1.
Nechal prak opsat čtyřikrát kružnici a pak jeden jeho konec pustil. Provázek plesknul jako bič a omotal se mu kolem pasu. Kámen vyletěl tím správným směrem, až nakonec trefil zralý meloun, jehož slupka se spolu s rudým deštěm dužiny rozletěla do všech stran.
Byl to jeho první zásah v životě.
Když měl prak v rukou poprvé, kameny lítaly všude a trvalo dlouho, než se zlepšil. Teď přemýšlí nad osudovými volbami svého života. Jestli vždy byly jako ty kameny, které mohly letět náhodně všemi směry, nebo se snad jednalo jen o ty kusy přírody, jež vždy trefí cíl, který trefit mají.
Druzí by pro takové přirovnání využili třeba příklad větvícího se stromu nebo silnici plnou křižovatek, přinejlepším nějaký diagram.
On však ne.
On je kluk přes praky.
Věděl, o jaké případy se jedná. Jejich určení bylo v tuto chvíli prosté. Nejprve ten referát ve čtvrté třídě a pak ten incident v šestce. To byly ty okamžiky, kdy osud vložil jeho život do praku a vystřelil. Měly však ty pomyslné kameny vždy doletět k cíli, kterým byl dnešní den? Nebo existovaly nějaké proměnné, ale jeho osud je jen velmi mizerným střelcem?
On sám kdysi býval opravdu mizerný.
Dnes je pravděpodobně nejlepší na světě.
Dnes také sedí v autobuse a mhouří oči na sluncem zalité město. Košilí mu na zádech prosakuje pot, jazyk se mu nervozitou lepí na patro a on není s to uhasit žízeň, přestože má litrovou láhev vody už téměř prázdnou. Vlastní dech se mu protiví. Pach jeho zaschlých slin je snad horší než pach smrti, tak raději dýchá jen nosem. Sáhne do kapsy a zkontroluje hodiny na telefonu.
Jmenuje se David a právě teď prožívá svých posledních patnáct minut v životě.
2.
Byl vždy vzorným žákem, ale kde prospěch nebyl žádný problém, tam nastupovaly jiné strasti.
David byl více než introvertem. Promluvil málokdy a jakékoliv dotyky ho zneklidňovaly, až skoro přiváděly k šílenství. Ve škole si vždy k sezení vybíral krajní a zadní lavice a do očí se jiným lidem díval jen tehdy, byl-li k tomu vyzván a ani tak nevydržel dlouho. Ačkoliv sám na sobě pociťoval, že je něco opravdu zle, rodiči mu byl vnuceno, že je to chyba jen v jeho přístupu. A tak mu sociální fobie nikdy nikým diagnostikována nebyla.
Rodiče se mu ale snažili pomoct. Otec mu pokaždé jednu vpálil, když se mu syn nedíval do očí. Matka při tom odvracela zrak a sama na Davida vyjížděla, když mu něco říkala a on jen mlčky přikývl.
Oni vyžadovali slova, on si přál ticho a pochopení.
Byl si vědom svých slabších stránek, proto ho ve škole vždy bavily úkoly, při kterých mohl ukázat naopak své přednosti.
Na skupinové práce zanevřel, když ve výtvarné výchově kreslili obří krajinu na formát A0. Bylo jich na ni celkem pět a každý se věnoval určité ploše papíru. Někdo kreslil les, jiný dokreslil drobná zvířátka. On sám nakreslil v pravém dolním rohu rybník a kolem něj rákos. Dal si skutečně záležet a na každém nalomeném rákosovém listu, či vlnce vody strávil nemalé množství času. Jeho kachny realisticky čeřily vodu a k jejich stínování používal nastrouhané tuhy pastelek rozetřené kapesníkem. Ačkoliv jedničku za výkres dostali všichni, jeho spolužáci mu zakázali se na plátno podepsat. Obraz měl viset ve vestibulu a oni nechtěli být spojováni s takovým blbečkem. Alespoň k němu byli upřímní. David tak začal nenávidět skupinové projekty.
Referáty, to bylo něco jiného. Měl veliké štěstí, že jejich paní učitelka nevyžadovala čtení práce nahlas. Vyhnul se tak posměvavým spolužákům a mohl ukázat svůj um jen tomu člověku, který jej za něj ohodnotí. Ta práce, kterou on považoval za svůj nejlepší výkon, přišla ve čtvrté třídě.
Ta práce, která změnila vše.
