Pavla se probudila s otřesnou bolestí hlavy uprostřed tmavé a chladné místnosti. Ospale zamžourala očima a ke svému překvapení zjistila, že se nenachází na gauči u své babičky, kde trávila letošní prázdniny. Pobyt u babičky brala jako takovou malou dovolenou, protože se jí letos nepodařilo naspořit dost peněz, aby mohla s kamarády vyrazit do Itálie. Pavla se rozhlédla po pokoji. Zdi byly oprýskané a páchlo to tu plísní a ještě něčím, co nedokázala identifikovat. Byl to puch jak ze zdechliny nějakého mrtvého zvířete a v kombinaci se smradlavou plísní se jí z toho chtělo zvracet. Potlačila dávicí reflex a posadila se na roztrhanou matraci, na které ležela. Kromě ní a válendy byl pokoj úplně prázdný. Jedno jediné velké okno bylo zatlučené dřevěnými deskami. Škvírami mezi prkny pronikaly do pokoje sluneční paprsky. Jak se sem vlastně dostala? Ze včerejší noci si toho moc nepamatovala. Jen to, že byla s kamarádkou Evou v baru a oslavovaly Eviny dvacáté narozeniny. Hodně pily, jak už to na pořádné oslavě bývá. Počkat, ano, už si vzpomíná, kolem půlnoci je začali balit nějací kluci. Ten jeden se snad jmenoval Michal a byl celkem pohledný. Toho druhého si už bohužel nevybavuje. Ale co se dělo potom? Petra snad šla domů a ona šla s Michalem na diskotéku? Nebo šli všichni společně? Prohlédla si pozorně obě dvě ruce. Nikde ani stopa po razítku. Takže na diskotéce zřejmě nebyla. Prohledala všechny kapsy svých černých riflí. Všechny prázdné. Neměla u sebe ani kabelku, ve které měla svůj mobil ani bundu. Přitáhla si vlněný svetr více ke krku. Potom pomalu a s velkými obtížemi vstala. Uvědomila si, že je naboso a její boty samozřejmě nikde. „Co se to tu sakra děje?“ honilo se jí hlavou.
Kolébavým krokem došla až ke dveřím od pokoje. Byla ještě dosti opilá a motala se jí hlava. Vzala za železnou kliku a otevřela dveře. Vešla do úzké a neméně tmavé chodby jako místnost, ve které se probudila. I zde to páchlo zdechlinou a plísní. Dřevěná prkna na podlaze zavrzala, když se vydala ke schodišti. Cestou se přidržovala zdí, aby udržela rovnováhu. Na dřevěném stolku u okraje točitého schodiště ležela její kabelka i bunda. Zajásala. Ovšem ne na dlouho. Kabelka byla prázdná, stejně jako kapsy její hnědé bundy. Do vědomí se jí začal vkrádat strach. Kdyby si jen vzpomněla, co se vlastně včera v noci stalo. Měla však pořádné okno, vůbec nic si nepamatovala. Když už se chtěla vydat po schodech dolů, odněkud ze spodu se najednou ozval bolestivý výkřik. Polekaně se zastavila v půli druhého schodu a vystrašeně poslouchala. V domě však bylo najednou hrobové ticho. Jen někde z tmavého rohu se ozývalo škrábání myši. Ještě chvíli vyčkávala a pak pokračovala po schodech dolů. Po dalších pěti rozvrzaných schodech se opět ozval výkřik a poté vystrašené žadonění: „Néééé, prosím, néééé! Neubližujte mi! Neubližujte mi, prosíííím!“
