Nad osamělými balvany se tetelí horký letní vzduch, po prašné cestě žene vítr chuchvalce suché trávy a z ovzduší se ozývá rozpustilé dívčí chichotání…
„A pak těch několik slečen zmizelo. Beze stopy! Naposledy se rozloučily, odešly nahoru ke skalám a… už je nikdy nikdo nespatřil! Včetně hlavní hrdinky - herečky, která se jmenovala stejně, jako já…“
Má australská přítelkyně, Anne-Louise, měla vždy tak trochu sklony k přehánění, k poněkud bombastickému nafukování skutečností. Ráda vše zveličovala a nechávala se navíc svými výlevy unášet. Ach, ach, zapálená vypravěčka! Na její libůstky jsem si ale už zvykl a nebránil se jim.
„Jak že se ten film jmenoval?“ vzhlédl jsem od volantu a otočil se ke své milované na sedadle spolujezdce. „Piknik na Hanging Rock,“ připomenula. „Nejpodivnější a nejpůsobivější dílo australské nové vlny. Zajímavé je, že se lidé dodnes přou, jestli byl tenhle snímek natočen podle skutečné události nebo jestli to byla jen děsivá fikce. Realita nebo iluze? Skutečnost nebo klam? Tak či tak z něj dodnes divákům běhá mráz po zádech,“ otřásla se Anne-Louise i teď, v relativním bezpečí našeho uhánějícího moderního automobilu.
„Představ si prašnou, vyprahlou, rozžhavenou jihoaustralskou pustinu na přelomu devatenáctého a dvacátého století. A pak skupinku mladých dívek z prestižního soukromého penzionátu, které vyrážejí se svojí vychovatelkou na školní výlet. Na první pohled běžný, tuctový. Míří kočárem, nepříliš daleko, k vyvýšenině uprostřed jinak jednotvárné krajiny - ke skalám. Zvědavé studentky z vyšších kruhů, oblečené do bílých letních šatů s krajkami, s módními klobouky se stuhami, s vysokými podkolenkami a dobovými lakovanými střevíci. Způsobné dívky sešněrované přísnými viktoriánskými konvencemi, které ale již nedočkavě vyhlížejí nový věk a nové, vzrušující zážitky. Ale…“
„Co, ale?“ přepnul jsem blinkr, zařadil a odbočil.
„No, nejprve tenhle nevinný dýchánek probíhá tak, jak má. Zpocený a zaprášený vozka zastavuje po několika mílích cesty koně a kočár poblíž cíle a vysazuje dívčí náklad i s vychovatelkou pod zmiňovanými osamělými pahorky. Je až ubíjející vedro a na všechny obyvatele kraje padá únava a malátnost. Chovanky si ve stinném hájku na úpatí rozpálených skal rozkládají deky, svačí, odpočívají a lenoší. Příběh přitom poklidně plyne bez jakéhokoliv znatelného vzruchu, nálada v krajině ale stále zvláštním způsobem houstne. Hutní. Jakoby tímhle vysušeným místem tekla nějaká pomyslná mystická řeka a unášela všechny, již pevně chycené zúčastněné, neznámo kam,“ pokračovala Anne-Louise.
„Několik děvčat ale ani ubíjející tíže v ovzduší nedokáže zlomit. Zvedají se z trávy a rozhodují se, že se vypraví podívat až úplně nahoru - na skály. Smějí se, mávají, loučí se s ostatními, opouštějí stinné místo pod stromy, vystupují mezi první rozpálené balvany, proplétají se dál skalním bludištěm, ztrácejí se a zase objevují, stoupají stále výš a výš a…“
„A?“
„No a to je právě to nejdivnější: A už se nikdy nevrátí!“ dokončila už nyní překvapivě vyprávění má slečna.
„Ale…“ nechápal jsem pointu. „Kam ty holky zmizely? O čem je pak ten film dál?“ vyzvídal jsem.
