Tohle je deník, který jsem si začala psát dneska. Je 14. července a já přijela jako každý rok k babičce na prázdniny. Je to tu super a vůbec nevadí, že babička bydlí ve městě a v bytě. Má totiž psa a ve vedlejším sídlišti mám dvě kamarádky, které jsou stejně staré jako já. Jenže letos se tu trochu bojím, proto jsem začala psát tenhle deník. Nemám to totiž komu říct.
Totiž v baráku přes ulici ve vchodu, který je přesně naproti tomu, kde bydlí babička, bydlí takovej divnej chlap. Nebo spíš dědek. Já nevim kolik mu je, ale je divnej. Chodí pořád v tom samým oblečení. Má riflovou bundu a kalhoty a na hlavě nosí takovej baret nebo co. Taky riflovej. A vždycky si s sebou nosí takovou tašku v jedný ruce. Tu druhou ruku má tak nějak divně zkroucenou. Teda ne moc, jen trochu. Tak nevim, jestli je trochu postiženej nebo má jen něco s tou rukou.
Zjistila jsem, že každej den chodí na tu samou trasu ven. Vždycky si vezme tu tašku, to riflový oblečení a jde od baráku kolem hřiště a pak směrem do města a cestou se dívá do odpadkovejch košů, ale nikdy jsem neviděla, že by si něco vzal. Prostě tam jen kouká. Taky se dívá do telefonních budek, jestli tam někdo nenechal peníze. No a pak se zase vrátí domů. Takhle chodí každý ráno a odpoledne. Jindy jsem ho neviděla.
Bojim se ho, protože vždycky divně čumí.
***
Dneska jsem strávil zase chvilku blaženosti u okna, když mi bylo dopřáno, abych se kochal pohledem na to kouzelné blonďaté stvoření, které mě vždycky dokáže potěšit. Ovšem co jí provádím v mých představách a snech, to je ještě mnohem zajímavější. Jen nevím, jak dlouho si s těmito obrazy, které si po večerech promítám ve své mysli, vystačím. Obávám se, že fáze snění se chýlí ke svému konci. Je čas posunout se dál. Je čas zosnovat plán. Plán, jenž mě dokáže pozvednout do vyšší dimenze tělesného i duševního ukojení.
***
Dneska byl supr den, neviděla jsem ho. Ale z venku už radši chodím domů zadem, přes dvorek, abych nemusela kolem jeho baráku. A když jdu ven s Benem, to je babičky pes, tak taky chodíme jen po dvorku.
***
Dnešní ráno je výjimečně krásné, neboť jsem snil sen o své princezně, která je v noci tak neskutečně blízko, až mě z toho mrazí. Vždyť by stačilo udělat jen pár kroků, abych byl s ní a stal se její součástí. Součástí jejího těla i mysli.
V mém snu jsi mě, můj andílku, navštívila sama. Přišla jsi za mnou, aby ses mi plně oddala.
Ano, ano, jednou to učiníš, ať již dobrovolně nebo z donucení. Nerad bych ti ublížil, ale pokud nebude zbytí, nebudu mít na vybranou. Musíš se proto ke mně chovat hezky a já na tebe pak bud hodný, moc hodný, pusinko. Moc.
***
Dneska jsem po škole seděla s mojí kamarádkou Lenkou na zábradlí u hřiště a ptaly jsme se lidí, kolik je hodin. To je taková naše oblíbená hra. Každého, kdo jde kolem, se ptáme.
„Dobrý den, nevíte prosímvás kolik je hodin?“
Někdy se ptáme normálně, jindy u toho měníme hlas nebo děláme nějaký jiný věci. Dneska jsem se ptala jedný ženský kolik je hodin jako vymyšlenou řečí, že jsem prostě žvatlala. A Lenka pak povídá, že jako promiňte, to je moje kamarádka z Indie a ona se vás ptá (a teď chtěla říct, kolik je hodin), jenže ta ženská honem povidá: „já to chápu, ona chce vědět kolik je hodin.“ A řekla nám, kolik je. Jsme pak dostaly hroznej záchvat smíchu, že na to naletěla. Seděly jsme tam pak a ptaly se než jsem musela za babičkou. Šla jsem předem a toho dědka naštěstí nepotkala. Jen souseda Petra, kterej šel taky venčit psa a pak Donnera. To je jeden babiččin soused. Je trochu postiženej v obličeji, takovej pokřivenej, ale jen trochu, jinak je, myslim, normální. Ale mám z toho vždycky srandu, když ho vidím, protože si v duchu říkám Himmel Hergot Donner Wetter. To se tak totiž říká v němčině, když je špatné počasí.