Pavla na sucho polkla. Ten hlas moc dobře znala. Patřil Evě. Chtěla vykřiknout její jméno, ale strach jí to nedovolil. Rozbrečela se. Ozval se další výkřik plný bolesti a beznaděje. Pavla se rozběhla po schodech dolů. Ocitla se v další tmavé chodbě. Na zdech po obou jejích stranách byly přitlučeny železné a dřevěné kříže. Byly jich desítky. Na konci chodby byly otevřené dveře do další místnosti. To, co v ní uviděla, ji málem připravilo o rozum. Eva seděla nahá na staré dřevěné židli. Nohy i ruce měla svázané železným drátem, který se jí surově zakusoval do jejího křehkého masa. Obličej měla samou modřinu a z nosu jí vytékal pramínek krve. Hlavu měla samý puchýř, protože jí někdo vytrhal skoro všechny vlasy. Břicho i nohy jí pokrývalo velké množství čerstvých řezných ran. S Evou byli v místnosti dva muži. Oba dva byli poměrně dosti vysocí a mohli mít tak kolem pětadvaceti let. Na sobě měli zakrvácené řeznické zástěry. Jeden z nich měl krátké černé vlasy a na očích brýle. Pavla ho okamžitě poznala. Byl to Michal. Druhému pokrýval tvář rezavý plnovous a dlouhé zrzavé vlasy měl svázané do culíku. Oběma dvěma se na krcích pohupovaly stříbrné růžence. Michal právě klečel u Evy a zahradnickými nůžkami jí stříhal prsty u nohou. Ta křičela bolestí, až se zalykala. Podlaha byla celá od krve. Ten vousatý držel v ruce nějakou knížku a neustále něco drmolil. Pavla odtušila, že čte nějaké evangelium. Kříž na přebalu knihy jí napověděl, že předčítá z bible. Ozvalo se křupnutí, vytryskla rudá tekutina a Eva přišla o další prst. Tentokrát už bolest nevydržela a po chvíli utrpení omdlela. V domě se opět rozhostilo ticho. Oba muži zklamaně pohlédl na Evu.
„Dones kýbl s vodou, abychom ji probrali. Nemůžeme z ní vymítat ďábla, pokud je v bezvědomí. Musí zpytovat svědomí za své hříchy a její duše musí být očištěna, než přijde do nebe.“ Řekl významně Michal. Vousatý přikývnul a položil Bibli svatou na železný stůl hned vedle sady skalpelů, sekery, sekáčku na maso a několika zakrvácených řeznických nožů. Potom vyšel ze dveří. Na druhém konci chodby spatřil stojící, strachem ochromenou Pavlu. „Už se probrala.“ houkl na Michala. Ten položil zakrvácené zahradní nůžky na dřevěnou podlahu a vyšel za ním na chodbu. Pohlédl na vyděšenou Pavlu, lehce se na ni usmál a pravil: „Tak tě u nás pěkně vítám, Pavlínko. Až skončíme s tvou přítelkyní a její tělo bude očištěno od hříchu, tak bude řada na tobě. Tvé tělo hříchem a neřestnými myšlenkami přímo přetéká. Tvá kamarádka je už téměř na konci cesty, už to nebude dlouho trvat.“ Pavla tam jen tak stála a třásla se strachy. Teprve až když Michal udělal krok směrem k ní, tak se vzpamatovala a s křikem se rozběhla po schodech zpět do prvního patra. Se spodu k ní dolehnul škodolibý smích. „Stejně nemá kam utéct. Běž za ní a přiveď mi ji sem, trošku si s ní zalaškujem.“ ozval se Michalův hlas.
Pavla doběhla na konec tmavé chodby v prvním patře. Vlevo byly dveře do pokoje, kde spala. Dveře napravo nejspíš vedly na půdu. Pavla je rozrazila a vyběhla po schodech nahoru. Objevila se na staré půdě. Bylo tu strašné dusno a mraky prachu. Uprostřed půdy ležela na zemi malá sekerka. Pavla neváhala a sebrala ji z podlahy. Na schodech zaduněly kroky. Bylo jasné, že se blíží vousatý. Propadla panice. Co teď? Nebylo se zde kam schovat. Jediné, co jí zbývalo, bylo bojovat o holý život. Rychle přiskočila ke dveřím. Právě v té chvíli se v nich objevil vousatý. Pavlina provizorní zbraň se mihla vzduchem a zahryzla se násilníkovi do ramene. Ten vyjekl a skulil se ze schodiště. Z ramene se mu řinula krev. Pavla na nic nečekala, hbitě proběhla kolem něj a pak po schodech zase zpět dolů. Vousatý popadl topůrko sekery a vytrhl si ji z rány. „Ta čubka!“ zaklel.
