Nič nekrváca večne
Slovensko, 2003, 87 minut
Scénář: Jaroslav Feja, Matej Hradský, Juraj Král
Režie: Matej Hradský
Hrají:
Martin Bartko (Cyril)
Jaroslav Feja (Emil)
Zdeno Bugáň (Rudo)
Juraj Král (upír)
Čtyři kamarádi se podle nalezené mapky rozhodnou najít zříceninu starého hradu. Když do něj dorazí, objeví deník, který jim odhalí, že je někde ve zříceninách ukryt Poklad Věků. Hlídá ho však starý upír, jenž si na poklad dělá zálusk, nesmí se ho však dotknout, protože je obklopen fotonovým polem. Pole zmizí, když se pokladu dotkne lidská ruka. Upír však má také hlad a čtveřice lidských bytostí je vítanou tabulí chutného rudého moku. A tak je upír zároveň láká do hradu i používá jako krmivo. Postupně se redukující čtveřice tak kromě hledání pokladu musí svádět boj i s upírem.
Je to prakticky neuvěřitelné, a dokud jsem si film nepustil, bylo to pro mě takřka nemožné, ale Slováci opravdu překvapili.
„Nič nekrváca večně“ je sofistikovaná a v mnoha případech velmi nápaditá a povedená parodie hlavně již zmíněného prvního filmového zpracování "Draculy", která v sobě kombinuje vizuálnost německých expresionistických hororů s postupy stejně starých grotesek a příměsi notné dávky moderního nadhledu.
Film není zpracován vůbec špatně. Nápadité scény jsou promyšlené, použité efekty působí funkčně a přijatelně, celý film sice vypadá levně a jednoduše, rozhodně ale ne amatérsky a neumětelsky. A to ani v případech, kdy to vypadá jako záměr. Tady se moc dobře vědělo co a jak se chce natočit. Rozpočet a možnosti, pravda, nebyly evidentně neomezené, film však i z toho mála, co měl k dispozici, dokázal vyždímat co nejvíce.
Kombinace černobílého obrazu éry němého filmu s hudebním doprovodem mixujícím ponuré synthezátorové „popěvky“ se skapunkovými vypalovačkami i samply z Conana, působí přesně tak zábavně, jak bylo v plánu. Groteskní scény rvaček a pádů, až do absurdnosti rozvíjené dějové zápletky, přehnaná herecká teatrálnost parodované doby promísená s neskrývaně moderními postupy, hravá vtipnost využitých prvků. Jeden ze čtveřice mužů je například hluchý a vtipnost filmu s tímto použitým prvkem dobře naloží hned několikrát. Nechybí ani klasický obrazový text dialogů postav, kontrastně ovšem ve zcela moderní řeči, včetně nadávek (a jak všichni víme, slovenské nadávky jsou mnohdy malebnější než české).
Kapitolou samou o sobě je pak upír. Hned v prvním záběru z dálky vypadá jako Batman, při bližších záběrech se z něj pak vyklube pubertě sotva odrostlý Orlockův vnuk. Zajímavé a potěšitelné je, že i když se kostýmem, maskou a i chováním zdejší upír tomu Orlockovu i poměrně dost podobá a přímo k němu odkazuje, zůstává svůj a Juraj Král si jeho herectví doslova užívá. Činí upíra fakt dost komickým a zábavným, jeho ksichtění a hra obličejem je až neskutečná. Už jen fakt, že namísto kousání do krku raději rovnou pilou řeže nohy je jednou z nejzábavnějších složek filmu.
I přes velmi potěšitelný a zábavný zážitek a vyřčená pozitiva má však film i svá negativa. Tím nejzásadnějším je jeho délka. Ona nápaditost a vtip na celovečerní stopáž naneštěstí nestačí, nezvládají to utáhnout bez lehkých zaškobrtnutí a zpomalení odvíjeného děje. Některé scény a záběry jsou zdlouhavé nebo zcela zbytečné, jen od sebe prodlužují vzdálenost mezi zajímavými a vtipnými scénami a událostmi. Středometrážní formát by filmu jistě slušel mnohem více.
Přesto jde o snímek zajímavý a pozoruhodný. Pohlédneme-li na slovenskou hororovou filmografii obecně, jistě neobyčejný a překvapivý. Něco podobného se prostě jen tak neočekává. Konečný výsledek nevyznívá negativně, pozitiva zdatně převažují a chuť a zápal tvůrců se musí ocenit. Už jen proto, že přinesl ovoce.