***
Dospěl jsem k rozhodnutí. Pozvu tě, moje malá, k sobě. Řeknu ti, že ti něco ukážu. Něco, co se ti bude moc líbit. Půjdeš ke mně sama. Tuším totiž, že o mně víš, že o mně taky sníš. Jen se trochu bojíš a nepřiznáš tu touhu. Proto se ale zlobit nebudu. Já sám mám obavy, ještě jsem nikdy nic takového nezažil. Nikdy jsem po nikom tolik netoužil. Ano, musím přiznat, že pár takových jako jsi ty už jsem chtěl. Ale to je právě to, žádná z nich vlastně nebyla taková jako ty. U nich mi stačily k ukojení představy, či párkrát s nimi promluvit. Nakonec jsem zjistil, že mě nejsou hodny. Taková jsi jen ty a jen ty budeš mít tu poctu, se mě dotýkat, být se mnou a pochopit mě. Vím že to dokážeš, protože i ty po mně toužíš.
***
Dneska ráno jsme si šly s Verčou povídat na strom na vedlejším dvorku a najednou šel kolem ten chlap. Úplně jsem se lekla protože tudy nikdy nechodí. A Verča, když ho viděla, tak mi šeptala: „Hele, feťák.“ (Proč zrovna feťák?) Tak říkám: „Ten bydlí naproti mně.“ A ona říkala, že je možný, že bydlí třeba s maminkou, že ta se o něj stará. Taky jí přišel divnej. To by bylo dobrý, kdyby bydlel s maminkou, ale myslim si, že bydlí sám.
***
Dnes mám rozporuplné pocity. Nejsem si až tak jist, jestli mě budeš chtít přijmout. Včera jsem myslel, že ano, ale v noci jsem přemýšlel a doopravdy si nejsem jist. Radím ti, holčičko, radím ti teď v duchu, ale jednou ti poradím i doopravdy, abys mi byla po vůli. Pakliže nebudeš, pak bych ti, ty malá děvko, musel ukázat, kdo je tu pánem a koho budeš poslouchat. A až bych s tebou skončil, musel bych... Bože nechce se mi na to ani pomyslet, ale já bych to prostě musel udělat. Vždyť, má milá, ač po tobě toužím jakkoli, ač tě jakkoli moc miluji, život bych si kvůli tobě prostě zničit nenechal. Jestli tě to aspoň trochu utěší, tak ti řeknu, že kvůli nikomu. Ale věřím, že k takovýmto činům se nebudu muset uchylovat, protože taková sladká čubička, jako jsi ty, určitě bude k páníčkovi hodná a udělá, co mu na očích uvidí, aniž by ji musel pobízet.
***
Dneska jsme byly venku s Lenkou a Verčou u nás na dvorku. Daly jsme si na trávu deky a kecaly jsme. Verča říkala, že už se líbala s jedním klukem, ale myslím, že kecá. Pak jsme si povídaly o klukách a hrozně jsme se u toho smály. Doufám, že nás nikdo neslyšel. Šel kolem akorát Donner wetter, ale radši jsem ho ani nezdravila, tak mě snad ani nepoznal, i když čučel, ale to nevadí.
***
Bože, na jaké zvrhlosti jsem to jen mohl myslet. Nikdy ti neublížím, koťátko. Nebudu tě ani k sobě zvát, nebudu na tebe mluvit, nebudu tě chtít. Budu o tobě jen snít. Ano, jen snít. To stačí, to je hodně. Pro mě to znamená mnoho. Nemusíš se bát, nic ti nehrozí. Určitě bys mě nechtěla, jsi ještě malá, ještě nechceš nikoho. Až povyrosteš, možná mě budeš chtít, ale to už tě nebudu chtít já. Dovolím ti ale o mně snít, tak jako ty to teď dovoluješ mně. Platonická láska může být někdy krásnější než ta opravdová. Nechci ti ublížit. Nikomu nechci ublížit.