Pavla doběhla zpět do přízemí. Opět spatřila Evu připoutanou k židly. Byla celá mokrá a při vědomí. Vedle židle stál plechový kýbl. Michal ji zrovna nožem páral břicho. Pavla dostala obrovský vztek a rozběhla se na Michala. Skočila na něj a oba se svalili na stůl se zakrváceným náčiním. Ten nevydržel nápor dvou lidských těl a společně s nimi se zřítil na zem. Pavla bleskurychle vyskočila na nohy a přiběhla k Evě. Když si zblízka prohlédla její zbědované tělo, opět se dala do pláče. Ani si nevšimla, že Michal už je také zase na nohou. Evě už nebylo pomoci. Z rozpáraného břicha se jí draly ven vnitřnosti. Pak Pavlu Michal pěstí silně zasáhnul do obličeje. Náraz ji odhodil zpět na chodbu. Dopadla na starý prošlapaný koberec a z úst vyplivla krvavou kaši. Kolem očí jí tancovaly hvězdičky. Začala se plazit směrem ke schodišti. Za ní pomalu vyšel Michal. Z břicha mu trčel skalpel, který se mu tam nejspíš zapíchl při pádu na stůl. V ruce držel sekáček na maso a ve tváři se mu zračil výraz šílence. Schody zavrzaly a objevil se na nich vousatý. V ruce držel sekerku a naštvaně si prohlížel plazící se Pavlu. Neměla kam utéct. Na schodech stál vousatý a z druhé strany se k ní blížil Michal. A kde je východ z domu si nepamatovala. Najednou si všimla menších dveří nacházejících se pod schodištěm. S vypětím posledních sil se k nim doplazila a vzala za kliku. Byly odemčené! Vklouzla do nich a rázně je za sebou zabouchla. Obklopila ji černá tma. „Karle nech ji být, ze sklepa nám nikam neuteče.“ ozval se zvenčí Michalův tlumený hlas. Pak něco zarachotilo v zámku. Zamknuli ji. Byla v pasti!
Pavla byla na pokraji zoufalství. Srdce jí bilo jako na poplach. Její nejlepší kamarádku umučili k smrti dva vyšinutí magoři a ona jí nedokázala pomoci. A za chvíli to čeká i ji. Teď si konečně vzpomněla na malé útržky ze včerejší noci. Pamatuje si cestu autem. Řídit musel určitě jeden z nich. Pak ji někdo vlekl k nějakému domu. Vlekli ji po schodech. Ano, to ti dva ji a její kamarádku zatáhli na toto prokleté místo. Po tvářích jí opět začaly stékat slzy. Ona to však nehodlala vzdát. Nechce ještě umřít. Vždyť je tak mladá. Pomalu se postavila na nohy a poslepu, přidržujíc se zdi udělala krok vpřed. Noha šlápla do prázdna a ona se skutálela po kamenných schodech dolů. Nedopadla však na tvrdou zem, jak předpokládala. Spadla do něčeho měkkého. Odporně to zapáchalo. Ten pach jí byl povědomý. Zdechlina a plíseň. Malým mřížovaným okýnkem proudilo do sklepa sluneční světlo a lehce celou místnost osvětlovalo. Pavla se opřela o lokty a rozhlédla se. Sklep byl plný mrtvol, v různém stádiu rozkladu. Všechna těla patřila zavražděným dívkám. Bylo jich aspoň deset. Leknutím a zhnusením vyskočila ze země a potom začala zvracet. Všechna dívčí těla byla nahá a nějakým způsobem znetvořena. Některé dívky měly uřezané nohy a ruce. Jiné zase uši a nosy. Těm, co měly končetiny, však na rukou a na nohou chyběly prsty. Vzpomněla si na Evu a zamrazilo ji v zádech. Musí se odsud nějak dostat a zavolat pomoc. Pohlédla na okénko. Kdyby se jí nějak podařilo vypáčit tu mříž, tak by se vzniklým otvorem určitě nějak protáhla. Odjakživa byla hubená jak kost. S rukou přiloženou k nosu a ústům začala prohledávat sklep. Seshora se po chvíli ozvala tlumená rána a něco tvrdě dopadlo na zem. Ona to však nevnímala, nemohla, nechtěla. Věděla, že už jí nemůže pomoci. Po dlouhém hledání konečně našla pod jedním napůl rozloženým tělem dlouhou železnou tyč. Byla celá ulepená od krve a rozkládající se kůže. Popadla ji a přiskočila k oknu. V tu chvíli se ozvalo zarachocení zámku, na schodech se rozsvítilo a ozvaly se kroky. Pavla v duchu zaklela. Ve sklepě se zrovna tak jako na půdě nebylo kam schovat. Pak jí napadlo něco hrozného, ale možná jí to zachrání život.