Z dvaceti tří témat si měli jedno vybrat a zpracovat. On se napsal díky shodě jmen k tématu David a Goliáš. Za referát dostal očekávanou jedničku s hvězdičkou a pochvalu do žákovské knížky.
Co bylo však důležitější, získal svůj dlouho postrádaný životní vzor. Jeho vrstevníci nosili trička se Spidermanem, Batmanem a Herkulem. On měl od toho dne Davida, skutečného muže, který prakem skolil obra.
I malý člověk dokáže velké věci, to bylo pro Davida nové motto a připadalo mu daleko rozumnější než výroky komiksových panáků a nafouknutých svalovců z amerických velkofilmů. Jeho idol skutečně žil a David díky němu propadl střelbě prakem.
Chvíli mu byla komplikací nízká dostupnost klasických praků. Všude nabízeli jen ty vidlicové, které mu připadaly jako hloupá hračka a symbol klukovin.
Zanedlouho už však díky dědovi vlastnil rovnou tři a čtvrtý si dokonce zhotovil sám za jeho pomoci. Vždy mu to s ním šlo nejlíp.
Rozptyl střel se s ucházejícími měsíci zmenšoval. Děda mu věnoval velkou látkovou plachtu s terčem, kterou pověsili mezi dva stromy. Vždy tam po každém výstřelu látka zůstala trochu pokrčená. Davidovi takový ukazatel stačil, když trefil, tak prostě trefil. Melouny přišly na řadu později.
Děda se o něj díky tomu začal hodně zajímat, protože v něm konečně viděl nadšení ze života, když jemu samotnému už ho moc nezbývalo. Bohužel rok, ve kterém svému vnukovi podaroval plachtu na terč a naučil ho udělat si vlastní prak, byl zároveň i jeho posledním na tomto světě. Po třech letech samoty se nyní děda odebral za babičkou. David po dlouhé době plakal a byl opravdu zničený.
Jeho rodiče, kteří díky tomu dědili, zničení nebyli vůbec a nadále k synovi nenacházeli pochopení. Otec mu v tu dobu i několikrát řekl, že se za něj stydí. Začínalo mu to být ale čím dál tím víc jedno. Měl Davida a jiného otce nepotřeboval.
3.
V šesté třídě k nim propadl Tonda, který si nechával říkat Tony. Hloupý hromotluk, co si kompenzoval svůj špatný prospěch tím, že šikanoval slabší. Davidovi bylo dvanáct a vážil asi třicet kilo, Tondovi bylo patnáct a vážil devadesát.
Skutečný David a Goliáš.
David si toho osudového dne chtěl jen vyměnit hokejové kartičky. V jeho životě to byl jeden z mála pokusů o navázání přátelství, poté co bylo naléhání rodičů obzvlášť silné. Přesněji řečeno otcovo naléhání a konkrétně šest modřin na zádech a břiše silné.
Jeho nový potenciální kamarád byl z páté třídy a jmenoval se Oskar. Pleť měl sněhově bílou a s kontrastně rudými rty vypadal jak klaun. Tvář měl posetou pihami a na tmavém oblečení mu věčně zůstávaly nasněžené lupy. Krátké kalhoty mu odhalovaly špalíky bílých holení a nevkusně tlusté hnědé ponožky. Jeho rodiče byli hodně chudí a tak pořád točil dvě stejná trička. Byl perfektním terčem posměchu a vycítil to i Tony, jemuž vlastní třída pomalu přestávala stačit.
Když David přišel po škole na domluvené místo, už byli kluci v sobě. Oskar brečel a neustále opakoval, že chce jen domů k mámě. Jeho batoh ležel na zemi a dost nekompromisně do sebe a sešitů uvnitř vsakoval kaluž. Tony prskal na zrzka urážky a okolní hlouček ho ze strachu povzbuzoval, nikdo nechtěl dostat po tlamě. Oskar, který zrovna prohrál přetahovanou, odletěl za bolestivého nakopnutí do trnitého keře. Tvář se mu pokryla drobnými škrábanci a jeho lehká šusťáková bunda se na mnoha místech potrhala. Jeho rodiče na novou neměli. Nejdříve ho seřvou a pak se zase pohádají kvůli penězům. Otec mámu zbije do krve jako včera. Věděl to a brečel ještě víc. Sople se mu táhly až k bradě.
Celá sbírka hokejistů mu plavala v kaluži a Tony na většinu kartiček šlapal a provokativně u toho kroutil podrážkou, hezky jednu kartu po druhé.
