Lenka pomalu otevřela dveře do třídy. Světle hnédé vlasy jí padaly do upocené tváře. Celou cestu běžela. „Omlouvám se, že jdu pozdě, ale...“ dívka chvíli nevěřícně zírala s otevřenou pusou, do vylidněné učebny. „ Jsem tady první,“ zašeptala, nemohla tomu uvěřit. Čekala, že jí třídní Růžičková setne hlavu za pozdní příchod. Zvlášť když to byl poslední školní den. A ono nic. Sedla si na své oblíbené místo, v prostřední řadě úplně vzadu. Před sebe položila čokoládu určenou paní učitelce. Stálo ji strašné přemáhání aby ji nerozbalila a nesnědla. Místo toho si podepřela hlavu a uvažovla, že si možná ještě na chvíli schrupne. Jen co zavřela oči ji však napadla poměrně nepříjemná myšlenka. Co když jsem ve špatné třídě. Srdce se jí rozbušilo. To byla přece blbost ne? Určitě by věděla kdyby měla být někde jinde. Pohled jí padl na zářivě růžový nápis na tabuli. Vysvědčení . To ji poněkud uklidnilo.
Prstem přejížděla po školní lavici. Světle hnědá barva dřeva, byla jen obtížně viditelná pod vrstvou různých nápisů. Sprosté výrazy, jména, obrázky, dokonce i jakási milostná báseň. Lenka se naklonila blíže.
Ty jsi jediná kdo mě má rád,
cítím se s tebou stále mlád.
Myslím na tebe den co den,
škoda, že s naší láskou nemůžeme vyjít ven.
Helgo miluji tě !
Zmateně se zamračila, nepamatovala si, že by to někdy četla, celou lavici detajlně prozkoumala, bůh ví, že na to měla dostatek času, během nudných hodin hudebky. Muselo to být nové. Nejistě se podívala na místo vedle sebe. Helga. Její věrná, nejlepší kamarádka. Ta báseň nemohla být o ní ne? Cítím se stebou stále mlád. Myslela si, že by věděla kdyby Hel s někým chodila, zvlášť s někým starším. Byla jedním z těch lidí co se ráda chlubí svými zážitky, novými věcmi, kluky.
Obkroužila báseň prstem. Třeba to někdo napsal jenom ze srandy. Rozhodla se nakonec. Vtipálků bylo na celé škole rozhodně dost.
Její oči zabloudili ke dveřím. Kde k sakru všichni vězí?
Za deset minut půl deváté. Rozhodla se, že toho má akorát tak dost. Jestli byly nějaké změny tak proč jí to nikdo neohlásil ? Vyrazila ze třídy potichu za sebou zavřela dveře, stejně tiše se pak vydala chodbou. Pro vysvědčení si klidně může dojít až příští týden. Učitelé by tu měli být až do konce Července.
Ustrašeně si všimla, že je celá budova neobvykle tichá, odnikud se neozývalo klasické klábosení žáků, rozlobené hlasy učitelek. Z rozhlasu nezněl ani obvyklý projev paní ředitelky ke konci školního roku. Jediným zvukem byly její kroky. Copak jsem v téhle budově úplně sama?
Otřásla se a přidala do kroku, chtěla být odtud co nejdříve pryč. Seběhla dolů po schodech, její zrak ulpěl na obrázcích zdobících zdi. Vypadaly každý rok stejně. Stejné barvy, stejné téma. Pokaždé to akorát dělal někdo jiný, kéž by už šla ta učitelka do důchodu. Doběhla k hlavnímu vchodu. Svoboda. Příšerně se těšila na prázdniny, žádné úkoly, žádná práce. Dychtivě zmáčkla kliku. Nic se ale nestalo. Zkusila zatlačit dveřmi k sobě namísto od sebe. Nic. Chtělo se jí řvát, křičet, po tvářích se jí začali kutálet slzy, na hrudi cítila nepříjemný tlak. Venku mohla vidět usměvavé tváře rodičů, kromě těch vlastních. Všichni se spolu bavili, smáli a vypadali prostě šťastně, když tam tak stáli a čekali jaké jejich děti přinesou vysvědčení. Čekají. Cítila se naprosto dezorientovaná. V celé škole není nikdo na koho by mohli čekat, nikoho jsem nepotkala. Co se to děje? Krk se jí svíral a tělo cloumalo zadržovanými vzlyky. Zároveň s tím jí bombardovaly nové a nové návaly paniky. Znovu popadla kliku. Zběsile s ní cloumala. Už se ani nesnažila být zticha.
