Svatební kytice ladně letěla vzduchem a lehounce dopadla do náruče Alžběty, která jí sice s obtížemi, ale přece jen chytla.
„Bětko, teď je řada na tobě,“ usmála se nevěsta. Alžběta se podívala na svého přítele. Tom, vysoký muž hnědých vlasů, hlubokých tmavě hnědých očí a atletické postavy pokrčil rameny na znamení, že se nebrání ničemu.
Ale na svatbu bylo moc brzy. To věděli oba. Po necelých třech měsících vztahu by tento krok znamenal minimálně zbytečný spěch a nesouhlas, který by se jistě objevil v očích Alžbětiných rodičů.
Možná, že společná dovolená něco změní. Prověří jejich lásku a pak se uvidí. Takto přemýšlela Alžběta po nocích, kdy nemohla spát a myslela na Tomáše, který spokojeně oddechoval ve své garsonce v centru města.
Od chvíle, co jí pozval na chatu v lesích, měla v hlavě podobné myšlenky takřka neustále.
„V pohodě Bětuš,“ schválila jí vedoucí dovolenou, „Martina to tady ty čtyři dny zvládne. Hlavně si to užij,“ popřála vedoucí.
Teprve dva dny před odjezdem se dostavila cestovní horečka. Kufr z tržnice se plnil vším potřebným. Kalhotky, podprsenky, boty, svetry, byl přece konec září. Nasbíralo se toho tolik, že nezbylo místo ani pro oblíbenou knihu.
V pátek, přesně v půl čtvrté, zastavil Tomáš Mondeo před řadovkou Alžbětiných rodičů. Matka se ani nepřišla rozloučit. Alžběta alespoň zamávala, ale ani toto gesto se neshledalo s uznáním.
„Tvoje máma mě moc nemusí co?“ optal se Tomáš za městem.
„Nevím. Něco proti tobě má,“ odpověděla Běta, „když jsem se jí na to zeptala, tak řekla, že je to moje věc. Tak se podle toho tak chovám.“
Tomášova chata se nacházela asi 80 km od města a dobrých třicet od nejbližší civilizace, již představoval hezký městys.
Stála osamotě v neudržovaných lesích. Museli jet uzounkou cestičkou, plnou výmolů, kamenů a ztrouchnivělých větví borovic, než se k ní dostali.
Alžběta se zděsila hned při prvním pohledu: „To je ten tvůj ráj?“ zeptala se.
„Neboj, uvnitř je to pohádka a navíc tu budeme tu sami,“ uklidňoval Tomáš.
Bětka šla na obchůzku. Jen ptáci zpívali, jinak nic. Tomáš měl pravdu. Balzám na duši. Pomalu jí přecházel vztek.
Vydala se k rybníku. Byl obklopen převážně lesy, pouze na západním břehu viděla travnatou pláž. Tam si položí deku a bude se opalovat jen tak, nahá.
Chatka jí také překvapila svou útulností. Byla vybavena dvěma skříněmi, rohovou lavicí se stolem a židlemi. Dále kuchyňskou linkou, ledničkou, troubou, rychlovarnou konvicí, základním nádobím a vařičem.
Patro, kam se dalo vystoupat po bytelných dřevěných schodech, skrývalo ložnici. Dvě postele, jeden noční stolek a strop tak nízký, že se dospělý člověk taktak mohl postavit.
„Jezdí sem ještě někdo jiný?“ zeptala se Alžběta, rozhlížejíc se po malé kuchyňce.
„Ne, jen já.“
„A co bejvalka? Jezdila sem s tebou?“ vyzvídala Běta.
Tomáš nejprve zamručel jako raněný medvěd, ale odpověděl: „Jednou tady byla.“
„Jak dlouho jste byli manželé?“ tlačila na pilu Alžběta, ale tentokrát se jí odpovědi nedostalo.
„Zítra půjdeme na houby,“ řekl místo odpovědi Tomáš, „uvařím ti skvělou bramboračku. Ale hlavně se musíš držet u mě,“ upozornil ji, „les je tady dost divoký.“
„Jasně. Ani se od tebe nehnu, zlato,“ slíbila, „a co budeme dělat teď?“
Tom se na Alžbětu svůdně zadíval: „Jeden nápad bych měl.“
„A jaký?“ opětovala svůdný pohled Běta.
