Мёртвые дочери
Rusko, 2007, 123 minut
Režie: Pavel Ruminov
Scénář: Pavel Ruminov
Hrají:
Ekaterina Shcheglova (Anna)
Mikhail Dementyev (Anton)
Darya Charusha (Věra)
Ravshana Kurkova (Rita)
K Věře zničehonic přistoupí do auta vyděšený muž a chce od ní pomoc. Při večeři jí odvypráví strašidelný příběh o třech mrtvých sestrách, které se mstí za to, že je jejich matka zabila. Jakmile se na vás zaměří, jedinou vaší šancí je chovat se tři dny slušně. Věra při vhodné příležitosti od muže uteče a celou tu situaci vypráví svým pěti kamarádům, kteří z toho mají docela srandu. Jenže Věra se nedožije druhého dne. Zemře za záhadných okolností. A pětice kamarádů začíná ten příběh o třech sestrách přehodnocovat. Protože nabývají nepříjemného pocitu, že je něco sleduje…
Ano, „Mrtvé sestry“, jak by asi zněl český překlad názvu filmu, jsou nakonec jen „pouhou“ kopírkou asijských (japonských) vlasatých duchařin, uznale citující (ženský duch, fenomén vody) základy subžánru, která si dokonce neodpustí nezpochybnitelný odkaz na „Kruh“ (respektive US remake), podaný ovšem velmi zábavně. Přístup k tomu je však tak nádherně sofistikovaný a svébytný, že to prostě potěší. Ona to totiž není jen pouhá kopírka, tvůrci jen nevzali zavedený formát a zkopírovali ho po svém, oni s ním pracovali, tu a tam rozvedli, tu a tam se od něj jen odpíchli, aby díky němu před diváka přivedli vlastní formy vyprávění, vlastní alternace příběhu, vlastní alegorie na klasické téma, vlastní metafory stávající existence (zajímavě pojatý dialogový kontrast duch versus terorismus).
Tvůrci se vykašlali na nějaké explicitní a otevřeně podbízivé digitální duchařské scény, které ve filmu prakticky nejsou (což je velmi dobře) a zcela v rámci hesla „Nejvíce se bojím toho, co nevidím“ skvěle zkombinovaným s hlavní poučkou „Člověk se nejvíce vyděsí sám, ve své mysli, není třeba před něj bubáky strkat, stačí mu jen nakukat, že tam jsou, jeho mysl už pak udělá své“ rozjeli za pomocí výborné kamery, trefného střihu a plně funkčního zvukového/hudebního doprovodu neskutečně působivou, nepříjemnou a hustou pohlcující atmosféru, která vygraduje v mysl i smysly válcující závěr. Něco podobného jsem zažil naposledy snad u „Sauny“ nebo Session 9.
Ruminov opravdu přišel se svou formou. Prošpikoval vcelku temný příběh ostrým kontrastem barev a jasů, dlouho nechává jak hlavní postavy, tak i diváka potácet se ve zmatku vlastní mysli a přístupu k dané věci, nejistotě a narůstajícím bláznovství a fantastických scénářů odvíjených v mysli. Už jen fakt, že na celou půlhodinu (aniž by to nějak vadilo) natáhl něco, co by se v americkém filmu odehrálo v maximálně třech minutách před úvodními titulky, působí zvláštně a vlastně pozitivně, protože to skvěle uvede a vnoří do celého příběhu. A i další odvíjení děje prošpikuje zajímavými scénami, a už jde o šipkový útok, nebo monolog jedné z hrdinek k sestrám.
Je obrovská, opravdu obrovská škoda, že filmu, hlavně ve druhé půlce, kdy se divákova pozornost začíná vytrácet a rozptylovat a osudy pětice hrdinů trošku topit v bahně, hází klacky pod nohy zbytečně dlouhá stopáž. On závěr pak nejen že trochu šokuje (svým neodpověděním na případné otázky, ale naopak vzbuzením dalších a dalších otázek), ale i potěší, ovšem pocit ze zbytečně dlouhé stopáže přebít nedokáže.
Hodnocení: 75 %