Pár rodičů na školním dvoře se k ní otočilo. Plačtivě se opřela do dveří. Neměla tušení co se to děje a neměla chuť to zjišťovat. Chtěla pryč. Vestibulem se začaly rozléhat dunivé rány. Lenčiny pěsti doráželi na průhledný plast s větší a větší silou.Doufala, že někoho tam venku napadne jí jít pomoct, nebo se alespoň podívat co se děje. Lidé na dvoře na ní však jen vrhali divné a znechucené pohledy.
Za zády uslyšela šoupavé kroky. Někdo šel po schodech.
„ Je tu někdo?“
Ten sípavý suchý hlas Lenka poznávala. Byl to školník. Rychle se vrhla do uličky vedoucím k šatnám pro starší ročníky, zády se pevně přitiskla ke zdi. Z nějakého záhadného důvodu vůbec nepocítila úlevu. Naopak všechno v ní křičelo ať se schová.
To ale vůbec nedávalo smysl. Je to školník má klíče, může jí otevřít. Nemohla se rozhodnout zda vyjít ven.
„ Je tu někdo?“
Tentokrát se hlas ozval blíže. Do nosu ji udeřil pach potu a špíny, smíchaný s odérem biolitu. Opatrně se začala sunout do šatny. Na tváři ucítila příjemný vánek z otevřeného okna.
„ Brzo se vrátím“ oznámil postarší muž, svázané blondýnce na židli. Seschlou vrásčitou rukou jí pohladil po tváři. Naklonil se k jejímu uchu „ Zatím si rozmysli co mi řekneš.“ Dívka na židli sebou trhla snažíc se dostat co nejdál od něj. Tvář mu zhyzdil vztek, surově ji popadl za bradu. Nemohl se na ní vynadívat, byla krásná a byla jeho.
Z horního podlaží se znovu ozvaly rány. Lítostivě naposledy polaskal prsty její tvář a otočil se k odchodu.
Když se namáhavě škrábal do schodů. Cítil sténání a praštění svých kloubů . Pomalu se rozpadám. Pomyslel si mrzutě. V této škole pracoval už bezmála 50 let, stala se jeho domovem a útočištěm. Staral se o potřeby všech jak nejlépe mohl, dělal veškerou ponižující a podřadnou práci, sám. Cítil jak se v něm vaří vztek. Musel dokonce zastávat místo uklízeče. Protože paní ředitelka musela šetřit. Na pomoc mu sice najali jakousi „asistentku“. Školník se otřásl odporem jen ze vzpomínky na ní.
Svině. To ji podle něj přesně vystihovalo. Divil se, že může vůbec ještě chodit, na svých malých buclatých nožkách. Celou pracovní dobu akorát pojídala bagety a brambůrky. Dělá akorát tak bordel, stejně jako ti malí parchanti.
Jak jen on ty studenty nenáviděl.Kam přišel všude viděl pozůstatky jejich neurvalého chování a vandalismu. Rozmazané jogurty po šatních skříňkách, blátivé stopy, odpadky, pomalovaná záchodová prkýnka temperou....
Ničili mu jeho domov, pošklebovali se mu za zády. To skončí. Všem se jim pomstí
Ošoupaná hnědá pantofle s tichým plesknutím dopadla na poslední schod. Hodiny naproti němu ukazovaly půl deváté. Neměl moc času.
„Je tu někdo?“ zeptal se mírným klidným hlasem. Zajímalo by mě kdo jsi? Myslel jsem, že už jsem vás pochytal všechny. Nedal se zmást nastálým tichem, věděl, že tu někdo je. Na dveřích byly ještě jasně patrné otisky rukou. Popošel dopředu.
„Je tu někdo?“ optal se znovu a cítil vzrušení procházející celým jeho tělem. V šatně zaslech tiché opatrné kroky. Možná měl ještě trochu času na malou zábavnou hru.
Ještě chvíli nehybně postávala, šoupavé kroky se přibližovaly blíž a blíž. Už to nemohla vydržet. Prakticky ihned přešla z úplného klidu do běhu. Přerývavě dýchala a srdce v bránici zběsile tlouklo, když se proplétala mezi skříňkami ke druhému východu, ústícímu kousek od školní kuchyně.
