátky do sklepa.
Po doktoru tam nebylo ani stopy. Prohledávali místnost po místnosti, až dospěli ke spíži. Nevěřili tomu, že by tam doktor mohl být, přesto ji otevřeli. O několik sekund po té cvakl vypínač.
S osvětlením místnosti nalezly dvě zdravotnice, obě oběšené na hácích pro skladování masa. Paulina vytřeštila oči a ihned odvrátila zrak od vypleštěných očí oběšených. Gabriel pomalu vycouval z místnosti, podpíraje svou sestřičku. Dveře rychle zabouchl, snažíc se uklidnit roztřesenou dívku.
Vyklidili pozice u spíže a vrátili se do sklepa. Už by i z něj vystřelili pryč, vtom Gabriela upoutalo světélko, vystupující prasklinou v prkené podlaze. Na nic nečekal, nic nepromýšlel. Prolezl sklep dokud nenašel, co hledal. Sekerou naštípl několik prken, která se jevila volnější, poté páčidlem jedno po druhém vyňal.
Kousek po kousku odhaloval schody někam hluboko, než byl sklep. Schody dolů olizoval malý, světelný pruh. Vzal Paulinu za ruku, nehodlal otřesenou dívku nechat samotnou a sestupovali dolů. Ve sklepě našel dále starý kahan a ten jim teď oběma razil cestu.
Vstoupili do místnosti co vypadala jako laboratoř, po stranách stály další dveře. Gabriel se pustil do jedněch z nich, napravo.
V místnůstce panovala tma a tak si pomohl znova kahanem. V tu chvíli byl rád, že Paulinu nevtáhl do místnosti sebou. Světlo padlo na hromadu lidských ostatků v potrhaných, prouhovatých mundůrech. Některým zůstali ještě vysušené, rozšklebené tváře. Jinak to byla jen hromada kostí a lebek.
Gabriel místnost zapečetil, před pohledem sestry, dveřmi a do druhé místnosti nahlédl opět raději sám.
Další místnost představovala větší laboratoř, která prskala namodralým světlem. Uprostřed ní stálo těžké, ocelové křeslo. Na něm seděl připoután doktor Grabe. Sinalý obličej, měl strnulý v děsu. Ústa doširoka otevřená v němé hrůze, oči mu lezly z důlků. Lékař byl už mrtev.
Paulina vykřikla. Gabriel sebou tím nenadálým zvukem trhl. Snažil se sestru utěšit, seč mohl, ale marně.
To už v místnosti stál i někdo nový – muž v bílém plášti. Vzhledově působil charismaticky a ozařoval místnost úsměvem. Na hlavě mu seděla vojenská čepice s rozšklebeným totenkopfem. Oděn v bílém plášti, nohy mu vězely v naleštěných holínkách. Vojenský felčar. Na první pohled sympatický člověk, přesto běhal z této scény mráz.
Vojenský lékař luskl prsty a místnost dekorovaly rudé prapory, se svastikou v bílém poli. Gabriel dostal strach. Na límečku mu zářili runy SS. To není možné – v místnosti stál nacista! Strassner!
Sourozenci svorně začali couvat zpátky.
„Nejste dvojčata?“ zeptal se německy lékař.
Oba nepřestávali s ústupem. Vtom si Gabriel všiml malého Louise, na lehátku za Strassnerem. Pomalu kmital ručičkami.
„Já mám k dětem dlouholetý vztah,“ zazubil se nacista.
Gabriel na nic nečekal a vyrazil směrem k lehátku, pro Louise.
Strassner k němu vystřelil rukama a oba sourozence stáhly těsně na tělo rudé vlajky. V tu chvíli Paulina omdlela a svalila se k zemi.
„Co po nás chcete?“ ozval se přidušeně Gabriel.
„Po vás?...Bohužel nic.“
Řekl přísným tónem esesák a zatleskal rukama.
Vlajka se svastikou Gabriela ještě více stáhla a mladíka obstoupilo nazelenalé světlo. Začal ztrácet vědomí…
* * *
Tichem se ozvalo bouchání do dveří. Gabriel prudce otevřel oči. Ležel celý zpocený v posteli. Pomalu si uvědomoval, co se vlastně stalo.
„Byl to jen sen,“ oddychl si mladík.
Otevřel dveře pokoje, aby zjistil, kdo se to k němu dobývá.
„Zmizel Louis! Nemůžeme najít ani nikoho z personálu, ani doktora Grabeho!“
Otec vypadal velmi rozčíleně. Gabriela přepadlo neblahé tušení…
* * *
Gabriel vedl policisty do sklepa sanatoria. Tam komisaři Richtterovi označil místo, kde mají kopat. Oběšené sestřičky ve spíži už nenašly, proto mladíkovi příliš nedůvěřoval. Přesto policisté, vybaveni krumpáči, začali kopat v podlaze sklepa.
Gabriela udivilo, že pod prkny narazili na hlínu. Začal se strachovat, když jeden ze strážníků narazil na malá padací dvířka. Schody pod nimi je dovedly do laboratoře.
Nebyla zrovna věrohodná s tou, ze včerejší noci. Vše tu bylo opředeno provazci pavučin a pokryto koberci prachu. Vprostřed místnosti stálo ono ocelové křeslo a na něm přikována lidská kostra. U ní, v nohách, ležely ještě další dvě.
„Doktor Grabe a jeho personál,“ řekl ponuře Gabriel.
„Nesmysl mladíku,“ oponoval komisař Richtter. „Tyto ostatky tu musejí ležet dobrých dvacet let. Stejně jako támhle ty.“
Komisař ukázal k lehátku, na němž spočívala drobná kostra malého děťátka.
„Louis!“
V laboratoři pak vyšetřovatelé objevily další ostatky, z nichž jedna, s prostřelenou lebkou, patřila podle materiálů, nikdy nenalezenému válečnému zločinci Strassnerovi. Úmrtí odhalili na rok 1945, u všech ostatních ostatků taktéž.
Záhadou bylo, že i kostry doktora Grabeho, jeho sesterského personálu a malého Louise, podle testů, zbavili života ve stejném roce. Případ této vraždy zůstal v archívech jako nevyřešený… !
