Ranní bledé světlo se rozlehlo pokojem skrze mírně pootevřené žaluzie. Raven se probudila právě ve chvíli, kdy jí záře vytrhla z klidného spaní. Poslední dobou spala až příliš klidně. Oproti nočním můrám, které se jí zdávaly každou nocí už po několik měsíců. Ty stejné pořád dokola. Starý dům, jenž vypadal, že zažil tolik věků, kolik se na něm podepsalo. Víc si ze snu nepamatovala. Raději vstala a odtáhla okna. Šedé světlo naplnilo pokoj, chladný vánek z venku v sobě nesl čerstvou svěžest, ale také štiplavou zimu zasahující každý zlomek jejího těla. Už se nemohla dočkat, až odsud vypadne.
Vzala si svůj kufr, oblékla si černého křiváka, bílé tričko, a tmavě modré, úzké rifle schovala do kotníkových, černých bot na klínku. Učesala si své dlouhé, černé vlasy, stínem zvýraznila čistě zelené oči a vyrazila na vytouženou dovolenou.
Cesta jí ubíhala rychle za okny vlaku, jehož konečná jí vyhodila u neznámého lesa. Její další cesta se táhla po rozbahněné trávě. Za velkým kopcem konečně spatřila místo, ve kterém stráví své dvoutýdenní prázdniny.
Na kopci tam stál dvoupatrový dům z černě natřených latí, černé, staré střechy a dřevěných dveří, na jejichž klice byl připevněn visací zámek. Její klíč ho snadno otevřel, západka cvakla, dveře se s vrzáním otevřely a do temné chodby proniklo pár paprsků šedého světla. Černý dřevený nábytek byl pokrytý vrstvou prachu, ze stropu a v rozích viselo pár pavučin, světlo chvíli blikalo, než se rozsvítilo úplně. Známky toho, že dům byl opuštěn již celé věky, takže pro Raven dokonalý ráj. Důvodem, proč si pronajala opuštěný dům, byl, že potřebovala klid a samotu, kterou jí ruch maloměsta nedával ani trochu.
Vyběhla po schodech nahoru, kde našla svůj pokoj. Černé zdi na sobě držely zrcadla. Dlouhá přes dvě třetiny zdi, mezery mezi nimi měly vzdálenost zhruba dvacet centimetrů. Ze stropu viselo zaplétací dřevěné kolo, na němž bylo připevněno mnoho menších žárovek. Zmenšenina mučicího nástroje tak sloužila jako obyčejný lustr. Vlevo od ní stála u zdi velká, dřevěná, černá postel oblečená do rudého povlečení. Pokoj vypadal vcelku útulně. Okna dlouhá od země až ke stropu byla štíhlá a z části schovaná pod rudé závěsy.
Raven nahlédla do tmavě hnědé skříně postavené u zdi vedle postele. Zvířený prach padal k zemi jako sněhové vločky, ale většina se jí motala kolem obličeje, až kýchla. Potom si teprve všimla, že nejspodnější police není prázdná. V rohu se tam krčila v kůži vázaná kniha, podle vzhledu velmi stará a tajemná. Raven ji vytáhla na denní světlo, které ale zahalil černý mrak. Rozžehnula plameny na svícnu. Devět jiskřiček jí osvětlilo černé desky i pergamenové stránky popsané inkoustovým perem, čitelným a velice krásným rukopisem. Raven by si ji ráda přečetla ihned, ale nyní se chtěla projít v přírodě a načerpat tak novou sílu i inspiraci.
Otevřela dveře a narazila na velký problém. Celá obloha byla potažená černým mrakem jako plášť, který si obléklo slunce. Rychle se blížící bouřka jí zahnala zpět do pokoje a do otevřené náruče tajemné knížky.
Její příběh vyprávěl o bledé dívce, jenž nikdy nepoznala slunečního světla. Temnota z venku se šířila domem jako stín plazící se po podlaze i mlha táhnoucí se z údolí až do nejnižších pokojů. Rána. Vrzající dveře se staly jediným zvukem, který se rozléhal od vchodu až k půdě. Raven se roztlouklo srdce, že ani nevěděla proč. Procházela temnými chodbami, jejím jediným světlem se stal zapálený svícen. Po cestě ze schodů se jí mezi nohama pletla bílá mlha. Snad se snažila zachytit její nohu jako břečťan a stáhnout jí s sebou do pekel nenasytným, krvelačným tvorům.
Stála už u otevřených dveří a pohlédla ven. Temnotu rozříznul blesk. Spatřila jen obrys lesa. Pak ji zasáhl tvrdý poryv chladného větru. Její svícen zhasl. Dveře se s bouchnutím zavřely. Raven rozsvítila světlo. V mlze se pohnul stín. Tma. Světlo zhaslo a již nešlo rozsvítit. Podlaha vrzala. Nebyla tam sama. Někde mezi stolkem a skříní se krčila temná bytost. Jediná svíčka na svícnu vzplála. Stala se plamínkem naděje, ale také velkého strachu. Záhadná bytost jistě spatří jiskřivý život, jenž Raven držela ve svých rukou, a který osvětloval její obličej plný strachu. Blesklo. S hromem se v pokoji rozlehlo vrzání ukazující kroky do druhého patra. Další blesk. Skleněné okno popraskalo a roztříštilo se dovnitř na podlahu. Blesk. V okně seděla dětská panenka s obrovskýma očima. Dívala se přímo do očí Raven. Hrom. Hračka zmizela.