„Hmm, to je právě to! Odchodem hlavních hrdinek jakoby celý příběh fakticky skončil. I když teprve začal. Co se stalo tam nahoře, na sluncem rozžhavených skalách, se už nikdy nikdo nedozvěděl. Dívky zmizely - vypařily se!“ rozhodila Anne-Louise rukama. „Nedlouho po jejich rozplynutí bylo sice samozřejmě zahájeno důkladné vyšetřování, žhnoucí skalní bludiště uprostřed pustiny prolezli přivolaní policisté i desítky dobrovolníků, ale ztracené dívky se už nikdy nepodařilo nalézt,“ posmutnila má spolujezdkyně.
„Většina zbývajících studentek si z tohoto výletu odnesla doživotní trauma. Podivnou událostí poznamenaný soukromý internát, ze kterého ztracené vyjely, zkrachoval, protože se do něho rodiče báli dál posílat své ratolesti a starousedlíci i lidé ze vzdálenějšího okolí pak měli kdykoliv, když se přiblížili k osudnému skalnatému místu, podivnou pachuť v ústech. Vtíravý pocit zmaru a prožitek něčeho provokativně nedokončeného, a to až do konce života,“ vysvětlila mi vypravěčka.
„Kouzlo příběhu spočívá zřejmě právě v téhle nepochopitelnosti. V bezmocnosti, v marném tápání a v nekonečném sledu otázek: Co se stalo tam nahoře? Ublížil někdo těm dívkám? Nebo odešly dobrovolně? A jak? A kam? A proč? Příběh je ale fascinující i díky kouzelnému zachycení atmosféry. Dokonalému vykreslení dozvuků, svým způsobem elegantní a báječné, ale ve své podstatě i krutě svazující viktoriánské éry, v načrtnutí rozpuku bezstarostného mládí, ale nakonec i v popsání všeobecné unavenosti dalším z horkých letních dnů a tak trochu i v marnosti, odevzdanosti a apatii, podbarvené poklidnou a nikam nespěchající hudbou. To, co se stalo, stalo se! Ty dívky prostě zmizely a diváci ani posluchači na tom už nic nezmění,“ ukončila Anne-Louise tentokrát už definitivně své vyprávění a pohladila mě za jízdy po ruce.
„Brr, to je ulítlá příšernost!“ zašklebil jsem se, zabubnoval prsty o oblouk volantu a přidal plyn. „Teď už chápu, že i dnes jedeme, tam, kam jedeme,“ zamudroval jsem.
Má australská přítelkyně si skutečně celé letošní léto vybírala za cíle našich dovolenkových výprav poněkud bizarní a neobvyklé lokality. Během posledních čtrnácti dnů jsme v České republice objeli a následně prochodili, prolezli a prozkoumali hned několik výjimečných míst, kde se prý… údajně… možná… v dávné nebo nepříliš vzdálené minulosti, nepochopitelně a záhadným způsobem rovněž „vypařili“ lidé.
„Denně zmizí v České republice přibližně čtyřicet občanů. Většinou se brzy zase objeví - živí nebo mrtví. Přesto zůstává stále řada nevyjasněných zmizení. V poslední době se kuriózně ztrácejí především počítačoví experti - chytré mozky, které dobrovolně nebo pod pohrůžkami, přetahuje konkurence,“ poučil nás před začátkem naší výstřední cesty oslovený známý - kriminalista. Což nám připomenulo, že jsou podobné ztráty většinou logicky vysvětlitelné. Nad některými odchody z tohoto světa, jak jsme ale zjistili, ale zůstává, i otrlým mužům zákona, rozum stát.
V zimě, v lednu roku 1999, například nepochopitelně zmizel pětapadesátiletý údržbář Vladimír Bastl z Čechočovic na Třebíčsku. V osudný den se vracel z práce ze sousedního Krahulova, domů už ale nikdy nedošel. „Na cestě mezi Krahulovem a Čechočovicemi po něm zůstaly jasně viditelné stopy ve sněhu, které však znenadání končily,“ vypověděli svědci. Podle místních se na místě činu podivně choval i Bastlův dodatečně přivedený pes. „Naježil se, vrčel a nechtěl tuto část silnice opustit. Tři dny na to pak pošel,“ podělili se starousedlíci i o bulvární zprávu, která se už ale do oficiálních policejních protokolů nedostala.