***
Dneska jsme s Lenkou zase seděly na zábradlí a ptaly se kolik je hodin. Lenka měla na sobě takovou bílou košili na knoflíčky a povídá, že až půjde příští člověk, tak si dá na zábradlí ještě jednu nohu, bude se svůdně dívat, rozepínat si knoflíčky ptát se kolik je hodin. No a zrovna šel ten chlap. Když jsem ho uviděla, tak jsem se uplně lekla a radši se otočila zády a Lenka si rozepínala tu košili a ptala se. On na ni ale jen čučel, vůbec se nezastavil a šel dál a nic neřek. Lenka už ho taky párkrát u hřiště viděla a tak jsem jí říkala, že bydlí naproti babičky a tak jsme si řekly, že mu budem říkat čert, protože tak trochu vypadá. Má takový divný tmavý oči a takový hnusný fousy pod nosem. Není ani moc vysokej, spíš menší, ale je hroznej. No pak bylo vtipný, že za chvíli šel takovej hezkej dědeček s bílejma vlasama a fousama a jak jsme ho z dálky uviděly, tak jsme si řekly, že mu budem říkat anděl. No a když šel kolem a my se ho ptaly, kolik je hodin, tak nám odpověděl a pak povídá, ať z toho zábradlí holky nespadnete. Takže to byl opravdu takovej anděl. No doufám, že čert není taky takovej čert jako tenhle děda anděl.
***
Dneska jsme si byli hodně blízko, ale nevím, jestli jsi mě viděla. Vždy když se k tobě přiblížím, ta touha ve mě roste a představy přestávají stačit. Možná si s tebou o tom nejprve promluvím. Třeba budeš souhlasit a kdyby ne, necháme to prostě být.
***
Já se zbláznim starchy. Když jsem šla na hřiště, šla jsem předem a jsem úplně blbá, že jsem nepřešla na chodník na straně domu babičky. A najednou za sebou slyšim, jak někdo něco říká, tak se otočim a tam... šel čert, čučel na mě a jakoby šeptal nebo strašně potichu mluvil a říkal: „Míčo, míčo.“ nebo něco takovýho. No já nevim, snad neříkal Míšo, to by bylo hrozný, ale to č jsem mu fakt rozuměla, takže snad neví, jak se jmenuju. Pak mě ještě napadlo, jeslti neříkal píčo, ale to mi taky nepřišlo, tak nevim. Hned jsem přešla na druhou stranu silnice. On chodí vždycky rychle, tak mě předešel a šel a domů a už se neotáčel. No ale byla to hrůza. Tak už jsem to nevydržela a řekla jsem to babičce. Ta říkala, že jí toho chlapa musim teda někdy ukázat, ale že si nejspíš jen mluvil něco pro sebe. No možná, ale ani bych neřekla, protože vim, že normálně si pro sebe nemluví a taky jak při tom koukal na mě. Chci už jet domů.
***
Dobře, dnes vymyslím plán, jak tě dostat. Občas tě vídám. Vím, kdy si chodíš hrát na hřiště, vím, kdy se vracíš k babičce. Nikdo mě nebude podezřívat. Zatáhnu tě k sobě domů. Ne, nejdřív musíš jít sama dobrovolně. Na něco tě nalákám. To ale asi nebude tak snadné. Jistě jsi opatrná a jen tak s někým nepůjdeš. Ale mě přece vídáš, tak se mě snad už bát nebudeš. Víš kde bydlím. Víš, že mě tu vídají ostatní. Víš, že se mě nikdo nebojí. Můžu tě nalákat na bonbony, na štěňátko, na cokoli. Trochu mě znáš, tak půjdeš, budeš vědět, že domů to máš kousek, že můžeš kdykoli odejít. Ano, to si musíš myslet, že můžeš kdykoli odejít. Ale pravda to být nesmí!
***
Máme s holkama novou hru, chodíme mezi barákama a zvoníme na lidi. Nikdy na nás ale nikdo nepřijde, protože neutečeme, ale normálně jdem podél baráku jakoby nic, takže vypadáme slušně. Bylo by to fakt zábavný, jenže když jsme se vracely na hřiště, šla jsem s Lenkou a Verčou a šla jsem uplně na kraji, tak nás z mé strany předešel čert. A když nás předcházel, tak byl otočenej a čuměl. Ale ne na nás na všechny, ale jen na mě. Holky si ho ani nevšimly, protože se o něčem bavily, ale já jsem se fakt hodně bála. Proč sakra kouká jen na mě?
