Neměli bychom jíst maso, napadlo mě. Asi jsem to řekl i nahlas, protože Tereza se na mě podívala s tím výrazem, který znamenal: Co to zase meleš? Ne, nějak nám to v poslední době neklapalo, ale drželi jsme se, kvůli Aničce.
Nedošlo mi to, až dnes, opravdu. Když jsem uviděl ty žluté kytky nahoře pod lesem. Díval jsem se na Aničku a přemýšlel o tom, že na lidi to nemá stejný účinek jako na zvířata. To se přeci nikdy nestalo.
Přesto jsme tenkrát odjeli. Moje máma chtěla být co nejdřív pryč. Ve Vysokém jsem trávil už několikáté prázdniny, ale tyhle byly jiné. Nebyli tu žádní kluci mého věku a tak když jsem u Kozubků objevil jejich odrostlé štěně, byl jsem šťastný jak blecha. Nechávali mě, abych Turka s sebou tahal všude, kam jsem šel.
Bylo horko, strašné horko, jako teď. Blbli jsme s Turkem na zahradě a stará Kozubková se naklání přes stůl přeplněný letními jablky k mámě a říká: „V tom lese to zase je.“ Bodlo mě v hrudníku a bál jsem se k lesu i jen podívat. Co tam je?
„Nejezte raději ani vajíčka.“ Máma přikývla, podívala se na mě a divně se usmála, jen tak napůl.
Ty žluté kytky snad jméno ani nemají, ale nedají se přehlédnout. Svítily z louky jako lampy. Muselo být právě takové léto.
Nad námi se nakláněly koruny stromů a z okraje lesa táhlo ticho, které ubíjelo i nekonečné cvrkání hmyzu. Donutilo nás opatrně našlapovat ve vysoké trávě. Vedle zářících hlaviček někdo nechal uschlé, posekané stvoly, ale kytky urputně vyrazily znovu.
Máma najednou vyjekla a vyplašila mě tak, že jsem sám vykřikl. Odpovědělo nám prskání a párek koček naježil hřbety. Začal jsem couvat a přitom jsem šlápl na něco měkkého a kluzkého. Podíval jsem se dolů. Moje teniska stála v hromadě rozdrásaných kožíšků a ptačích peříček. Ucítil jsem nutkání utřít si botu co nejrychleji o trávu, ale máma se mnou trhla, aby mě za sebe schovala. Jedna z koček na ni skočila a zasekla se jí drápkami do sukně. Zkroutila mi ruku, jak se rozpřahovala, aby ji praštila vší silou přes hlavu. Zvíře zaječelo, pustilo se a pak zacouvalo od nás pryč a zmizelo stejně jako druhá kočka v lese.
„Není ti něco?“ Nemohl jsem mluvit. Máma měla úplně rudé tváře. Zatřásla se mnou: „Slyšíš? Není ti něco?“ Zavrtěl jsem hlavou.
Měl jsem už spát, ale máma se večer bavila přes plot se sousedem, od kterého jsme si domek se zahradou na léto vypůjčovali. Slyšel jsem jen: „to ty kytky, stačí pár dní.“ A potom: „Je mi líto, asi byste měli odjet. Nebude to tu hezké. Můj táta to taky musel udělat. Je to horší než vzteklina,“ a podíval se přitom směrem k našim oknům. Rychle jsem se schoval za parapet a dodnes nevím, jestli mě tenkrát viděl, nebo ne.
V noci to vypuklo. Neměl jsem ponětí, co mě vzbudilo, tak jsem ležel dál a díval se na strop a čekal. U sousedů zakňučel jejich německý ovčák. Přitáhl jsem si peřinu až k bradě a poslouchal dál. Rána z pušky. Vyskočil jsem z postele a vyběhl na chodbu. Máma už stála u okna kuchyňky a dívala se ven. Když mě viděla, poslala mě zpátky do postele.
Hned ráno začala pěchovat do naší oranžové stodvacítky tašky s oblečením a zavařovačky. Šel jsem mezitím k plotu a u sousedů leželi seřazení jeden vedle druhého. Všichni psi, které jsem znal z okolí, a pár koček. Na vodítku přiváděli dalšího. Ratlík se cukal a paní, co ho vedla, měla úplně rudé oči.
