O večeru halloweenském
"Dobrý večer, vážení posluchači, vítejte u pravidelné sobotní společné tvůrčí zábavy, kterou jsme nepříliš tvůrčím způsobem nazvali ,Příběh.´ A jelikož je dnes poslední říjnový den, je nejvhodnější čas na příběh strašidelný. Pro ty, kteří nás poslouchají poprvé, zopakuji ve zkratce pravidla naší hry, jejímž cílem je vytvoření krátké povídky, na níž se můžete se mnou podílet právě vy. Vyprávět započnu já a po určitě části vyzvu někoho z vás, aby v ní pokračoval. Takto se budeme střídat, dokud se nedobereme zdárného konce, čímž společně vytvoříme další dozajista velmi zajímavou povídku. Dnešní příběh se bude tematicky jmenovat O večeru halloweenském a začneme hned po písničce, kterou je Ghost Story od Cold Play."
- Maybe I'm just a ghost
Disappear when anybody's close -
Brian se pohodlně usadil do křesla s kávou, aby si poslechl svou oblíbenou sobotní rozhlasovou relaci. Úmyslně nerozsvítil jediné světlo, aby vypadalo, že není doma a tudíž mu na dveře netloukla ta zpropadená děcka v maškarách škemrající o cukroví. Tak jako tak by se jich mnoho k jeho domu ani neobtěžovalo zavítat. V ulici totiž platil za nerudného samotáře, který málokdy někoho pozdraví, natož se s někým dá do řeči. Nikdo o něm téměř nic nevěděl a to mu více než vyhovovalo.
- Every time I try to pull you close
You disappear -
"O halloweenském večeru zůstal Josh nečekaně doma sám," započal moderátor Ted Stubbs vyprávění poněkud přehnaně temným hlasem. "Usadil se u krbu a pustil si televizi s tím, že prožije poklidný a ničím nerušený večer. Nakonec mu ani nevadilo, že Nancy neměla čas. Však si od ní alespoň odpočine... Tak a teď je to na vás, moji milí. Kdopak se mi dovolá a naváže na mé vyprávění?"
Jako obvykle to hodnou chvíli trvalo, než vůbec někdo zavolal. Jednalo se totiž o radiovou stanici s dosahem jedné městské čtvrti, tudíž posluchačů měla poskrovnu.
"Ano, už tu máme prvního posluchače na drátě," zvolal s neskrývanou radostí Ted. "Chcete nám říci něco o sobě, nebo se hned pustíte do vyprávění?"
"Hm, pokud by to nevadilo, tak bych hned něco dodal k tomu vašemu příběhu," pravil hlas muže v nejlepších letech, který nejspíše trpěl nějakým nachlazením, neboť značně chraptěl.
"Ale jistě pane, jen pokračujte," vyzval ho Ted.
"Najednou však Joshe přepadl podivný pocit. Pocit jakési kdysi dávno zapomenuté úzkosti. Tato úzkost se mu vracela každoročně na přelomu října a listopadu. Pokoušel se ji zahnat jak jen mohl, ale nešlo to. Vzpomínky se mu začaly vracet a on se znepokojivě uchýlil k lahvi whisky, aby zahnal tyto své neblahé stavy."
"Tak vám děkujeme, pane, za vaše zajímavé vyprávění a nyní bych se s dovolením zase na chvíli ujal slova já," přerušil ho trochu netrpělivě Ted, což dělal vždy ve chvílích, kdy měl pocit, že by se příběh mohl začít ubírat jiným směrem než měl v úmyslu.
Posluchač s nachraptělým hlasem se ani nerozloučil a zavěsil.
"A než budem pokračovat, poslechněte si píseň od Johna Lennona Jealous Guy."
Brian si usrkl ze šálku kávy a zaposlouchal se do písně, přičemž se nekontrolovatelně začal propadat do svých dávných vzpomínek.
- I was dreaming of a past
And my heart was beating fast -
***
"Ještě jednou tě s tím chlápkem uvidím, tak si mě nepřej."
"Briane, nezačínej zas! Ať chceš nebo nechceš, budeš se muset smířit s tím, že se s Richardem prostě vídat budu. Když s někým pracuješ, tak to totiž ani jinak nejde."
"Nojo, to je vlastně pravda, já zapomněl, že skoro všichni choděj každej blbej den s kolegama z práce na kafe nebo oběd nebo dokonce večeři!"
"Ale no tak, víš, že projednáváme pouze pracovní věci. Je toho tolik, že se to v práci prostě stihnout nedá. A navíc, nevím, čeho se bojíš. Richard je zadaný."
"To ty taky, Polly."
