Matka Joanna od Andělů
Matka Joanna od Aniołów
Polsko, 1961, 103 minut
Režie:Jerzy Kawalerowicz
Scénář: Tadeusz Konwicki, Jerzy Kawalerowicz
Hrají:
Lucyna Winnicka (Matka Joanna od Aniołów)
Mieczysław Voit (Józef Suryn / židovský rabín)
Maria Chwalibóg (Antosia)
Anna Ciepielewska (Małgorzata)
Příběh ze 17. století vypráví o osudech mladého kněze exorcisty Suryna, který je vyslán do odlehlého ženského kláštera. Zdejší jeptišky totiž tvrdí, že je posedl ďábel, nejvíce matku představenou Joannu od Aniołów, tu, podle jejího vlastního vyjádření, posedlo ďáblů rovnou osm. Jeho pokusy ďábla vyhnat, modlitby a vymítání však nepřináší ovoce. Suryna samotného navíc začíná pohlcovat neklidná atmosféra v klášteře. Stále častěji u něj dochází k vnitřní duchovní nejistotě a začíná se cítit ztracen. Neví si rady, a tak se rozhodne navštívit místního rabína, který mu odhalí nemilou pravdu: „Za vším stojí láska.“ Narůstající vztah mezi ním a matkou Joannou si však Suryn nehodlá připustit a všechno, včetně Joanniny posedlosti, hodlá vyřešit jedním rázným činem i za cenu smrtelného hříchu.
„Matka Joanna od Andělů“ je film neobyčejně zajímavý, rozehrávající svůj děj v několika rovinách. Nabízí temný mysticismus, historický exkurz i analýzu a studii lidských pocitů a chování. A právě to poslední zřejmě tvůrce zajímalo nejvíce, proto se před námi rozehrává výrazně psychologické drama, a nebojím se říci, že až na samé hranici psychologického hororu.
Je to příběh rozporu mezi duchem (vírou) a hmotou (přirozeností), příběh o odříkání něčeho, co je součástí lidské existence, příběh o akci a reakci.
Ostatně nejlépe to jde vidět nejen na samotném Surynovi, ale hlavně na jeptiškách, u kterých celý film není jasné, zda jsou skutečně posedlé ďáblem, nebo se jen rozhodly takto bojovat proti nepřirozenosti, tmářství, bigotnosti, spoutanosti a omezenosti klášterního života. Jen lehce tuto otázku zodpoví „vedlejší“ příběh jeptišky Małgorzaty.
První, co mě na filmu zaujalo, byly interiéry a kulisy filmu. Až středověce chudinsky prostá krčma, s velkým krbem a několika dřevěnými lavicemi je nádherným úvodem do pozadí a podstaty doby. Není to místo zábavy jako dnes, je to spíše útočiště, vytoužený bod na cestě, kousek volného místa v trnitém keři, místo setkání se s civilizací (dnes na těchto místech člověk civilizaci spíše opouští), důležitý zdroj informací (takový raně poststředověký internet). A samotný klášter, neokázale okázalý, s velkými prostory, v nichž se zvuk odráží od jedné stěny ke druhé a putuje déle než by měl, s úzkými chodbami, všudypřítomným chladem stavebního materiálu. Majestátní, nádherný, uchvacující ve své strohosti, prostotě a nehříšné marnivosti.
Naprosto mě fascinovaly, až (ne)příjemně mrazily a vyvolávaly nepříjemný pocit záběry na okolí kláštera s výraznou dominantou – osamocenou ohořelou hranicí, na níž upálili jednoho místního kněze, který podlehl posedlým jeptiškám a nechal se jimi strhnout. Upálení ve filmu ukázáno není, ale na to, aby to vyděsilo, stačí jen dlouhé záběry na hranici a vyprávěné osudy onoho hříšníka.