Bylo mi taky do pláče a natahoval jsem krk, abych viděl, jestli tam není i Turek. Ale smetanově bílá barva jeho kožichu chyběla. Máma měla dost práce s balením, tak jsem se rozhodl, že seběhnu dolů loukou a přes pole, kde dozrával oves, až ke Kozubkům. Slyšel jsem, jak za mnou volá. Ale už jsem byl daleko, už na mě nemohla.
V třepotavém, horkém vzduchu jich šlo pět, vedle sebe, v jedné řadě, s puškami na ramenou. Pročesávali pole. Byl mezi nimi i děda Kozubek.
„Turku!“ zařval jsem a v ten moment se z ovsa zvedl černý čumák a nastražené uši. A pak jsem viděl už jen vlny, které za ním zůstávaly, jak rozrážel klasy, a bílý hřbet. Výstřely. Někdo mě chytil za ruku a táhl pryč. Podíval jsem se na tu ruku a podíval jsem se vzhůru. Byla to máma. Z nosu mi tekla slaná nudle.
Lovci už vešli do pole a dorazili k místu, kde se vlna psího úprku zastavila. Jeden z nich se ohnul a ze země vzal něco do náruče.
Raději jsem se nedíval.
***
Už jsme se tu nikdy neobjevili. A teď, najednou jsem se ocitl sotva kilometr od Vysokého. Pořád jsem nechápal, jak ji něco takového mohlo napadnout.
„Chtěla jsem tě překvapit. Tvoje máma říkala, že jste tu trávili prázdniny.“
Jenže tenkrát tu nebyla žádná turistická agrofarma, ani krávy, ani ovce, ani Hornová.
Tričko se mi lepilo na záda jako nikdy a mezi půlkami mi stékal pot. Ani večer rtuť teploměru neklesla pod dvacet pět. Přede mnou na talíři ležel úžasně růžový steak. Nemohl jsem pozřít ani sousto.
„Je ti něco?“ zeptala se Tereza, když jsem nezareagoval na její otrávený obličej.
„Nechci jíst maso.“
„Myslela jsem, že tohle se ti bude na dovolené líbit nejvíc.“ Byla naštvaná. Chápal jsem to. Vybrala idylickou farmičku jen kvůli mně. Sama byla už pár let vegetariánka a mohl jsem jen hádat a tenhle výlet považovala za oběť na oltář manželského soužití. Ale nemohl jsem jí to vysvětlit. Neměli bychom jíst to maso.
Za zády se mi objevila Hornová, majitelka farmy, která odeslala zbytek rodiny na dovolenou někam do Chorvatska.
„Nechutná?“
Odsunul jsem talíř na stranu a podíval se na ní. Ne, její tvář mi pořád nic neříkala.
„Mě jo!“ odpověděla za mě Adélka.
Neusmál jsem se jako ostatní, ale řekl: „Vy nejste odsud.“
„Ne, to tedy nejsem.“
„Takže nevíte, co se tu stalo? Tak před dvaceti lety?“
„Tady se něco stalo?“
„Ale ne, co by se tu mělo stávat...“ řekl jsem a Tereza mě pod stolem lehce kopla.
Hornová nic nekomentovala a přidala Aničce z malého pekáčku: „Na, vezmi si ještě teplý kousek.“ Moji porci vzala i s talířem, aby ji odnesla do kuchyně. Bylo mi jasné, co se s tím úžasným steakem stane dál. Na verandě čekalo několik polodivokých koček.
Nemohl jsem spát. Holky si zalezly spolu do jedné obrovské postele a já se potil jako prase, i když jsem byl jen v boxerkách. Ani otevřeným oknem dovnitř nepronikl osvěžující chlad. Všechno se dusilo ve vlastní šťávě. Usnul jsem nejspíš až někdy k ránu.
***
Do otevřeného okna se tlačilo slunce. Slyšel jsem, jak vrzly dveře, odhadoval jsem to na kuchyni. Kuchyně ve mě vyvolala představu ranní kávy. Potřeboval jsem ji hned teď.