„Zajdeme do sprchy,“ říkal Tomáš a pomalinku a tanečním krokem se k Alžbětě přibližoval, „spolu. Tam si tě pořádně vymydlím a přenesu nahoru do postýlky,“ doplnil pointu nápadu.
„Hmmm,“ přemýšlela na očko Bětka, „zní to lákavě,“ uznala a začala se svlékat hned.
Než se dostali do koupelny, byli už oba dva nazí a za nimi cestička z jejich oblečení. Ve sprše došlo na polibky.
Do postele se přesunuli mokří. Milovali se něžně a vášnivě. Jejich vzdechy zaplnily celý prostor chatky.
Když skončili, krásně unavení, usnuli ve vzájemném objetí.
Noc byla klidná.
Bohužel jenom pro Alžbětu. Spala tvrdě, tak ani necítila, že sebou Tom škubal a že se nakonec dokonale probudil a vstal.
Oblékl si kalhoty, svetr. Vyšel před chatku, v dílně popadl sekeru a vyšel do lesa.
Když se probudila i Běta, zažila šok.
Tomáš už ležel vedle ní. Oblečený a značně potřísněný krví.
Alžběta nejprve zírala, ale pak začala ječet a vyskočila z peřin, které do sebe nasákly rudou krev, zrovna tak, jako prostěradlo a všechno kolem. I Alžběta měla tělo od krve. Vlasy, tvář, klín.
Zírala a ječela: „Bože, co to je?“
Tomáš také vstal jako když do něho střelí. Zhnuseně se díval na postel a nahou, zakrvavenou přítelkyni: „Co to je za blbé žerty?“ ptal se stejně udiveně jako Běta.“
„To mě snad vysvětlíš ty, ne?“ nechápala jeho otázku Alžběta.
„Proč já? Já spal jako dudek,“ hájil se Tomáš.
Alžběta kroutila nevěřícně hlavou: „Já končím. Odvezeš mě domů. Už tady s tebou nebudu,“ rozhodla se Běta směřující do sprchy.
„Miláčku já vážně nevím, co se tady stalo,“ přesvědčoval jí Tom.
Alžběta ho neposlouchala. Nasupeně šla ze schodů, až jí podklouzla noha. Zbytek schodů sjela po zadku, což ji rozběsnilo ještě víc.
Zabouchla dveře koupelničky, pustila na sebe proud vody a rozplakala se.
Tomáš stál za dveřmi a klepal. „Lásko můžu dovnitř? Přece musí existovat nějaké vysvětlení,“ snažil se marně Tom.
„Jdi pryč. Už s tebou nechci nic mít,“ oznámila mu vzlykajíc.
„Neblázni, přece nechceš rozbít ty dveře,“ řekl nelogicky Tom.
„Já?“ divila se Běta, „proč bych měla rozbíjet dveře?“ ptala se, ale Tom jakoby byl úplně mimo realitu.
„A proč ne?“ říkal Tomáš hlubším hlasem.
„Tvoji rodiče to tu postavili a ta bys to chtěl zničit?“ odpovídal sám sobě Tomáš hlasem jemnějším.
A hned nato zase hrubým hlasem reagoval: „Jo, rozkopu. Rozmlátím a tu děvku zabiju!“
„To nesmíš. Já ji miluji.“
Alžběta se třásla. Nechápala, co se za dveřmi odehrává. Vystoupila ze sprchy, zakryla si tělo osuškou a poslouchala za dveřmi podivný rozhovor Tomáše s Tomášem.
„Nesmíš jí ublížit!“ rozkazoval jemný hlas.
„Dostane, co zaslouží,“ sliboval hrubý a pak se ozvala rána. Takové plesknutí. Hrubý hlas se ohradil: „Cóó“ Ty mě budeš fackovat.“ Druhá rána a hned po ní další, dutá. Jako, když někdo spadne.
Alžběta se odvážila otevřít dveře. Tomáš se válel po podlaze, z úst mu tekla krev. Škrtil sám sebe a Bětky si ani nevšiml.
Dívka proklouzla do kuchyně a ozbrojila se sekáčkem. Tomáš se mezitím postavil a sváděl boj sám se sebou.
Hrubý hlas Tomáše křikl: „Ty sis na mě vzala nůž?“
„Bojí se tě,“ bránil Bětku Tomáš jemným hlasem.
„Ano, bojím se tě. Co se s tebou stalo?“ snažila se Alžběta vmísit do Tomášovi samomluvy.
