„Mami, mami!"
Dveře do dětského pokoje se se slabým zaskřípěním otevřely. O chvíli později cvakl vypínač a všude se rozprostřelo slabé, ale uklidňující světlo. „Copak je Agnes, nemůžeš spát?"
„Zdál se mi ošklivý sen... Prosím, můžu jít spát dneska k tobě?"
Maminka přistoupila k posteli, načechrala dívce peřinu a letmo ji políbila na čelo.
„Jsi už velká. Pokus se znovu usnout, ano? Teď už se ti určitě budou zdát jen samé hezké sny. Dobře?"
„Dobře.“ špitla. Doširoka otevřené oči prosily o pomoc.
Jen co maminka odešla s přáním dobré noci. Zaplavila dětské tělíčko vlna úzkosti. Proto k sobě
přivinula Adélka svého oblíbeného plyšového králíčka. Zachumlala se do peřiny a zavřela oči.
Přijde si pro ni, určitě si pro ni přijde. Začala plakat.
„Vůbec se mi nelíbí."
„Pročpak ne sestřičko, snad se nebojíš? Vždyť je to jenom dýně, ne?"
Agnes se otřásla. Její bratr udělal posledních pár řezů nožem a pakse hrdě podíval na svůj výtvor.
„Pořád se ti nelíbí?"
zakroutila hlavou. „Je ošklivý a tváří se zle."
Ne, dýně se nemračila, vlastně měla na tváři vyřezaný přímo obrovský úsměv. Od ucha k uchu jak se říká. Byl to však šílený úsměv psychopata, když s euforií opakovaně zanořuje nůž do živého masa.
„Má se tvářit zle Agnes." Hugo obrátil oči v sloup. „Je to Halloweenská dýně, ta má být strašidelná."
„Mami!“
Rozespalá žena si přisedla k dívence na postel. Pohladila ji po světlých vláscích. „Já toho Huga zabiju, zase ti vyprávěl strašidelné historky, že."
„Ne." zakroutila hlavou a upřela na maminku zoufalý pohled. "Nech mě spát u sebe mami, prosím."
„A to pak už budeš spát? Pak už mě nebudeš budit? Musím zítra ráno brzy do práce, potřebuju se vyspat."
„Nebudu slibuji maminko."
Agnes vyskočila z postele, šťastně proběhla chodbou a zaplula do ložnice své matky.
„Ještě nikam nechoď Agnes. Neukázal jsem ti všechno."
„Myslím, že to nechci vidět." řekla Agnes, když zaznamenala poťouchlý úsměv na tváři bratra.
„Jen pojď se mnou." Hugo vzal do rukou tu ošklivou dýni a vyrazil ven do zahrady. Agnes se
po chvíli váhání připojila.
Dospělá žena po jejím boku spala. Klidně oddychovala. Za to Agnes přítomnost
rodiče nepomohla tak jak by očekávala. „Příšery neexistují." přesvědčovala tiše sama sebe.
Posunula se blíže k druhému teplému tělu, až se ho téměř dotýkala. Pak políbila plyšového ušáka a snažila se nemyslet na zahradu.
„Hugo!" Agnes zděšeně vykřikla. „Znič to! Dej to pryč!"
V zahradě poblíž plotu stál zapíchnutý slámový strašák. Ruce měl do široka rozpřažené.
A jako hlava mu sloužila ta děsivá dýně. Dívka si byla jistá, že na ni ta věc kouká.
„Vypadá jako živý co? Jen vymyslet jméno."
„Nesmíš to pojmenovat." šeptla Agnes. "Nesmíš."
Ale on to pojmenoval. Agnes se celá třásla, tělo jí zaléval pot.
„Budu mu říkat ... Slorm"
„Slorm." Po dívčině ruce cosi škrábavě přejelo. Byla to sláma. „Otoč se Agnes, otoč se."
V místnosti bylo ticho, ten hlas se ozýval jen v její hlavě.
„Otoč se." Strachy se pomočila, teplá tekutina ji stékala dolů po stehnech. Natáhla se aby sevřela matčinu dlaň.
Chtěla křičet, ale z úst jí vyšel pouhý šepot."Mami."
Tentokrát se matka nevzbudila, nepřišla jí na pomoc.
Kolem zápěstí se jí omotala suchá stébla. „Podívej se na mě dítě."