Oskar ječel jako smyslu zbavený, obličej mu fialověl. Nadřel se na každého hokejistu, povídal o tom Davidovi. Jeho rodiče si nemohli dovolit skoro nic a pro Oskara tak byla každá nová kartička posvátným pokladem. Tu jednoho hokejistu dostal jako protislužbu za natírání plotu, tam další čtyři na narozeniny od otce, který tehdy ještě nepil. Jednou mu strýc dovezl při návratu z vojny hned tři balíčky po osmi kartách. To byly jeho nejlepší Vánoce v životě. Díky jednomu velmi vzácnému se zlatým lemováním, kterého v nich našel dvakrát, získal výměnou hned čtyři, které neměl. Měl jich k dnešnímu dni bezmála sto a všechny si zasloužil poctivou několikaletou pílí a za pomoci každého člena rodiny. Kartičky pro něj byly tím, co pro Davida praky a ten si to teď uvědomil.
Tonyho už hokejisti omrzeli, vodu z kaluže začal kopat na Oskara a připravoval si k plivnutí objemný chrchel.
Zatímco Oskarovi povolil močový měchýř, David vytáhl prak a vložil do něj kámen, který si už týden opatrovával v kapse pro svůj dokonalý tvar.
„Nechej ho na pokoji, ty špekoune tlustý! Už tě mají všichni plné zuby! Proto taky nemáš žádné kamarády a musíš každého jen otravovat!“
Točil kamenem v praku, zatímco na něj Tony jen nechápavě čuměl. Pak vystřelil a uvolněná část praku mu švihla přes záda.
*klu*
Trefil a okolí tleskalo. David byl spolužáky oslavován jako hrdina a to bylo uspokojivé. Zvuk, který mu pronikl ušima, když kámen rozbil Tondovi hlavu, byl velmi uspokojivý.
Rodiče a učitelé však nesdíleli podobné nadšení. David si vysloužil dvojku z chování a podmínečné vyloučení. Zachránilo ho snad jen to, že mnoho dětí najednou na Tondu žalovalo učitelům. Po Oskarově výpovědi plné slz a nářku nad hokejisty Davidovi zrušili podmínečné vyloučení a pozvali si do školy naopak Tondovy rodiče.
Trefený Tondík, jak se mu díky Davidovi začalo přezdívat, se po dvou týdnech vrátil do školy. Měl na hlavě stehy a už nikdy nikoho nešikanoval, ba dokonce se na nikoho ani křivě nepodíval.
David nevěděl, jestli je to tím, že se nad sebou zamyslel, bál se, nebo mu kámen prostě jen vypnul pár obvodů v mozku. Hlavu měl každopádně vcelku. Vůbec to nepřipomínalo to, co zůstává po úspěšném zásahu s melounem. To nebylo vůbec uspokojivé.
4.
Dveře přátelství se zachráněným Oskarem nechal David zavřené. Taky jeho sláva se brzy rozplynula a on se opět nacházel uprostřed kolektivu, který si z něj dělal legraci. Začali se smát i jeho prakům, ignoroval je však dokonale. Vybudoval si barikádu, přes kterou se nic nedostalo. Byl apatický. Usmíval se, když mu na těle přibývaly modřiny od otce. Nevnímal, když mu nadávali ve škole a sotva cítil, když do něj žduchali. V hlavě měl neustále jiné věci a cítil se neskutečně dobře.
Na praky se z něj pomalu stával expert a jen vzácně minul cíl vzdálený třicet kroků. Kůže mu na několika místech bobtnala jakýmisi náznaky svalů, zmizelo mu akné a tvář měl z celodenní střelby venku krásně opálenou. V zrcadle se sám sobě líbil a dokázal se na svůj odraz usmívat dlouhé minuty, ačkoliv to pro něj nebylo nijak důležité. Jeho život byl plnější, než si kdo mohl představit a neměl potřebu o tom kohokoliv přesvědčovat.
V deváté třídě si střelbu na živý cíl zopakoval.
Střelil tehdy kamenem bezdomovkyni pod mostem. Lebku měla promáčknutou a ze škubajícího se těla vytékala odporně páchnoucí kaluž moči. Že je mrtvá jí poznal na tváři. Nevěděl jak, byl si ale jistý. Poprvé pohlédl smrti do očí a ta mu pohled vrátila.
Trvalo dlouhé sekundy, než se mu v hlavě srovnaly myšlenky. Mohl zpanikařit a utéct, litovat a pokoušet se dotyčnou vzkřísit, křičet, omdlít. Když se teď pozastavoval nad tímto okamžikem, připomnělo mu to těhotenské testy a ten okamžik, kdy se nervózně čeká, kolik se ukáže proužků.