***
- I'm just a jealous guy -
"Po dvou panácích se mu udělalo lépe a on si spokojeně zapnul televizi. V půli filmu ho ale vyrušil podivný šramot. Jakoby někdo přešlapoval po drobných kamíncích, jež se nacházely kolem celého domu. Vypnul zvuk televizoru a zaposlouchal se. Neslyšel však už nic. Když však chtěl zapnout zvuk, zmáčkl špatné tlačítko a omylem přepnul na jiný program, kde právě běžely mimořádné regionální zprávy. Moderátor v nich varoval své spoluobčany, aby nevycházeli ze svých domovů, neboť z nedalekého ústavu před několika málo hodinami utekl nebezpečný delikvent. Tak a kdopak se nám to dovolal tentokrát," přerušil Ted nečekaně své vyprávění před koncem, aby využil toho, že má dalšího zájemce, který se chce podílet na jeho hře.
"Ehm, dobrý večer," ozval se lehce nervózní ženský hlas.
"Dobrý večer, dobrý večer, s kým máme tu čest?" zeptal se Ted, který už podle hlasu tušil volající.
"Tady je Amy Mitchellová. Já jsem z Prodloužené ulice a ráda bych taky s vámi vám jako něco pověděla do toho filmu, teda chci říct do té rozhlasové hry, jestli můžu? Já jsem teda..."
"Ale jistě Amy, jen do toho!" přerušil ji trochu netrpělivě Ted. Amy Mitchellová volala Tedovi celkem často, ale Ted z jejich zmatených vět nikdy moc radost neměl.
"Takže teda... Kde jsme to skončili? Jo už vím, uprchlý blázen, že ano, Tede, chci říci pane hlasateli."
"Ano," zavrčel Ted.
"Tak ten delikvent, ten byl hodně nebezpečný, protože když ještě nebyl zavřený, tak ... ehm... tak někoho zabil, tedy chci říci, někoho sprovodil ze světa. No za to byl vlastně zavřený. A nebyl ve vězení, protože si to vůbec nepamatoval. Tak ho dali do toho blázince. Totiž nejdřív ho vyšetřovali a pak ho až tam zavřeli. A..."
"Děkujeme, Amy, mnohokrát a nyní je čas na další písničku, kterou bude... "
"Já děkuju, že jsem mohla zase vyprávět s vámi ten příběh... a já... přeju vám hezký večer."
"Hezký večer, Amy, a teď už The Doors a Back Door Man."
Ach ty vzpomínky... Někdy jsou zkreslené, někdy jsou úmyslně zkreslené. Detaily se rozplývají, ale to hlavní si člověk zapamatuje, ať už chce nebo ne.
- I'm a back door man
I'm a back door man -
***
Brian už si nevzpomínal, zda to byla první listopadová, či poslední říjnová sobota, ale bylo to jedno. Ve skutečnosti to byla neděle, velmi sychravý a potemnělý den. Polly už měla být dávno doma, ale nebyla. Telefon nebrala. Brian přecházel po bytě sem a tam, potily se mu ruce. Na mozek se mu draly neutěšené představy, které nemohl nikterak zahnat. Nakonec už to nevydržel. Kolem deváté hodiny nasedl do auta a jel do Richardova domu. Adresu zjistil z Pollyina adresáře. Proč jen u jeho jména měla nakreslené kolečko? Asi proto, že srdíčko by bylo moc nápadné, usoudil, za což si v mžiku připadal hloupě.
Městem projel, aniž by dodržoval povolenou rychlost, když se však blížil do Richardovy ulice, zpomalil a dokonce vypnul světla. Zastavil uprostřed ulice a baterkou, kterou si prozřetelně vzal s sebou, svítil na čísla domů, aby našel osmsetpatnáctku.
Moc času mu to nezabralo a stanul před menším patrovým domkem s udržovanou zahrádkou. Nahoře se svítilo.
***
-The men don't know
But the little girls understand-
"Tak to byli losangelesští The Doors. A my budeme pokračovat v našem příběhu, který se začíná ubírat tím správným strašidelným směrem," pronesl trochu nabubřele Ted.
"Snad vlivem varujících zpráv či svých nepříjemných pocitů, vstal pro jistotu Josh z lenošky, aby zkontroloval, zda nezapomněl zamknout dveře. Hlavní vchod byl v pořádku, vydal se tedy ještě přes chodbu, aby se ujistil, že i dveře na zahradu jsou řádně zajištěny. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že je zapomněl zamknout. Byly sice zavřené. Avšak kdokoli mohl vzít zvenku za kliku a vejít do jeho domu. Přitom si však téměř zřetelně vzpomínal, jak odpoledne, poté, co zalil záhony na zahradě, zamykal. Nebo to bylo včera? Nebyl si jist. Nicméně ihned došel do předsíně pro klíče a svou chybu napravil. Když se vracel do obývacího pokoje, vyděsila ho rána. Něco těžkého spadlo v horním patře. Otřásl se hrůzou... A teď je zase řada na někom z vás. Tak kdo má nějaký nápad, jak to s Joshem bude dál?" vyzval Ted posluchače.