Raven se zaposlouchala do tiché hudby. Dětská píseň jí téměř ukolébala ke spánku. Rána. Raven procitla. Melodie nezněla pouze v její hlavě jako dávná vzpomínka snažící se o bolest v duši. Hudba zněla z druhého patra.
Neúnavné vrzání dřevěných schodů ohlašovalo stínu skrytému nahoře, že se temná osoba osvícená plamenem svíce blíží. Hudba vycházela z jejího pokoje. Raven se ohlédla kolem sebe, ale nespatřila nic než tmu a obrysy. Tvary, jež spatřila jen se zábleskem bílého světla. Dětský hlásek splývající se sladkou melodií přicházel stále blíž. Raven se zastavila u otevřených dveří. Za ní se na zemi válel její vlastní stín. Prudce vešla do svého pokoje a rychle se rozhlédla po pokoji. Byla sama. Jen na jejím stolku byla postavená šperkovnice, jejíž otevřené víko ukazovalo otáčející se baletku, které hrála ona sladká píseň.
Rána. Raven se vyděsila a otočila čelem k zrcadlům. Spatřila v nich jen svit své svíčky. Blesk. Obrovská záře všech zrcadel odhalila jejich obraz. Každé zvětšilo malinkou baletku do nadpřirozené velikosti pokrývající celou jejich plochu. S přicházející temnotou spatřila opět jen svojí svíčku a vlastní obličej zalitý zlatým světlem. Hleděla na sebe v každém zrcadle. Stín. Temná postava se mihla těsně kolem ní. Raven dokonce pocítila i průvan, který ji ovanul. Tak blízko si byli. Blesk. Slepá záře donutila Raven pohlédnout do posledního zrcadla. Za plamínkem svíčky se neskrýval její obličej. Ze zlatého ohníčku na ní koukaly dvě velké oči a plastová tvář. Panenka zmizela s příchozím bleskem.
Ravenina pozornost nyní padla na otevřenou knihu ležící na její posteli. Posadila se k ní a začala číst dál. Poslední stránka v sobě nesla rozhovor matky s dcerou. „A co když nepřijde?“ zeptala se dcera. „Přijde tak, jak je předepsáno. Té noci, co v den vtělí se, zahoří i naše naděje s plamenem jejího světla, my její krví zpečetíme dávné prokletí, ona naší obětí stane se, pro příchod zlé stvůry z pekla.“ Raven zalapala po dechu strachy. Nikdy nevěřila na proroctví, ani na osud. V její mysli se honily myšlenky o ironii osudu, o jejím životě, který tak k smrti nenáviděla. Ano, k smrti. Její dávné přání se jí očividně vyplní. Domem se rozlehla další melodie. Baletka začala opět hrát sama od sebe. Dětský zpěv se jí dostal do hlavy a začal ji kolébat. Ani si nevšimla, že se ocitla v objetí překrásné dívky s bleďoučkým obličejem a krvavými rty. Raven svírala v náručí darovanou panenku s velkýma očima a sama pro sebe si broukala text děsivé písničky.
Když se probudila, bylo už ráno. Bledé světlo postupovalo doprostřed pokoje. Raven se ale cítila velice nervózně, když spatřila slunce. Chtěla vstát. Nemohla. Pouta jí svazovala zápěstí i kotníky k posteli. Pohlédla do zrcadel. Její obličej byl zcela jiný. Tvář měla bledou, černé kruhy pod očima, až do krve rozpraskané rty. Její tělo bylo tak chladné. Zespoda zaslechla podivné hlasy. Dvě ženy říkaly zvláštní slova v rýmech, konaly obřad. Kroky se rozlehly, když jedna osoba vystupovala po schodech nahoru. Dveře se otevřely a v nich stála krásná dívka. Usmívala se. Raven se jí chtěla zeptat na tolik věcí. Od té, proč je spoutaná, přes tu, kdo dívka je až na včerejšek, ale pohled dívky jí uklidnil natolik, že si jen lehla a sledovala dívku, jak k ní přistupuje blíž. Dívka jí položila panenku vedle jejího nehybného těla a s úsměvem přejížděla Raven dýkou po předloktí. Necítila bolest. Dívala se, jak potůčky krve vytékají z jejích žil a jak je dívka pečlivě chytá do zrcadlové mísy. Dívka se sehnula k umírající dívce a políbila ji na krk. Před odchodem otevřela šperkovnici a odraz baletky se míhal na každém z temných zrcadel.
Raven upadala do stále hlubšího spánku za překrásné hudby s dětským hláskem. Slunce přistupovalo k jejímu tělu stále blíž. První paprsky proměnily její kůži v popel. Tak tam postupně umírala. Bez bolesti. Za cinkání dětské hračky. V náručí svírala plastovou panenku. S posledním nádechem jí řekla: „Má krev jednou vzkřísí největšího služebníka pekel. Strach. Strach, který zaplaví tuto zemi jako temnota trvající celé věky. Lidé se budou bát žít i zemřít. Jednou, uvidíš. Jednou...“