***
Nejdřív se posadíme a budeme si povídat, v klidu. Času bude dost. Já se k tobě opatrně přiblížím. Nebudeš muset nic říkat, poznám až mě budeš chtít, až budeš připravena mě přijmout. Poznám, až bude ten pravý čas, abych... bože, musím tě mít!
***
Tohle jsou ty nejhorší prázdniny! Včera večir jsem myslela na čerta, když jsem šla spát a vůbec jsem z toho nemohla usnout.
***
Včera večer jsem na tebe myslel, moc dlouho. Nemohl jsem usnout. Vlastně jsem ani nechtěl, chtěl jsem jen tebe.
***
Dneska jsem se trochu uklidnila. Šla jsem totiž s babičkou a Benem na procházku a když jsme se vraceli, čert zrovna vynášel pytel se smetím. Neměl ty svoje riflový hadry, ale jen tepláky a nějaký vytahaný triko a myslim, že šel v pantoflích. Hlavně neměl ten svůj příšernej baret a bylo vidět, že má prošedivělý vlasy. Nevypadal tak děsivě jako vždycky. Tak šeptám babičce, to je on, ten chlap, jak jsem ti o něm povídala. A ona říkala: „Jo, tak toho se nemusíš bát, toho tu vídám, to je takovej děda.“ Tak se už tolik nebojim.
***
Jsem jako hladové zvíře. Ne, to ne. Protože zvíře ví, jak bude chutnat jeho kořist. To já nevím, ale moje představy mě přivádí k šílenství. Vím, že budeš sladká. Vím, že budeš to nejsladší, co jsem doposud zakusil. Nemůžu se tomu ubránit, promiň dítě, nedá se proti tomu bojovat.
***
Sice jsem se pár dnů nebála, ale včera jsem se vracela domů k babičce a šla jsem předem a vidim, že čert sedí na balkoně. v druhém patře. Seděl jen na židli a koukal. Tak jsem spěchala a říkala jsem si, že se tam nekouknu, ale koukla jsem a čuměl. Tak jsem rychle zalezla do vchodu. Stejně už ví, že jsem tu na prázdninách, tak nemá cenu to skrejvat.
***
Dneska jsem dostal geniální nápad. Nechápu, že mě to nenapadlo dřív. Vyfotil jsem si tě, princezno, ani o tom nevíš. Když jsi šla ze hřiště. Nejdřív jsem se lekl, že se otočíš a všimneš si mě, protože jsem si myslel, že by tě mohlo trochu vyděsit, kdybys viděla, že tě fotím, ale naštěstí jsi to neudělala. Teď tu mám tvou fotku. No a co říct. Těším se na tebe.
***
Achjo, já už se tak těším domů. Hlavně to na sobě nesmím nechat znát. Babička by si myslela, že se mi u ní nelíbí a to není pravda. Kdyby tu tak nebyl čert.
***
Dnes jsem pro tebe uklidil byt, aby se ti tu líbilo. Prostředí hraje také svou roli. Chci, aby ses u mě cítila příjemně a v bezpečí.
***
Protože slovo čert je na čtyři písmenka, tak nesnáším číslo čtyři. Taky jsem přemejšlela, jak se asi ten dědek jmenuje a napadlo mě, že Vávra. Nevim proč.
***
Kéž by už nastal ten den, kdy si navzájem předáme dar souznění. Kdy konečně uvolníme to napětí, které tu panuje. Kdy se střípky našich rozpolcených duší spojí v jednu ucelenou mozaiku a dají smysl našim životům.