Přešel jsem přes pokoj co nejopatrněji, jen tak naboso a v trenkách. Už byly otevřené dveře ven a na hořícím plynovém sporáku stála konvice. Z jejího hrdla se valila pára a na stole byl připravený hrnek s pořádnou porcí mleté kávy, ale nikdo tu nebyl. Vypnul jsem hořák a začal hledat v kuchyňské lince další hrnek a pixlu s kafem. Když jsem jí našel a zase se otočil, zdálo se mi, že jsem zahlédl rychlý pohyb u paty dveří. Bylo to jen mihnutí a hned bylo pryč.
„Paní Hornová?“ zeptal jsem se.
Nikdo mi neodpověděl.
Nasypal jsem si do čistého hrnku svojí porci a zalil uvařenou vodou. S kávou v ruce jsem si chtěl sednout na lavici pod oknem pokoje, kde jsme spali. Užít si trochu klidu, než se holky probudí a budeme všichni zase za skvělou rodinu. U vchodových dveří jsem ten pohyb zachytil znovu, ale tentokrát jsem poznal, že to je černá kočka, která za majitelkou chodila jako pejsek. Vsadil bych se, že taky dostala největší kus z mojí nesnědené večeře. Lenivě se protáhla přes práh.
Soustředil jsem se víc na míchání lžičkou než na cestu, takže jsem hned za rohem zakopnul o okap, o kterém jsem samozřejmě věděl, že tam je. Vyšplouchl jsem si kafe na tričko a napnul jsem ho, abych viděl, jestli jsou fleky snesitelné, nebo se budu muset jít převléknout, když se mi něco otřelo o nohu a zakvílelo. Lekl jsem se a udělal krok dozadu. Pantofle mi sjela po trávě. Zaškvrdlal mi kotník, ale stačil jsem to vyrovnat. Podíval jsem se dolů. Stál jsem uprostřed tmavé skvrny. Kočka přišla blíž a začala místo olizovat. Zvedl jsem chodidlo. Divně to lepilo. Rozhlédl jsem se. Všiml jsem si dalších kousek dál na louce pod domem. Koček byla celá tlupa. Posedávaly, válely se na hřbetech a okusovaly rozhozené tělo majitelky farmy.
Stál jsem a zíral a hlas mi uvízl v krku.
Černá kočka se mi znovu otřela o holeň. Ani jsem nedýchal. Oči měla široce rozevřené, jakoby byla sjetá.
Nakopl jsem ji. Vykvíkla, odletěla, ale v okamžiku byla zase na nohou. Hodil jsem po ní hrnek s kafem, otočil se a vletěl do chodby domu. Zabouchl jsem za sebou a šíleně sípěl a oddechoval. Jak dlouho mi trvalo, než jsem se sebral? Nevím. Když jsem se vzpamatoval, začal jsem zavírat všechny dveře uvnitř. Komora, vchod do sklepa, schodiště do patra a na konci náš pokoj.
Tereza seděla na posteli se zády opřenými o zeď a protahovala se. Měla na sobě to příšerné pyžamo, co vypadalo jako dětské dupačky.
„Zdálo se mi, že něco slyším.“
Všiml jsem si otevřeného okna.
„Nedívej se ven!“ zaskřehotal jsem a zabouchnul ho, až sklo břinklo. Anička s sebou trhla a otevřela oči.
„Hráblo ti?“
Přiložil jsem ukazovák před ústa a opatrně jsem vyhlédl ven. Na té lavici, kde jsem si chtěl vychutnat ranní kávu, už seděly tři. Jak si mě jedna všimla, bleskurychle se natáhla a ťukla do okna prackou. Lekl jsem se a uklouzla mi nadávka. Tereza vztekle sykla a mě to bylo úplně jedno.
Viděl jsem na louku pod námi a tak jsem se mohl ujistit, že mi nehrabe. Hornová na sobě měla tu samou kostkovanou košili, co včera u jídla. Akorát kočky zmizely.
Mobil. První normální myšlenka, která mě napadla. Natáhl jsem se po zadní kapse kalhot, přehozených přes židli.