Ani tentokrát to netrvalo dlouho a v radiu se rozdrnčel telefon.
"A kdopak se nám dovolal tentokrát?"
"Mohu pokračovat?" zeptal se chraptící hlas.
"Ale jistě, jistě."
"Přesto se však rozhodl spolknout svůj strach a vyhnat toho vetřelce ze svého domu, ať je to, kdo je to. Popadl deštník, jedinou aspoň trochu užitečnou věc, kterou shledal poblíž a potichu se vydal nahoru do schodů. Když stanul na horní podestě, minul velký fíkovník a opatrně nahlédl do pokoje pro hosty, který byl prázdný. Udělal dva dlouhé kroky a přiblížil se ke dveřím do ložnice. Zůstal stát na prahu a pomalu naklonil hlavu, aby viděl dovnitř. Deštník přitom třímal v ruce připraven udeřit případného vetřelce. V pokoji nebyla úplná tma, neboť byl osvětlován lampou z ulice. Očima přelétl od stolu k posteli, nikoho neviděl, vše bylo na svém místě. Až na jednu věc. Květináč s ibiškem, který měl své místo na okně, ležel rozbitý na zemi. Tak to byla ta rána."
"Výborně, děkujeme, pane za pokračovaní!" přerušil ochraptělého muže Ted.
Ten opět bez rozloučení zavěsil.
"No, musím, říct, že se tu sám trochu začínám bát," pronesl s úsměvem moderátor. "A proto si teď na odlehčení dáme jeden song. A bude to, bude to... Hey Joe a Jimi Handrix."
Jak tak Brian poslouchal radiovou hru, začal z toho mít zvláštní pocity. Náhle vstal a šel zkontrolovat dveře. Také měl dvoje ve svém domě. Hlavní a na zahradu. Oboje však byly řádně zamčené. Nepatrně si oddychl, přičemž se zlobil sám na sebe, že má úzkostné pocity z nějaké rádoby strašidelné rozhlasové pohádky. Úzkostné pocity však měl spíše z něčeho jiného. Ať chtěl nebo nechtěl, musel se znovu ponořit do své dávné minulosti.
- Hey joe
I said where you goin'
With that gun in your hand -
***
Jak tam tak tenkrát stál před Richardovým domem, nebyl si jist ničím, ani sám sebou. Nevěděl, co udělá. Vnímal jen svůj nezměrný vztek, který každou další vteřinou nebezpečně vzrůstal. Ještě jí dá jednu šanci, ještě jednou vytočí Pollyino číslo. To však neměl dělat. Z otevřeného okna v přízemí se ozval zvuk mobilu jeho ženy. "Polly" - ta písnička on Nirvany. Nesnášel ji. Teď ještě mnohem víc, než kdykoli předtím. Nesnášel je obě. Mobil nikdo nevzal. Nikdo nesešel z horního patra. Brian přímo zuřil a nebyl schopný se uklidnit. Obešel dům a zkusil zadní dveře. Ach, jak často je lidé nechávají otevřené. Potichu vešel dovnitř a ocitl se přímo v kuchyni. Mobil stále zvonil. Majitelka nepřicházela. Brian po chvíli ukončil vytáčení a zaposlouchal se do ticha.
"No konečně to vzdal," zaslechl zeshora rozesmátý Pollyin hlas.
"Tak chceš tu sušenku, kočičko moje?" To byl Richard!
***
- I'm goin' down to shoot my old lady
You know I caught her
Messin' 'round with another man -
***
Teď už Brian na nic nečekal, popadl paličku na maso, jež ležela na lince a během několika sekund se ocitl nahoře. Nesnažil se být potichu. Rozrazil dveře a tam nalezl přesně to, co čekal. Svoji ženu v posteli s tím, s tím... nechutným... Vůbec neváhal, nad ničím se nerozmýšlel. Popadl tu děvku za vlasy a odhodil ji do kouta takovou silou, že když při pádu narazila hlavou o roh skříně, zůstala ležet bez hnutí. Ta síla, jakou do toho dal, ten její úděsný pád a to, že zůstala ležet bez hnutí ho přivedlo zpátky do příčetnosti. Vyděsil se a padl na kolena ke své nebohé ženě. Rozklepal se a nebyl schopný ničeho. Richard mezitím zavolal záchranku. Bylo však již pozdě.