V létě, v červenci roku 1997, beze stopy zmizela čtrnáctiletá školačka Ivana Košková z Příšovic u Turnova. „Vyjela na kole z domu a mířila k tetě do blízkého Svijanského Újezdu. Přestože trasa měřila pouhých tři a půl kilometru, cyklistka do cíle nikdy nedorazila,“ shrnuli pamětníci základní fakta. Dívku naposledy viděla její spolužačka: „Dodnes z toho mám husí kůži! Předjížděli jsme ji a já na ni ještě volala, něčím mě upoutala. Pak jsme se přehoupli přes terénní vlnu a ztratila jsem ji. Kdybych tušila, co se stane…“ nedokončila větu otřesená svědkyně před novináři. Policie stále vede cyklistku Ivanu Koškovou jako nezvěstnou. Spekuluje se o smrtelné nehodě, vraždě, únosu i jiných příčinách zmizení.
Výjimečně se už několikrát stalo, že něčí zdánlivě nepochopitelný odchod ze světa viděli i ostatní. A žasli! V Pekařské ulici v Brně, přímo naprosti vchodu do špitálu U svaté Anny, se 15. února 1976, pod čekajícími na tramvajové zastávce, nečekaně otevřela země. Do obnaženého jícnu, s ujíždějícím bahnem, pískem a kamením, se propadl osmapadesátiletý Miroslav Šudák. Na poslední chvíli se ale naštěstí zachytil trčících kabelů a zůstal viset nad propastí. Pětačtyřicetiletá brněnská prodavačka květin, Marie Bartošová, už takové štěstí neměla. Snažila se muži, drápajícímu se nahoru, pomoci, ale sama zavrávorala, podklouzla a zřítila se do hlubiny, která se za ní tentokrát už definitivně zavřela. „Byla to lokalita s velmi nestabilním podložím,“ popsali následně místo činu geologové.
„I teď vjíždíme do divného kraje,“ povšimla si Anne-Louise, hledíc do mapy. „Zlechov, Svárov, Kudlovice, Kudlov, Hrobice… Tolik negativních názvů pohromadě jsem ještě nikde neviděla. Kdo ví, jak to bude vypadat v cíli naší cesty… ve Zlíně,“ mnula si zamyšleně bradu nad itinerářem.
Během našeho, poněkud úchylného a zvráceného, prázdninového putování a svým způsobem patologického nasávání atmosféry z míst s pohnutou historií, jsme letos zažili už ledacos. Díky reakcím místních i nás samotných. Zvědavost, strach, údiv, odpor, odsouzení… Blízkost poslední mety jsme proto vyhlíželi s napjatým očekáváním a navzdory tropickému počasí znovu i s mocným mrazením v zádech.
Jak to bude vypadat v cíli naší cesty? Zpočátnu nás nijak výjimečně nepřekvapil. Sluncem rozpáleným Zlínem jsme projeli vcelku rychle. Silnice nás nejprve svedla z hlavní trasy a protlačila nevzhledným továrním areálem. Minuli jsme několik obřích hromad vyvezené staré suti a rezivějícího železa, několikery polorozpadlé oprýskané haly s typickými zlínskými krvavými dlaždicemi, vzhlédli jsme k továrním komínům, které nám připomínaly symbolické memento - výstražně zdvižené ukazováčky, abychom nakonec podjeli pod jakýmsi odpudivým bludištěm a spletencem trubek a kabelů, vyklouzli ze spárů industriální části metropole a konečně zamířili strmou, odpoledním žárem rozpálenou ulicí vzhůru, do jakési okrajové čtvrti vysoko nad městem, do poklidnějších končin.