„Nech jí být!“ řekl místo odpovědi Tomáš a sám sebe natlačil na zeď, kde si uštědřil několik ran pěstí, upadl na zem a po ráně do hlavy o tvrdou podlahu zůstal v bezvědomí.
Alžběta vyběhla před chatu. Bosá, oděná pouze ručníkem usedla za volat a pokusila se nastartovat. Auto ani neškytlo. Zkusila to znovu. Bohužel se stále stejným neúspěchem.
Tomáš stále ležel na podlaze.
Už byl vzhůru. Zíral do stropu. V hlavě mu běhaly obrázky z poslední noci.
Jak sestoupil ze schodů. Posbíral a oblékl svoje svršky, a jak se sekyrou v jedné ruce a s kyblíkem v druhé vyšel do lesa. Rozhlížel se, přivykal tmě a vztekle zatínal sekyru do každého stromu, co mu přišel do cesty.
Vykračoval těžkopádně. Rozhlížel se na všechny strany a neustále opakoval: „Kde jsi? Kde se schováváš, ty bestie?“
A najednou tam tam stála. Ta bestie. Toulavý pes. Kříženec čehosi s něčím. Vysoký asi jako dalmatin. Krátkosrstý a vyhublý na kost. Vyplazoval jazyk a upíral své dobrácké oči na člověka, o němž si myslel, že je jeho novým pánem.
„Pojď ke mně, pojď,“ lákal ho Tomáš. Psisko zavrtělo ocasem a přišlo k Tomovi. Místo pohlazení zasvištěla vzduchem sekera a její ostří se zakouslo doprostřed hlavy zvířete.
„Tak a je hotovo, ty hyeno uřvaná. Teď bude klid,“zašklebil se Tom, chytil psa za zadní nohy a odtáhl jeho tělo hlouběji do lesa, kde ho stáhl z kůže a nachytal krev do kyblíku od malířské barvy.
„Uděláme malý žertík,“ řekl škodolibě a otočil se zpátky, po vyšlapané cestě směrem k chatce.
Lehounce, tak aby dřevěné schody nevrzaly, vystoupil do ložnice.
Alžběta, nic netušíc, spokojeně spala. Tomáš z ní stáhl deku. Běta byla krásná. Moc krásná.
„To jí přece nemůžeš udělat,“ šeptal Tomáš.
„A proč ne?“ odpovídal si.
„Protože ji miluješ.“
„Miluji? Pche! To jsou jen takové žvásty z romantických slátanin.“
Namočil ruku do čerstvé krve, kterou potom roztíral Bětě po obličeji, krku, ňadrech a bříšku.
V jednu chvíli se zdálo, že se Alžběta vzbudí a celý vtip vyjde na prázdno. Významně sebou trhla a i přesto, že se zase rychle upokojila, Tomáš přestal. Zbytek rudé tekutiny nalil dívce do klína a lehl si vedle ní, jakoby nic.
Takhle to bylo.
Tomáš se vrátil do přítomnosti, ležel ještě na zemi. Uběhlo jen několik málo minut od chvíle, co zápasil se svým špatným já, které zdá se zvítězilo.
Vstal z podlahy s jedinou myšlenkou. Zabít Alžbětu, aby nemohla mluvit. Toužil pokochat se jejím strachem. Omočit prsty v její krvi. Zakousnout se do křehkých ňader a poslouchat uklidňující zvuky bolestného křiku.
„Húhú,“zahoukal cynicky, „ kdepak jsi miláčku.“ Potom vyšel před chatku a podle polámaných větviček zjistil, že Alžběta utekla do lesa.
„Husa pitomá,“ usmál se. Kam se mi chce schovat?“ Vzal si svou oblíbenou sekeru a vyrazil za ní.
Alžběta v tu chvíli opravdu nepřemýšlela. Vyběhla nahá a bosá v domnění, že musí narazit na cestičku.
Jenže les ji pohlcoval čím dál víc. Stromy se zdály být stejné a ostružiní ostřejší a ostřejší.
Shýbla se pro pár sladkých plodů, když už kvůli nim měla poškrábané nohy.
Najednou ucítila palčivou bolest v malíčku ruky. Hned se podíval a viděla dosud přichycenou lesní vosu. Se zadečkem příčně pruhovaným, s převládající černou barvou.
Rychle jí sklepla, ale další vosy útočily. Běta se podívala dolů a zjistila, že pravou nohou stojí ve ztrouchnivělém pařízku, kde se skrývalo hnízdo vos.