Brian se totálně zhroutil. Byl odsouzen za neúmyslné zabití na dvanáct let. Měl totiž dobrého právníka, a tak vražda z afektu nebyla prokázána. Ve vězení se choval slušně, čímž si trest o čtyři roky zkrátil.
Jak nerad na toto všechno vzpomínal. Jak nesmírně litoval toho co udělal. Co udělal své milované Polly. Takový trest si ta proradná děvka prostě nezasloužila. Naproti tomu on sám byl toho názoru, že z toho vyvázl příliš lehce. Ale do vězení by se dobrovolně nevrátil.
***
- Hey, Joe
You better run on down
Goodbye everybody -
"Tak a pokračujem! Opatrně vešel do pokoje, když tu zpod postele vyběhla s šíleným mňoukáním mourovatá kočka a vyskočila z otevřeného okna. Josh si znatelně oddychl a pomyslel si, že okno nesmí zapomínat zavírat. Nebylo to poprvé, co sem ta sousedovic mrcha vlezla. A zase nám zvoní telefon. Teda dneska vás musím pochválit za účast. Kdopak se nám to dovolal teď?
"Prve jste říkal, že se nemusím představovat," zachrčel mužský hlas.
"Nemusíte, nechcete-li," pronesl rozpačitě Ted. "A... a klidně tedy hned pokračujte."
"Josh zabouchl okno a sešel po schodech dolů zpět do obývacího pokoje. Usedl do křesla, zakryl se dekou, když tu jeho pohled spočinul na okně. To, co tam uviděl, bylo tak děsivé, že z toho málem dostal infarkt. Přes celou okenní tabuli bylo napsané rudou barvou: VÍM, CO JSI UDĚLAL A DNES V NOCI ZA TO ZAPLATÍŠ."
Brian si setřel pot z čela a přemýšlel, zda místo rozhlasu nedá přednost televizi.
"Josh vyskočil z křesla a rozběhl se do kuchyně k telefonu, aby zavolal na policii. Když v tu chvíli uslyšel mužský hlas z horního patra. ČEKÁM NA TEBE V KOUPELNĚ. TAK TO NEPRODLUŽUJ. SÁM VÍŠ, ŽE JSI NEBYL ŘÁDNĚ POTRESTÁN. A DNES NADEŠEL ČAS TO NAPRAVIT. VYROVNAT STARÉ ÚČTY. TAK UŽ NEČEKEJ NA NIC A POJĎ NAHORU. NIKDO TI STEJNĚ NEPOMŮŽE, MILÝ BRIANE."
"Tak ale teď vás musím přerušit, pane," ozval se trochu nervózně Ted, "vy jste totiž zaměnil..."
To už ale Brian vypnul rádio a seděl ztuhlý ve svém křesle, neschopný pohybu, neschopný normálního uvažování. V domě bylo naprosté ticho. Po asi pěti minutách přišel k sobě a přemýšlel nad tím, co se toho večera událo. Komu jen patřil ten chraplavý hlas? No komu asi! Moc dobře to věděl. Moc dobře věděl, že je teď v jeho domě. Že na něj čeká. Jako šílený archanděl Gabriel, který přišel vykonat své poslání. Tak konečně je na čase, aby jeho duše zaplatila za ten hrozný čin a došla alespoň nějakému poklidu. Nechtělo se mu však vstát, přesto přeze všechno, by nejraději nahoru nechodil.
Ale vstal. Vstal a šel. Vystoupal schody, vyhnul se fíkovníku, minul pokoj pro hosty a ložnicí vešel do koupelny. Nedíval se kolem sebe. Nenesl si žádnou zbraň. Stanul před umyvadlem a zíral na sebe do zrcadla. Stál tam v té tmě, trochu osvětlován pouliční lampou. Stál tam a čekal.
"I'm rolling thunder, pouring rain
I'm coming on like a hurricane
My lightning's flashing across the sky
You're only young but you're gonna die
I won't take no prisoners, won't spare no lives
Nobody's putting up a fight
I got my bell, I'm gonna take you to hell
I'm gonna get ya, Satan get ya"
Brian tiše naslouchal tomu chraplavému hlasu, tomu démonovi minulosti, který tiše zpíval píseň. Tentokrát od AC/DC. A hrůzou přitom pozoroval svůj odraz v zrcadle. Pozoroval, že to jeho ústa se pohybují, že to je on, kdo zpívá. V tom chraplavém hlasu nalezl sám sebe. Své svědomí, které nad ním získalo moc.
A byly to jeho vlastní ruce, jež sáhly po žiletce, kterou toho rána nechal ležet na umyvadle.
