Non si deve profanare il sonno dei morti
Itálie, 1974, 98 minut
Režie: Jorge Grau
Scénář: Juan Cobos, Sandro Continenza, Marcello Coscia a Miguel Rubio
Hrají:
Cristina Galbó (Edna)
Ray Lovelock (George)
Arthur Kennedy (Inspektor)
Aldo Massasso (Kinsey)
Snímek „Non si deve profanare il sonno dei morti“ je asi známější pod anglickým názvem „Let Sleeping Corpses Lie“, což není tak daleko od doslovného překladu italského názvu, který znamená „Nesmíme znesvětit spánek mrtvých“. Když už jsme u těch názvů, tak používaný je také další anglický „The Living Dead at Manchester Morgue“, který tak nějak doplňuje to, co se ve filmu děje, o místo, kde se to děje.
Ano, „Non si deve profanare il sonno dei morti“ není vlastně ničím jiným než zombie hororem, což zase není nic tak divného, vzhledem k tomu, že se jedná o italský horor a právě zombie horory jsou pro danou zemi jedněmi z nejtypičtějších – snad kromě giallo snímků. Díky tomu, že film je již z roku 1974, tedy ještě několik let před Zombi 2, je již v současné době klasikou. Pro mě je klasikou i proto, že na něm není až tak patrné, že se jedná o téměř 40 let starý snímek. Naopak, mám z něj pocit novoty, alespoň pokud se obrazu týká. I příběh je z těch, které zůstávají poměrně zajímavé, i když někomu může připadat trochu nudný a pomalý. Ale zombie mají být pomalí a přesně takoví v „Non si deve profanare il sonno dei morti“ jsou.
Jsou zde odkazy na klasiku žánru Noc oživlých mrtvol, které jsou na první pohled zřejmé. Příběh se odehrává na venkově v uzavřené budově (alespoň tedy část příběhu), je zde názorný záběr na to, jak se nemrtví krmí vnitřnostmi a navíc jsou hlavními hrdiny postavy, které se do situace dostávají v podstatě jen proto, že jsou ve špatnou chvíli na špatném místě, podobně jako tomu bylo v případě Barbry v „Noci oživlých mrtvol“. A to ani nemluvím o tom, jak film končí. Síla snímku je ale především v tom, že se jedná o silnou sociální kritiku, která není pouze v klaustrofobním prostředí, ale naopak je rozšířena na další osoby jako policisty či vědce. Správný záměr není to nejdůležitější, když lidé neuvěří a když se vám staví na odpor.
Jen pro shrnutí, o čem vlastně příběh je. Dívka a muž, kteří se náhodou potkají, jsou vtaženi do událostí, při nichž se dostávají do místa, kde mrtví ožívají, a to díky vědeckému experimentu – konkrétně se jedná o přístroj, který oživuje mrtvé lidi. Máme zde tedy rovnou vysvětlení problému, který je vlastně lokálního rázu a je způsoben člověkem. Jak jinak. Film není úplně převratný, ale má svou specifickou atmosféru, která je dána absencí hudby, jež je ve velké části filmu nahrazena zvukem, připomínajícím vítr. Ten nás provází ve chvílích, kdy nemrtví útočí anebo hrozí jejich příchod. Přirozené zvuky jsou už od dob „Noci oživlých mrtvol“ mnohem efektivnější a na atmosféru mají pozitivní dopad.
Jako pozitivní na filmu „Non si deve profanare il sonno dei morti“ shledávám skutečnost, že se nesnaží nic zlehčovat, jako tomu u italských zombie hororů bývá. Ani se primárně nesoustředí na gore, což je v podstatě poznávací značka zombie hororů. Naopak se jedná o film, který se soustřeďuje na vážnou problematiku, řeší psychiku lidí a to, jak se budou v kritických chvílích chovat. I proto musím říct, že pro mě osobně se jedná o jeden z nejlepších italských zombie hororů, jaké jsem viděl.
Hodnocení: 70%