„Hele, hřbitov na kopci - na konci světa,“ upozornila mě Anne-Louise, když už jsme i poslední přidruženou vesnici nechali za zády. „A zřejmě poslední místo, kde bude možné bezpečně zaparkovat,“ navedla mě u hřbitovní zdi na malé provinční parkovišťátko, připomínající, s kamennými kříži a smutečními tisy za zdí, periférii nějakého mexického maloměsta. Nebo jihoaustralské místo natáčení Pikniku na Hanging Rock?
„Výhled je tu tedy parádní,“ přiznal jsem po otevření dveří a prvním protažení ztuhlých svalů, když jsem vzal svoji přítelkyni kolem ramen. „Podívej, skoro celý kraj leží pod námi. Zaprášené město a poslední okrajová čtvrť daleko na jihu, vzdálené sídliště s tisícovkami oken na východě i špičky a vrcholky zalesněných kopců na severu a severozápadě. Mimochodem, tam míříme, tam je náš cíl,“ připomenul jsem.
Lesnaté kopce nad Zlínem stále skrývají mnohá tajemství. Severně od takzvaných Zboženských rybníků, které se lesknou, jako perly na šňůrce v zaříznutém zeleném údolí, stávala ve středověku malá nenápadná osada. „Jmenovala se Zbožná nebo možná také Bezna. První zmínky o ní pocházejí z roku 1387,“ vyhledali jsme si o ní, už před naší cestou, potřebné údaje v průvodci. O dění v tomto ztraceném koutu světa se neví takřka nic, vesnice uprostřed lesů měla jen krátkou historii. Pro nás podstatný údaj se ale zachoval: podle strohé zprávy z kronik osada ZMIZELA na počátku šestnáctého století. Podle expertů pravděpodobně přirozeně: „Byla to divoká doba. Krajem se toulaly různé ozbrojené tlupy a vesnici možná vydrancovaly, zapálily a její obyvatele pobily. Na místě zbyl po Zbožné – Bezně, jen zarostlý kříž,“ předložili nám historici nejpravděpodobnější verzi.
„Ale… co když se vše odehrálo jinak? Zvláštněji? Neobvykleji?“ dumali jsme nad historií nedopsanými větami. Například… jako kdesi u jihoaustralského Hanging Rock?
„Skály a balvany, ke kterým míříme se tyčí severozápadně, tímto směrem,“ nahlédla Anne-Louise, dnes už poněkolikáté, do mapy. „Přímo nad zaniklou vesnicí,“ doplnila. Bylo tomu skutečně tak. Několik stovek metrů od nejvýraznějšího kopce nad Zlínem - Předního vrchu, se na naší speciální mapě černalo několik skalisek s mohutným skalním útvarem uprostřed a hluboko pod nimi, v lesích mezi druhým a třetím Zboženským rybníkem, jsme našli mezi mapovými vrtevnicemi nenápadný kříž.
„Jdeme?“ „Jdeme!“ A už jsme si s přítelkyní nemuseli nic dalšího vyprávět. Zamkli jsme auto, usmáli se na sebe, vzali se za ruce a po štěrkové, po hřebenu se vinoucí cestě, jsme pod žhnoucím sluncem vyrazili vytyčeným směrem.
„Přední vrch, Zadní vrch, Hřeben… Víš, co je mi divné? Že kopec, ke kterému míříme, nemá žádné jméno,“ svěřila se mi už po chvíli, podle mapy po nenáročném, ale dnes, v reálu, po vysilujícím pochodu, Anne-Louise. „Všechny ostatní pahorky kolem dokola se nějak jmenují, ale ten náš - nijak! A přitom je tak výrazný,“ nechápala a stírala si pot z čela.
Bezejmenný vrch se už před námi začal tyčit v celé své kráse. Z těžaři vyplundrovaného, vysušeného lesa, s několika posledními košťaty stromů, se nejprve nenápadně, ale postupně stále výrazněji začala zdvihat mohutná masa hlíny s neobvyklou, jakoby kamennou pyramidou na vrcholu. „To jsem blázen, vzhůru vedou dokonce schody, někdo je tu vytesal do skály!“ rozeznal jsem podrobnosti.