A proužky se brzy ukázaly.
Ona byla mrtvá a jemu začala v trenkách růst boule. Co se dělo s jeho srdcem, nedokázal popsat. Přemýšlel, jestli se to jen podobá první lásce, nebo jde o pocity zcela identické.
5.
Brzy přišel čas učinit další velký krok ve svém životě. Chápal, na základě čeho si jeho spolužáci vybírají střední školu. Blázni do aut budou jistě úspěšnými automechaniky. Ti, které není možné odtrhnout od počítače, zvolí informatiku a zbohatlíci se stříbrnými jazyky poctí svou přítomností místní ekonomku. Chápal to dobře, v tom opravdu problém nebyl. Co je ale v nabídce pro mladé vrahouny, o tom se žádný školní prospekt nezmiňoval.
David nakonec zcela pragmaticky nastoupil na školu cestovního ruchu. Když bude svého nového koníčka praktikovat mimo domov, snad ho hůře vypátrají, pokud se něco semele.
A že se toho semlelo fakticky dost.
Zabil za pouhé tři roky dalších osm lidí čistým způsobem, jak tomu dnes říkal. Vybíral si ženy. Vždy se ozvalo jen překrásné *klu*, když kámen narazil do hlavy a oběť sebou pleskla na zem. Když to lokalita dovolovala, chvíli s nimi poté strávil a poznával smrt víc osobně. Často to bylo na různých stážích a výletech, tak ho trochu překvapilo, když o svých činech zaslechl v rádiu doma.
Jeho paže dál prorůstaly svaly a hlavy obětí konečně začínaly po zásahu krvavě pršet na všechny strany. Stále to však byl čistý způsob.
6.
Desátá oběť v něm něco změnila.
Oblohu plnou hvězd hezky doplňovaly odlesky střepů všude po zemi. Byl pátek a navíc letní prázdniny, alkohol se dal skoro až cítit ve vzduchu.
Stejně jako grilované maso a špekáčky.
A stejně tak i příležitost.
Mladá slečna se parkem vracela z koupaliště zřejmě hned poté, co v deset večer zavřeli. Ještě stále byla v plavkách, pospíchala.
Jednalo se o zlomek sekundy, který změnil vše. Kdekdo by řekl, že to bylo díky jejímu těsnému plaveckému úboru, ale ve skutečnosti ho ohromila její krásná a roztomilá tvář. Něco v tom jejím pohledu na Davida zapůsobilo natolik, že minul. Nejhorší na tom bylo, že neminul o moc.
Černovlásce kámen vrazil do krkavice tak silně až koleny křápla na beton a přirazila si ke krku ruce. Chrčela a drásala se do něj. Prskala krev.
Vypadala hodně naživu.
„Musím si najít dívku,“ vypadlo z Davida nekontrolovaně, jakoby od ní snad čekal radu. Ta na něj jen dál kulila oči. Znepokojilo ho to, smrt na něj nikdy nemluvila, tato dívka ano, i když se jednalo jen o chrčení. Chtěl něco dodat a pak si uvědomil absurdnost situace. Co by jí tak řekl? Nebojte, nemyslím vás?
Později v noci pak dospěl k závěru, že prostě jen umírala na udušení a k tomu vykulené oči pravděpodobně patří. V tu chvíli byl ale přesvědčen, že přežije, proto odběhl do trávy a běhal od stromu ke stromu, dokud nenašel ucházející balvan. Shrbený jako nějaký ghúl k ní hopsal zpět s nerostem v ruce a neohrabaným kopancem do ramene ženu povalil na záda. Zmítala se a házela nohama, jedno její prso vypadlo z úzkých plavek ven, zatímco jí David šutrem rozbíjel hlavu na kaši. Zůstala tam ležet s roztaženýma nohama a přes plavky jí vytékala řídká hnědá hmota, kvůli které tak moc pospíchala domů. Letní horké podnebí s pokrmy obsahující majonézu nedělá v žaludku kdovíjaké zázraky.
Měl tu holku všude, kus mozku měl na košili, kolena celá hnědá a krvavé vlasy, co se mu lepily na tvář, nebyly jeho. Jedno její oko kamsi odteklo v krvi a druhé zůstalo viset na krvavých lankách žil a cév přes okraj lebky, nebo alespoň toho co z lebky zbylo. Desátá oběť měla velmi daleko k čistému způsobu.
David kvůli tomu několik dní nespal.