Moje nervozita se přenesla i na Terezu, která držela Aničku a kousala si nehty na levé ruce. „Není tu signál,“ hlesla.
Displej mi to říkal taky. Mrštil jsem telefonem a ten dopadl na postel, takže ani o nic netřískl a nijak jsem si neulevil. Zachrčel jsem.
„Řekneš mi už, co se děje?“ Byla to normální žádost, normální. Ale vytočila mě do šílených obrátek. Takže jsem to řekl, i když tu byla Anička.
„Hornová je mrtvá. Někdo ji zabil.“
V očích se jí objevil prázdný výraz. Nevěřila mi. Vzal jsem ji za rameno, vytáhl z postele a popostrčil k oknu, aby se sama podívala.
Rychle se odvrátila, podívala se nejdřív na mě, na Aničku, pak zpátky ven. A znovu. Oči jí těkaly z místa na místo.Viděl jsem, jak jí to pomalu dochází, strašně pomalu, až se jí rozsvítily oči a zašeptala: „Je tady? Je tady?!“
„Hlavně neotvírej okno, slyšíš?“ Alespoň přikývla. Taky jsem jí nevěřil. Byla mimo a jedno zavřené okno nic řešilo. Nic, zatraceně nic.
Jestli epidemie vypukla, tak už to budou místní řešit. Začnou pročesávat všechna místa, kde jsou zvířata, a dostanou se i na farmu. Ale za jak dlouho? Mohli jsme sedět a čekat, jestli sem dorazí. Nebo jsme se mohli vydat se k nim. Jasně. Mohl bych dojít pro auto a zacouvat ke dveřím a holky by do něj rychle naskočily a byli bychom pryč.
Tereza mě chytila za rukáv: „Víš, kdo to udělal?“
Kývnul jsem a v ten moment se Anička rozbrečela.
„Zůstaňte tady vevnitř. Tady, v téhle místnosti. Jasné? Dojdu pro auto a přijedu před barák a vy-“.
„Co to je?!“
I mě naskočila husí kůže. Kočky začaly pod oknem vyvádět. Nedokázal jsem poznat, jestli se mrouskají, nebo perou, nebo se jen hlásí, abychom na ně nezapomněli. Bylo to něco mezi pláčem dítěte a krkavčím krákáním. Podle toho kraválu jich tam muselo být nejmíň deset.
Anička přestala plakat a seděla ztuhle v posteli. Pak se jí v obličeji objevil provinilý výraz a špitla: „Mami.“
Tereza přešla k posteli a sklonila k ní hlavu.
Slyšel jsem jen, jak říká: „To je v pořádku, z toho si nic nedělej, postel převlékneme. To se stává,“ a sevřela rty do úzké čárky. Našla v kufru čisté oblečení a vytáhla ji z postele, aby ji celou převlékla. Dcerka stála uprostřed pokoje, nechala se svlékat a s bledým obličejem rozevírala a svírala pěsti v nějakém podivném rytmu, který se jí honil v hlavě.
Tereza jí sáhla na čelo. „Jsi úplně horká.“ Musíme pryč.
Než jsem vyšel před dům, nakoukl jsem do kuchyně. Nebylo od věci sehnat si nějakou zbraň. Alespoň blbou pánev, kterou bych se mohl ohánět. Ale výsledek byl ještě lepší. Z nějakého důvodu odložila Hornová v kuchyni vidle. Možná se chystala vyrazit kydat hnůj do kravína.
Potěžkal jsem je a i když jsem si připadal pitomě, trochu mi to zvedlo sebevědomí. Napadlo mě, že jsem si měl vzít dlouhé kalhoty, aby mě kočky hned nepoškrábaly, ale nemohl jsem se vracet.
Auto stálo v přístřešku, asi tak padesát metrů od domu. Jestli mě uslyší, budou tu mnohem dřív, než se k němu dostanu. Riskantní bylo už jen zavřít vchodové dveře tak, aby nevydaly ani hlásku. Posouval jsem je píď po pídi a když se dotkly rámu, pouštěl jsem kliku šnečí tempem, aby hlasitě necvakla. Vteřinu jsem počkal, ale nic se nestalo. Musel jsem přeběhnout trávník a pak ještě kolem hranice naštípaného dříví, za kterou naše oktávka stála.
