Mistři hrůzy: Za život
Masters of Horror: Pro-Life
USA, 2006, 57 minut
Režie: John Carpenter
Scénář: Drew McWeeny, Scott Swan
Hrají:
Caitlin Wachs (Angelique Burcell)
Ron Perlman (Dwayne Burcell)
Mark Feuerstein (Alex O'Shea)
Emmanuelle Vaugier (Kim)
Cestou do práce gynekolog z potratové kliniky Alex O'Shea se svou asistentkou a přítelkyní Kim narazí na mladou, vyděšenou a těhotnou Angelique. Vezmou ji s sebou na kliniku, kde zjistí, že jde o dceru místního odpůrce potratů a bojovníka proti klinice Dwaynea Burcella, který má soudní zákaz se ke klinice přiblížit. Zjistí také, že Angeličino těhotenství nejeví znaky normálnosti, což jen ona sama potvrdí příběhem, jak počala, a odhodlaným rozhodnutím nechat si dítě vzít. A tak zatímco se Dwayne Burcell se svými syny násilně dobývá na kliniku, taťka si přišel pro své robě.
Pátý díl druhé série „Mistrů hrůzy“ je kombinací thrilleru a démonického hororu. V podstatě (s velkou nadsázkou) modernější, akčnější a morbidnější variace na Rosemary má děťátko.
Carpenter se scénáristy se utrhli ze řetězu a připravili, na televizní poměry, poměrně drsnou a brutální gore jízdu. Pro trhané maso a potoky krve se nejde opravdu daleko. Dokonce i na celkem nezvyklý a nečekaný potrat dojde, když už jsme na té potratové klinice, že ano. John Carpenter dá lehce zavzpomínat na osmdesátkovou jednoduchost, prostotu a přímočarost. Tuhle auru podkresluje hudba jeho syna Codyho. Přílišná orientace na brutalitu, která, společně se zápletkou a vyvrcholením, z díla dělá až cosi barkerovského, však ubírá na příběhu a jeho hloubce. „Za život“ prostě jen plyne, sice z bodu A do bodu B, má nějaký vývoj, ale v podstatě postrádá výraznější pointu či kromě vizuální pastvy jakési hlubší vyvrcholení. Věci se zde prostě stanou. Ale i takové hororové příběhy mohou být. Prosté, jednoduché, jednoznačné, přímočaré.
Přesto příběhu nechybí letmé odkazy a vzkazy, a to překvapivě a potěšujícím způsobem z „obou stran barikády“. Nezapomínejme, že jsme na potratové klinice. A tak se dočkáme vcelku vtipného, ale „výchovného“ šťouchnutí do naprosto debilního otce, ale i poměrně věcného a svým způsobem pochopitelného proslovu Dwaynea Burcella. To, že svůj postoj projevuje naprosto nevhodně a násilně, je již jiná otázka.
Ona prvotní výtka se však pojí i s dalším negativem. Problémem je nevýraznost postav i hereckých představitelů. „Za život“ operuje hned s několika postavami. Kromě „hlavních“ hrdinů – kdy závažnou otázkou je, kdo vůbec by se dal za hlavního hrdinu či hrdinku z představených postav považovat – hned několik vedlejších: ředitel kliniky a personál kliniky, návštěvníci kliniky, Burcellovi synové, vrátný kliniky. Každý z nich dostane svůj výstup, tu krátký, tu delší, technicky vzato každý pro příběh důležitý, ale nikdo z nich, snad až kromě klasicky obličejově a vzhledově výrazného Perlmana, výrazně nezaujme a nepřekvapí natolik, aby zůstal v paměti déle než den po zhlédnutí (vzhled Emmanuelle Vaugier se nepočítá). Dokonce i taťka působí rozporuplně a člověk spíše přemýšlí, zda to byl záměr, anebo prostě jen nechtěný následek.
„Za život“ ukazuje, že se John Carpenter neštítí ani krve a přímočarosti. Jeho příběh je tak spíše žánrově zábavný, než aby vyloženě děsil, dokonce v něm lze objevit i jistou známku karikatury a grotesky. Zároveň však lehce odhaluje, že každý tvůrce jednou dojde své mety a začne ztrácet dech. „Za život“ je na jednu stranu koukatelný díl, na druhou stranu však zanechává nepříjemnou pachuť nenaplnění a neuspokojení. Tu však lze vmžiku a kdykoliv přebít jakýmkoliv starším Carpenterovým dílem. Protože John Carpenter v žánru zanechal velmi výraznou, plně uspokojivou a naplňující stopu.