Kromě zajímavého příběhu jsou nejsilnější stránkou filmu bezesporu herecké výkony. Lucyna Winnicka svou Joannu zřejmě zcela pochopila, pronikla do její podstaty a vnitřního myšlení a vytvořila tak jednoznačně nejvýraznější a nejzajímavější postavu celého filmu. Scény, kdy se jí zmocňuje ďábel jsou opravdu skvostné, hned ta první, kdy se poprvé setkává s knězem Surynem, mě dokázala vyděsit. A Winnicka k tomu nepotřebuje žádné triky či make up. Stačí jí jen a pouze to jediné, co z ní jde z klášterního hábitu vidět – její nezvykle výrazně řezaný a hezký obličej a tak nějak divně šikmé, uhrančivé a strašidelné oči. Winnicka za svou roli dostala v roce 1961 Křišťálovou hvězdu, cenu Francouzské filmové akademie a v roce 1966 cenu Tribunascope Panamského mezinárodního filmového festivalu. Zbývá jen říci, že zcela oprávněně. Po zhlédnutí filmu jsem se obával, že mě bude navštěvovat ve snech.
V těsném závěsu za Winnickou herecky perlí Mieczysław Voit v roli asketického kněze Suryna bičujícího se za své hříšné myšlenky a pocity a modlícího se převážně v leže, čelem v prachu země. Suryn v jeho podání je opravdu na první pohled bohu odevzdaný a církevním dogmatům zcela věrný člověk, který najednou pocítí to, o čem si myslel, že se již dávno vzdal, co ze svého těla vyhnal pravidelným bičováním a modlením. Voitova tvář je obrazovkou či zrcadlem jeho vnitřní rozpolcenosti, nejistoty a zmaru. Za herecký koncert lze považovat Voitovu dvojroli, kdy coby Suryn jde navštívit židovského rabína, kterého hraje taky on sám. Střídající se prostřihy na jednoho a toho samého herce, který hraje dvě odlišné role (a rabína mnohem lépe, poutavěji a zajímavěji) jsou jednou z filmařsky nejlepších částí filmu. Stává se, že většina filmů má tzv. zábavnou postavu, jakéhosi filmového blázna či šaška, který zde je na první pohled jen pro pobavení, nakonec ale zjistíme, že ta bláznivá slova, co ze sebe v záchvatech smíchu vypouští, jsou rozumná a trefná moudra, jakoby lemující a odhalující hlavní děj a zápletku příběhu. Zde se této role hláškujícího, komentujícího a věčně se chechtajícího ševce Wincenty Wołodkowicze zhostil Zygmunt Zintel s tváří obstarožního Chucka Norrise. Jednu z vedlejších rolí si zde pak zahrál Franciszek Pieczka, u něhož mě potěšilo vidět ho konečně i v jiné roli než jako tankistu se psem anebo zábavně tvrdohlavého a svérázného otce z "Díky za každé nové ráno".
O negativech filmu jsem přemýšlel dlouho a napadlo mě pouze jediné. Mohlo by jím být to, že Surynův závěrečný zoufalý čin (ani jeho následky) nejsou ukázány, ale jen naznačeny. To by se ale dalo vysvětlit dobou vzniku, kdy diváci a divačky přece jen nebyli tak otrlí jako dneska. Na druhou stranu, i tak to má své kouzlo a dopad, ponechává to spoustu místa pro vlastní představivost. A když už jsme u toho Surynova činu, pojilo by se s ním i možné druhé negativum a tím je ne moc dostatečné vysvětlení tohoto činu – proč ho udělal, proč si vybral zrovna tuto variantu a co přesně tím sledoval. Nic z toho však nenarušuje celistvost filmu ani jeho děj. Nic mu to neubírá na kvalitě.
Na závěr jsem si nechal hororovost filmu. O té by se dalo polemizovat a zcela jistě nebyla (hlavním) záměrem tvůrců. Film je v podstatě lehce mysteriózní těžce psychologické drama. Ovšem, dle mého názoru, s několika hororovými scénami (rozhovor v krčmě o upáleném knězi, první setkání Suryna s Joannou a její předvedení vlastní posedlosti, ostatně dle mého názoru je hororová celá Joannina postava obecně, Surynovo sblížení se sekerou) a obrazy (ohořelá hranice). Vyjádřil bych to asi takto – pokud jsou pro vás horory filmy jako „Spalovač mrtvol“, „Kladivo na čarodějnice“ nebo Onibaba, bude pro vás hororem i „Matka Joanna od Andělů“, neboť je to přesně ta samá žánrová sorta, má to stejně mrazivou, hutnou, depresivní a ve svém konečném výsledku strašidelnou atmosféru. A já měl z tohoto filmu úplně stejné mrazivě nepříjemné pocity jako z těch zmiňovaných.
Kromě toho to je skvělý kulturní, psychologický a filosofický zážitek.