Přikrčil jsem se a rozeběhl směrem k autu. Nemohl jsem pádit jako o život, protože jsem se pořád ohlížel, jestli se za rohem domu neobjeví některá z koček. Dorazil jsem k hromadě dřeva a opřel se o ni zády. Asi mě neslyšely. Předklonil jsem se, abych si vydechl.
Když mi na zádech přistála kočka, skoro mi vyrazila dech. Překvapením se mi trochu podlomila kolena. Zatřásl jsem s sebou, abych ji shodil. Ale s drápky, které prorazily látku trička a zasekly se mi do kůže, se mě držela jako klíště. Prudce jsem se narovnal a praštil zády do hromady špalků, abych se jí zbavil. Seskočila dřív, než jsem jí mohl ublížit. Narazil jsem pravým ramenem do dřeva, až mi v něm zapraštělo. Stiskl jsem zuby, abych neřval bolestí.
Byla to ta černá mrcha. Otřepala se, stála přede mnou a prskala. Měl jsem pocit, že už neudržím v naražené paži vidle, tak jsem je přehodil do druhé ruky a napřáhl. Vztekle mlátila ocasem ze strany na stranu. Přitiskla se k zemi, jako když se chystala lovit.
Pak jsem je uslyšel. Dokázaly ječet i při běhu a ten kravál mi škrábal na stěnu lebky. Vyřítily se zpoza domu a mě nezbylo nic jiného, než ty zatracené vidle konečně použít. Rozpřáhl jsem se a mrštil s nimi. K mojí hrůze kočka ani neucukla a bodáky jí projely tělem. Mrskala s sebou a kroutila se a já ještě na vidle zatlačil, abych ji přišpendlil k zemi.
Musel jsem se donutit, abych od ní odvrátil oči a oběhl překážku ze dříví. Zmáčkl jsem ovládání a skočil do auta právě tak akorát, abych přibíhajícím zvířatům zabouchl před nosem dveře. Byl jsem tak rozpumpovaný, že se mi ani netřásly ruce, když jsem vrazil klíč do zapalování a zařadil zpátečku. Couval jsem a auto jemně poskočilo pokaždé, když se kolo převalilo přes některé ze zvířat. Otočil jsem se, abych mohl zajet přes vchod. Bílá chlupatá koule mi přistála na kapotě a zachytila za stěrače. Pustil jsem je na plné pecky. Zamávalo to s ní a pak odletěla na stranu.
Dojel jsem bokem ke vchodovým dveřím a zatroubil.
Tereza už asi stála na chodbě, protože hned vystřelila ven a v náručí nesla Aničku zabalenou do kostkované deky. Položila ji na zadní sedadlo a vsoukala se dovnitř za ní. Přeřadil jsem a šlápl na plyn. Chtěl jsem být co nejdřív pryč, ale musel jsem se na hrbolaté cestě vyhýbat dírám a kamenům, abych něco neurval. Soustředil jsem se tak, že mi nic nedošlo. Až dole na asfaltce jsem si všiml, jak jsou obě hrobově zamlklé.
„Už budeme pryč, už to bude dobré.“
„Jasně,“ řekla Tereza přiškrceným hlasem. Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Dívala se z okna a ruce měla založené přes hrudník, jakoby se sama objímala. Bylo to divné.
„Aničko?“ zeptal jsem se.
Tereza se mi podívala do očí přes to zpětné zrcátko a jak při tom natočila hlavu, všiml jsem si rudých škrábanců, které se jí táhly od brady přes krk až po hrudník.
„Nevolej ji,“ zašeptala. „Nevolej ji a jeď dál.“
***
Dorazili jsme do Vysokého. Lov už byl v plném běhu. Našel jsem starostu a řekl mu o farmě. Když se za hodinu vrátili, vytáhli z kufru auta několik koček. A pak taky něco mnohem většího. Nenesl to jako ostatní zvířata, ale opatrně to vzal do náruče a pak položil na zem.
Raději jsem se nedíval.