Rychle si sundala svetr, triko i kalhoty a hodila je do tmavého kouta. Jen ve spodním prádle si pak lehla na hliněnou zem a s velkým odporem přes sebe přetáhla dvě mrtvoly. O několik úderů srdce později se ve sklepě objevil vousatý. Byl svlečený do půl těla, na sobě měl jen kalhoty. Poraněné rameno měl ošetřené a obvázané. V jedné ruce držel velkou dřevorubeckou sekeru a ve druhé Evinu hlavu. Rozhlédl se po sklepě. Pavla nikde. Vousatý nebyl žádný hlupák. Pochopil, co se děje a temně se usmál. Mrštil zakrvácenou hlavou do kouta a svou sekerou začal rubat do mrtvých dívčích těl. Za chvíli se až po kotníky brodil v rudé kaši. Od jeho kořisti ho dělilo už jen pár kroků. Už byl skoro u ní. Sekera dopadla jen několik centimetrů od Pavliny hlavy a rozlouskla hrudní koš nějaké dívky. Vousatý pohlédl Pavle do tváře a zazubil se na ni. Ta však náhle vyrazila ze země a zabořila mu železnou tyč do břicha. Rezavé železo proniklo měkkým masem a zavrtalo se mu do střev. Vyhekl, upustil sekeru a popadl tyč oběma rukama ve snaze vyprostit jí z rány. Pavla na tyč zatlačila vší silou, on ztratil rovnováhu a upadl na zem. Pavla s velkou námahou sebrala ze země těžkou sekeru, s obtížemi se rozmáchla a zasekla mu ji do krku. Vytryskl gejzír krve a pokropil jí obličej. Vytáhla sekeru z rány a znovu sekla. Hlava se s křupnutím oddělila od těla. Byla vyčerpaná a totálně psychicky zdeptaná, ale na odpočinek nebyl čas. Pustila zakrvácenou zbraň a oblékla si svoje kalhoty a tričko. Z mužova nehybného těla vytrhla tyč a zaklínila ji mezi cihlovou zeď a železnou mříž. Vší silou zabrala. Mříž se nepohla ani o píď. Zaklela. Znovu napjala všechny síly a zatlačila. Mříž najednou povolila. Pavla v duchu zajásala. Znovu zatlačila na kus železa a kývavými pohyby mříž vypáčila. Ta spadla na hliněnou podlahu. Dívka odhodila tyč, popadla sekeru a vyhodila ji okýnkem ven. „Co tam tak dlouho děláš? Doufám, žes ji nezabil? Musíme si s ní napřed trošičku pohrát!“ ozvalo se seshora. Pavla na nic nečekala, protáhla se úzkým otvorem ve zdi a byla na svobodě. Venku byl den jako každý jiný, mohlo být kolem poledne. Ocitla se na zarostlé zahradě za domem. Všude kolem byl les. Pohlédla na dům. Byla to nějaká zchátralá samota. Už už se chtěla rozběhnout k lesu, když se náhle z okýnka vynořila ruka a chytila ji za pravou nohu. Byl to Michal. Silou ji strhl do trávy a snažil se ji zatáhnout zpět do sklepa. Pavla se volnou nohou zapřela o venkovní zeď a snažila se vyprostit z jeho sevření. Pak jejím tělem projela ukrutná bolest. Michal jí nožem od kyčle po koleno rozřízl stehno. Vykřikla bolestí. „Jak můžeš být tak zlý!“ ječela na něj.