Místo, jen několik kilometrů vzdálené od středu města, bylo zřejmě často navštěvované. V únavném hicu nám tu ale dnes společnost nedělal nikdo. Ve zbytcích lesa, na rozpukané a udusané hliněné cestě pod žhnoucími skalami jsme stáli s Anne-Louise úplně sami.
„Připadám si opravdu jako pod Hanging Rock,“ svěřila se mi s úsměvem. „To vedro, ty balvany, ty zbytky trávy a stromů, jemný prach všude kolem a hlavně ta podivná, zádumčivá atmosféra… Jakoby, jsme byli tady a zároveň i někde tam, na druhém konci světa…“ mávla rukou do neurčita.
A tenhle zvláštní pocit v nás sílil, i když jsme začali stoupat mechem a suchým listím a posléze i po mohutných kamenných schodech po úpatí a následně úbočí kamenného masivu, vzhůru k modré obloze. Nahoru! Výš! Jeden krok, druhý, třetí… Kam zmizeli všichni doposud zmizelí? Kde nyní jsou a kde se nacházejí hrdinové našich podivných letních hororových příběhů? Ztracení muži, ženy, děti, lidé ze světa vymazaných vesnic nebo i éterické dívky z Hanging Rock?
Konečně jsme stáli až úplně nahoře nad krajem. Vrchol bezejmenného vrchu tvořila kýmsi uměle přitesaná, takřka plochá kamenná deska. Zkoumali její oblé hrany a nahlíželi dolů do hlubiny. Ocitli jsme se nejvýš široko daleko, přesto jsme toho ze svého okolí příliš neviděli. Vrchol obřího nepravidelného kamenného jehlanu, s vytesanými schody a násilně useknutou špicí, totiž obklopovaly vrcholky posledních zbylých stromů. Temné smrky, šumící buky, třepotavé břízy… Stáli jsme vysoko nad krajem, ze kterého jsme ale vlastně neviděli nic. Jako toto místo, pod pálící oblohou, bylo stvořené jen samo pro sebe.
Deka, piknikový koš, talířky, kelímky… Je až ubíjející vedro. Pijeme, mlsáme cukroví, ochutnáváme ovoce. Prožíváme piknik na vrcholu bezejmenném vrchu! A přepadá nás únava. Tak samozřejmá, tak očekávaná. A nálada v krajině znovu zvláštním způsobem houstne. Hutní. Jakoby i tímhle vysušeným místem tekla nějaká pomyslná mystická řeka a unášela nás, již pevně chycené zúčastněné, neznámo kam…
Co se bude dít dál? Usneme? Neprobudíme se? Nenávratně zmizíme? A už nás nikdo nikdo nespatří? Jedno víme určitě. Klíží se nám oči a skutečně pomalu upadáme do říše snů. A najednou pozvolna a pomalu vidíme, slyšíme a cítíme věci jinak. Vidíme nespatřitelné, slyšíme neslyšitelné a cítíme nepocititelné. Teď, právě teď!
Za hranou kamenné desky, tam kde se rozpálená skála vysoko nad Zlínem lomí dolů, do hlubiny, se znenadání objevují tváře. A rozpuštěné vlasy… a ruce… a nohy… a těla bíle oblečených dívek… Všude kolem - všude dokola. Vynořují se, vznášejí, obklopují nás. Zvědavé studentky z vyšších kruhů, oblečené do bílých letních šatů s krajkami, s módními klobouky se stuhami, s vysokými podkolenkami a dobovými lakovanými střevíci. Způsobné dívky, kdysi sešněrované přísnými viktoriánskými konvencemi, které ale již vstoupily do nového věku, plného nových, vzrušujících zážitků. Zvláštně se na nás usmívají, zvláštně nám kynou. A přibližují se. Blíž a blíž… A my vnímáme to, co je, i když skryto, neodmyslitelnou součástí tohoto místa.
Nad osamělými balvany se přitom tetelí horký letní vzduch, po prašné cestě žene vítr chuchvalce suché trávy a z ovzduší se ozývá rozpustilé dívčí chichotání…