A už nikdy nevystřelil na člověka.
7.
Chtěl udělat v životě změnu, hodně velkou. Sára byla ta, která mu k tomu pomohla.
Poznali se během jeho brigády v McDonaldu. Byl už unaven z dlouhé směny a všechny ty pachy smaženého jídla jen povzbuzovaly jeho blbou náladu. Zbývala mu tak půl hodina do konce. Možná proto na Sářinu otázku zareagoval tak, jak zareagoval.
Zeptala se ho, co by jí doporučil, aby se dobře najedla. Úplně v tom menu tápala a za ní se hromadila fronta. On, trochu z únavy, trochu z recese, dost kvůli podrážděnosti, napsal na papírek adresu se jménem podniku a se slovy „to je ta restaurace za rohem vlevo“ jí ho podal. „Tam se najíte, utečte prosím, dokud můžete.“
Neurazila se, považovala to za milé a k jeho překvapení se ho zeptala, kdy končí a jestli by tam nezašel s ní. Byl stále tak unavený a ani neuvědomoval, že si právě sjednal McRande. Ale večer si oba moc užili. Dvě jindy tiché duše spolu dokázaly protlachat skoro celou noc. Díky bohu za kávu.
Sára byla usměvavá drobná blondýnka krásně sladěná do fialové barvy. Milovala fialovou a on se rychle zamiloval do ní. Žila už sama. Rodiče ji hodně dotovali a tak si to mohla dovolit. Neřekla jim proto nikdy o Davidovi, bála se, že by se buď naštvali, nebo se naopak začali víc zajímat, což nepotřebovala.
David naopak ani nevěděl, že ještě nějaké rodiče má a oni už taky dávno nevěděli, že ještě stále mají nějakého syna, a to všichni tři přicházeli domů těmi samými dveřmi. Docela smutné, ale tak už se věci měly.
David si díky Sáře znovu oblíbil skupinové projekty, zejména jeden konkrétní. Se Sárou bylo prostě vše úžasné.
8.
Teď je vše v háji.
Dnes ho asi sebere policie, věděl to.
Mají totiž už určitě jeho fotku a jméno a on sem pitomec jezdí každý týden vždy stejným autobusem, protože se pitomec zamiloval a zapomněl logicky uvažovat.
Dnes ho určitě sebere policie, věděl to.
Srdce mu v těle mlátí jak zběsilé. V hlavě má stále uragán otázek a stojí ho velké úsilí soustředit se na jakoukoliv souvislou myšlenku. Za tu čtvrthodinu si neurovnal v hlavě zhola nic.
Co mohl sakra udělat jinak? Zbývají poslední sekundy.
Autobus zajede za poslední roh a betonovou džungli nahradí řídký les jednotlivých nástupišť. David očima prošmejdí oblast. V uších mu znějí policejní sirény, ale brzo si uvědomí, že mu v nich jen píská.
To Sára byla na vině. Co jí poznal, bál se víc, bál se toho co by vše ztratil. Nevěřil, že mu to bude procházet donekonečna. Dnes ho měli zatknout!
Dnes však také hlásili déšť.
Neprší a ani ho nikdo nezatkl. Srdce mu zapadne opět do míst, kam patří.
Široce se usměje, když mu v ruce zacvaká telefon a z obrazovky vyskočí fotka smějící se blondýnky v brýlích s blikajícím nápisem <3 SÁRA <3 vespod. Samozřejmě má na fotce fialovou šálu. David přejede palcem po displeji a rychle odpoví na textovou zprávu: To víš, že jo, za deset minut u tebe… mám pro tebe dáreček, poté si schová telefon do kapsy, nasadí si batoh a podebere rukama velikou igelitovou tašku z vedlejší sedačky.
Autobus zastaví a dveře se syčivě otevřou.
Venku na čerstvém vzduchu pokládá pomalu igelitku na zem a ještě jednou se pořádně ohlédne utíraje si hřbetem ruky zpocené čelo. Pak vytáhne z kapsy lístek z dnešního nákupu...
Ametyst Geoda 12.53 kg 7.600,-
…a pečlivě jej roztrhá. Útržky nehodí do koše, ale využije blízkého kanálu. Cáry paragonu mizí ve tmě a sežerou je buď krysy, nebo je rozpustí proudy sraček uvnitř, nechce už nechávat nic náhodě.
David si ještě chvíli těžká v ruce uspokojivě objemný kus nerostu a pak se vydává za veselého kroku ke své milé, která má tak ráda fialovou.
