Muž, který se směje
The Man Who Laughs
USA, 1928, 110 minut
Režie: Paul Leni
Scénář: J. Grubb Alexander, Walter Anthony, May McLean, Marion Ward a Charles E. Whittaker podle románu Victora Huga.
Hrají:
Mary Philbin (Dea)
Conrad Veidt (Gwynplaine)
Olga Baclanova (Vévodkyně Josiana)
Paul Leni není úplně jedním z největších umělců doby němého filmu, ale svým snímkem „Muž, který se směje“ se jednoznačně dokázal zapsat do historie, i když je pravdou, že velkou váhu na tom má i představitel hlavní role. Ono u němého filmu je vždycky lepší, když na sebe herci trochu strhnou pozornost. Je to jako na divadle, kde vás sice zajímá příběh, ale pokud je herec špatný, máte špatný pocit i z celého představení. A co si budeme povídat, němý film je do jisté míry divadlem. Přehrávání bylo naprosto nezbytnou součástí, hlavně z počátku, aby divák vlastně věděl, co se na plátně děje.
Na svou dobu se ve snímku „Muž, který se směje“ sešla skutečně velká esa. V hlavní roli muže, který se směje, se objevil Conrad Veidt, který zazářil jako Cesare ve filmu „Kabinet doktora Caligariho“. Jeho smějící se muž je stejně ikonickou a stejně temnou postavou, kterou nemůžeme brát jako čistě kladnou. Není s podivem, že snímek je volně podle románu Victora Huga, který napsal i román „Chrám Matky Boží v Paříži“, kde měl podobného hrdinu v Quasimodovi.
Ale nebyl to pouze Veidt, který zajistil filmu slávu, ale také krásná a nevinná Mary Philbin, s kterou jsme se mohli setkat ve snímku „Fantom opery“, anebo také Olga Baclanova, kterou si jistě dobře pamatujete z klasiky „Zrůdy“, které byly natočeny o několik let později. Obě ženy jsou zde krásnými protipóly, které spojuje tragická postava Gwynplaina, který se narodil s vadou – nemůže se přestat smát, jeho ústa jsou neustále roztažena do úsměvu. Co by za to Joker dal. Nemusel by si dělat jizvy.
Příběh filmu „Muž, který se směje“ je romantickým a zároveň – jak už to bývá – tragickým. Krásné je zde srovnání královského šaška, který má být tím, kdo bude rozesmávat publikum, ale jeho pletichy jsou všechno jen ne směšné. Naopak Gwynplaine je člověkem, který by byl rád, aby se mu lidé přestali smát, ale jako Smějící se muž vydělává svému principálovi dostatečně velké peníze, a tak se ho určitě nebude chtít zbavit. Gwynplaine by si však přál zapadnout, nechce, aby se mu lidé pořád smáli, protože on se rozhodně pořád nesměje, i když úsměv mu z tváře nemizí.
Příběh není úplně tak tragickým, jak by se na první pohled zdálo, protože končí ve skutečnosti happy endem, který je, jak jinak, než v západu slunce. Symbolické a dnes neskutečně provařené, ale tady je to přece jen podáno ve velkém nánosu patosu, tak to vlastně ani tak nevadí a docela dobře to ladí s celým pojetím. Na svou dobu výpravný snímek (i když mám pocit, že sem tam byly použity kulisy z filmu „Golem“), který nám přináší poměrně epický příběh. Pro dnešního diváka asi těžko skousnutelné, ale může zaujmout.
Hodnocení: 70%