Nezdálo se jí, že by školník pan Richter za ní zrychloval, zřejmě se šoural stále tím klidným, pomalým tempem a zjevně si to užíval. „ V mládí jsem se učil hrobařem, jezdit s hlínou, jezdit s trakařem,kopat hroby byl můj ideál !“ zpíval svým sípavým hlasem a Lenka si rozhodně nemyslela, že by byl výběr písně pouze náhodný.
Hubená dívčí postava se zastavila, ocitla se přímo naproti bílým dveřím. Natáhla ruku po klice zavřených, ale jak doufala nezamčených dveří. Skřípot nenamazaných pantů, drásající uši, ještě nikdy nenaplnil něčí srdce takovou radostí. Rychle vyšla na chodbu, zavřela za sebou dveře. Vteřinu či dvě, kmitala očima mezi chodbou a proskleným vchodem do kuchyně.
Pan Richter otevřel bílé dveře. Kdepak jsi maličká já ti neublížím ? V duchu se zasmál. Studenti jsou tak nepozorní, neohleduplní a nečistotní. Kroutil hlavou s úsměškem na rtech když se díval na kachličkovanou podlahu. Pro jednou by to však mohlo být užitečné. Sklonil se a namočil prst do červené husté tekutiny, tvořící nedokonalý otisk menší boty.. Oblízl si ukazovák. Hmm jahoda.
Jogurtová stopa ho dovedla k výdejnímu pultu obědů a tam skončila. Nikde se neozýval žádný zvuk. Starý seschlý muž, jenž byl studenty často nazýván ohyzdným slizákem, šmátl do náprsní kapsy, s láskou a něžností z ní vytáhl svůj oblíbený nástroj šroubovák. Pevněji ho sevřel v levé dlani a zamířil do kuchyně.
Místo vypadalo jako by si všechny kuchařky v polovině přípravy jídla, musely nutně odskočit na toaletu. Nikde v dohledu nebyl nikdo živý, pokud nepočítáme mravence, kteří se v té době ve škole přemnožili a nyní hodovaly na nedodělaném nramborovém salátu a kuřecích řízcích.
Starý muž se přikrčil aby se podíval pod stůl, nebyla tam. Najednou zaslech spešné kroky, přibližovali se blíž a blíž k němu. Zastínila ho malá dívčí postava, na jeho tváři se objevil vlčí úsměv, hle ona přišla sama od sebe.
Něco se mihlo vzduchem, zazněl ostrý výkřik bolesti a dunivý pád těla na podlahu.
Lenka pomalu uvolnila sevření kolem držadla pánve. Ruce se jí třásly. Doufala že pan Richter není skutečně mrtvý. Nechtěla ho zabít jen omráčit. Dědek na zemi se pohnul a zasténal. BUM. Bylo to zcela instiktivní. Neměl ses hejbat. V duchu školníka proklela a pro jistotu odložila černou litinovou pánev na stůl. Z dálky bylo slyšet houkání policejních aut. Pozdě jako vždycky.
„Všechny si nás zachránila !“ objala Helga dychtivě svoji dlouholetou kamarádku. „ Jo a ty za to nejspíš můžeš, co.“ obvinila ji Lenka a mírně se odtáhla ze zdrcujícího obětí. Helga si frustrovaně prohrábla své blonďaté vlasy, na zápěstích byly ještě viditelné stopy od provazu.
„ Jak vlastně došel k závěru, že ho miluješ.“
„ No …. řekla jsem mu to.“ pokrčila blondýna provinile rameny.
„ Proč?“ Lenka se šokovaně zahleděla kamarádce do očí. „ Nemyslela jsi to vážně, že ne?“
„Ne!“ Helga si protřela růžovým kapesníčkem oči. „ Bylo to jenom ze srandy, nevěděla jsem,že se stane něco hrozného.“ Chvíli jen mlčky šli bílou nemocniční chodbou, končil čas návštěv.
„ A co se chystáš dělat zbytek prázdnin.“ zašklebila se Lenka, když vyšli ven z nemocnice.
„ No měli jsme jet do Ameriky, ale moje známky nebyly nic moc.“
„ Prosim tě, řekni rovnou, že tady chceš zůstat se mnou.“