„Zabilas mého věrného bratra, ty jedna prašivá couro! Nejsi nic jiného, než satanova děvka! Musíš být zahubena. S tebou zemře i zlo, které jsi po celý svůj život šířila po tomto světě!“ řval Michal jako smyslu zbavený.
„Už tě mám plný zuby, ty kreténe blbej! I těch tvejch vymatlanejch keců!“ křikla na něj a popadla sekeru, která ležela kousek vedle ní. Zapřela se o zeď a podařilo se jí vytáhnout uvězněnou nohu ze sklepa. Michalova ruka ji neustále držela za kotník. Švihla sekerou. Ozval se bolestivý výkřik. Z pahýlu jeho přeseknuté levačky stříkala krev. Osvobozená Pavla se začala plazit směrem k lesu. „Ty děvko! Cos mi to udělala!“ řval na ni Michal. Pěna mu lítala od úst. Obvázal si ránu na zemi ležícím svetrem. Ten velmi rychle zrudnul, pod náporem červené tekutiny. „Ještě než vykrvácím, tak tě vykuchám! Slyšíš mě!“ řval na ni. Slyšela ho. Dál se plazila směrem k lesu a v trávě za ní zůstávala krvavá šmouha. Řezná rána ve stehně ji strašně pálila. Doufala, že Michal brzo vykrvácí a brzo bude po všem. Jenže opak byl pravdou. Michal naprosto zešílel. S řeznickým nožem ve zdravé ruce se mu nějakým způsobem podařilo vymotat ze sklepa. Pohyboval se pomalu, ale s vypětím sil se soustředil na jediný cíl. Zabít Pavlu.
Byla to beznadějná situace. Pavla se s vypětím všech sil pokusila vstát. Po chvíli se jí to podařilo a ona se kulhavým krokem vydala směrem ke smrkové houštině. Koutkem oka zahlédla modré auto stojící na rohu domu. Okamžitě se vydala k němu. Ozvalo se bouchnutí domovních dveří. Zanedlouho potom se zpoza rohu vynořil potácející se Michal. Zahlédl Pavlu, jak nasedá do auta. Zaklel. Vzpomněl si, že včera nevytáhnul klíč ze zapalování. Eva se zaradovala, když v odemčené stodvacítce naleznula klíče. Michal lehce zrychlil svůj malátný krok a neustále na ni pokřikoval. Ta na nic nečekala. Sešlápla spojku a nastartovala. Auto chvíli protestovalo, ale nakonec se ozval řev motoru. Zařadila rychlost, pomalu pustila spojku a přidala plyn. Škodovka se rozjela. Sešlápla pedál od plynu až na podlahu a narazila přímo do Michala. Náraz ho vymrštil do vzduchu, on přelétl přes střechu auta a dopadl do trávy. Zůstal nehybně ležet. Z hlavy mu z několika ran vytékala krev a obě dvě jeho nohy se nacházely v nepřirozeném úhlu. Eva zastavila a zařadila zpátečku. Auto najelo na ležícího Michala. Zakřupalo to, jak mu váha automobilu rozdrtila kosti a lebku. Z jeho hlavy zbyla jen krvavá kaše. Od letní pneumatiky odlétávaly na všechny strany kusy jeho mozku. Byl mrtev. Když Pavla odjížděla po lesní cestě pryč, všimla si nápisu nad vchodovými dveřmi domu: „Tento objekt je ve vlastnictví katolického spolku Tělo Kristovo.“