***
Dneska se stala hrozná věc. Holky chtěly jít na kolotoč na dvorek k domu, kde bydlí čert. Nějak mi to nevadilo, protože jsem ho tam nikdy neviděla. Sice jsem občas koukla na jeho barák a dokonce i přesně vím, která tři okna mu patří. Protože vím, na který chodí balkon z druhé strany. Ten je společný, to znamená, že sám nemá okna na stranu babiččinýho baráku (to je dobře), takže mi zbývaly dvoje okna po třech na výběr. No a samozřejmě jsem usoudila, že to budou ty okna bez záclony, kde jsou jenom žaluzie. Ale vždycky je měl zatažený. Tentokrát jsme se točily a já jsem se koukla do jeho oken a uplně mě polil pot. Čert stál u okna, žaluzie měl otevřené a prostě tam stál a díval se na nás (nebo spíš jen na mě). Co bylo ale nejhorší, nemůžu to teda říct uplně jistě, ale myslim si, že neměl na sobě triko. Celou dobu jsem se modlila, aby si ho holky nevšimly a aby jsme už šly pryč. Oni totiž nebydlí na proti němu a bylo by jenom horší, kdyby mi říkaly, jakej jsem chudák a že by se bály a tak. Ještě navíc, kdyby věděly, jak na mě čumí. No naštěstí si ho nikdo nevšim a odešly jsme. Já už jsem se tam pak radši nekoukla. Když jsem šla pak po škole domů, šla jsem radši uplně zadem kdyby náhodou seděl zas na balkoně. Naštěstí jsem potkala jen sousedku Špačkovou, která místo mluvení šeptá, a Donnera, takže dobrý.
***
Čert vem duševní souznění. Jsem nadrženej jako prase a chci šukat. A taky to udělám. Za chvíli se bude vracet z venku.
Epilog
Dne 27. července se den před svými narozeninami vracela žákyně 5. třídy ze hřiště domů ke své babičce. Svítilo sluníčko, byl krásný letní den. Spěchala, aby se rychle naobědvala a mohla jít zase ven. Naproti ní bydlel muž, kterého se bála a kvůli kterému chodila domů zadním vchodem, aby ho nepotkala. Tentokrát ale, protože spěchala, nad tím nepřemýšlela a zamířila k předním dveřím. Až když se přibližovala ke vchodu, pocítila obvyklý pocit strachu, protože ji napadlo, že by mohla potkat onoho muže. Nikde ho však neviděla jít a tak pohlédla na balkon, kde často sedával. Zalekla se, protože spatřila, že na balkoně je sice daná židle, ale on tam nesedí, což znamenalo, že je někde poblíž, že může každou chvíli vyjít ze svého vchodu a zamířit k ní. Rychle proto našla klíče a odemkla si dveře a prudce je za sebou zabouchla. Ulevilo se jí. Teď už je v bezpečí. Vydala se po schodech do svého bytu. Když tu se otevřely dveře jejího souseda a v nich se objevil pan Donner. Dívka si pomyslela „Himmel Hergot Donner Wetter“, jak to vždy s úsměvem dělávala, když narazila na tohoto muže a řekla: „Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpověděl Donner s laskavým úsměvem. Zůstal stát ve dveřích a pozoroval dívku, jak míří po schodech k jeho bytu.
„Chtěl bych se zeptat, ptám se všech sousedů. Mám totiž kočku a té se narodilo pět koťat a já si je nemůžu nechat, jestli bys jedno nechtěla nebo tvoje babička?“
„Ne, babička má psa,“ odpověděla dívka s úsměvem.
„To je škoda, tak kdybys náhodou o někom věděla, kdo by nějaké chtěl, tak mi dej vědět,“ poprosil Donner.
„Jo, dám,“ řekla, prošla kolem jeho bytu a chtěla pokračovat nahoru, když tu Donner řekl: „A nechtěla by ses na ně alespoň podívat, když už jdeš kolem, jsou opravdu roztomilá, ať víš, jakou mají barvu, kdybys je někomu nabízela?“
Děvče se lehce zarazilo. Chodit k někomu do bytu by nebylo zrovna rozumné. Ale koťátka by určitě vidět chtěla. Ale nebylo by lepší zajít nahoru za babičkou a říct, že jde Donnerovi? A není ten strach zbytečný? Je! Vždyť je to přeci Himmel Hergot Donner Wetter.
„Tak jo,“ řekla dívka a překročila práh jeho bytu.
Policejní zpráva ze dne 9. června
Tělo pohřešované jedenáctileté dívky bylo nalezeno ve vojenském areále pod hromadou větví 9. srpna.
Dívka byla znásilněna a následně zavražděna ranou tupým předmětem do hlavy.
Duševně chorý Pavel Zeleňák, jenž se stal na základě podkladů z dívčina nalezeného deníku hlavním podezřelým, byl odsouzen za znásilnění a vraždu nezletilé osoby k doživotnímu pobytu v psychiatrické léčebně pro nebezpečné sexuální devianty.
Případ je uzavřen.