Nohu měla až po kotník obalenu bodavým hmyzem. Dala se do běhu. Utíkala, co to šlo. Vykopávala jako při fotbale, aby vosy z chodidla setřásla.
Dostala přinejmenším dvacet žihadel, než se útočnic zbavila. Noha pálila. Začínala otékat a tupnout jako při ochrnutí. Prakticky už necítila ani došlap na zem posetou pichlavým jehličím.
„To mě tak ještě scházelo,“ zavzlykala, „mrchy zatracené.“
Šla dál. Se slzami v očích, ale šla. Nevzdávala se. Obracela oči k bohu s prosbou: „Prosím, ať je tam silnice.“
Kulhala, ohlížela se a s pocitem, že slyší Tomášův zrychlený dech a cítí vůni jeho deodorantu, šla chvíli pozadu. Napjatá. Těkala očima ze strany na stranu. Z jednoho stromu na druhý a za každým z nich viděla Tomovu tvář zkřivenou posedlostí.
Krůček po krůčku couvala až se zády opřela o něco podivného. Instinktivně vykřikla, prudce se otočila a vykřikla po druhé, protože se na ní šklebila psí hlava naražená na kůlu a s ni pevně spjatá kůže, visící skoro až k zemi.
„Jako v té knize,“ blesklo Bětě hlavou. Bylo to, jako v tom příběhu o chlapcích, který jí Tomáš předčítal před spaním. Jenom s tím rozdílem, že tam se jednalo o hlavu prasete, posetou mouchami.
I kolem této hrůzy několik much už létalo. Nebylo jich, ale tolik, takže zde hlava netrčela příliš dlouho, což Bětu přimělo k opětovné chůzi. Tomáš tam někde mohl být. Za smrkem. Za jedlí. Mohl na ní číhat a smát se jejímu strachu a až se dost nabaží, vyskočí a bude konec.
Navzdory bolavé noze se rozeběhla, přidržujíc si osušku oběma rukama. Hned po pár metrech ale zakopla o kořen a skončila s obličejem zarytým mezi borovými šiškami.
Bezmocně se posadila. Rozvázala osušku a přetáhla si ji přes hlavu, jako to dělávala v dětství se sestrou, když si hrály na stan. „Já nikoho nevidím, tak nemůže vidět nikdo mě,“ vybavila si pravidlo, kterému jako malá hodně věřila, ale dnes nefungovalo.
Sice neviděla, ale slyšela. Slyšela praskání větviček, pravidelné odfukování a tření šusťákových kalhot, jaké měl na sobě Tomáš. Rychle sňala osušku a viděla ho. Jejich oči se setkaly, ale tohle nebyl ten člověk, kterého si chtěla vzít. Jeho pohled nesl smrt, zlo a nenávist. Ty oči patřily démonu.
Démon se zastavil. Byl tak blízko, že Alžběta mohla vidět, jak se usmívá. Pomalu vstala, osuškou, která už dávno ztratila svoji bílou barvu, si zakryla předek těla, a když se k ní Tomáš rozeběhl, zahodila ji a dala se na útěk.
V lese. Úplně nahá, běžela jako laň. Větvičky stromů drásaly alabastrovou pleť na rukou a bocích těla a hladový predátor jí byl na stopě. Měla jen malou šanci. Doufala v ní. Doufala, že míří k silnici.
Těžké kroky za ní. Tomáš se blížil. Pohled zabořený do země. Najednou se zastavil.
Alžběta utíkala dál. Neohlížela se.
Tomáš se shýbl a zvedl zaoblený kámen velký jako mužská pěst.
Užuž slyšela Alžběta zvuky aut, nesoucí se od silnice. Zrychlila tempo. Prsa se zhoupla při každém doskoku a noha zabolela.
Vítězně se usmívala.
Tomáš napřáhl ruku s kamenem a hodil. Byl v tom opravdu dobrý. Bývalý člen školního softballového týmu.
Kámen zasáhl Alžbětu mezi lopatky. Dívka se s heknutím opět odporoučela k zemi.
Pět mohutných skoků stačilo Tomášovi k tomu, aby stál nad ní v pozici přemožitele. Obrátil jí čelem k nebi.
„Neubližuj mi, prosím,“ špitla Alžběta, ale Tomáš jí, topůrkem sekery, poslal do říše bezvědomí.
Když se Běta probudila, zjistila, že je v dílně, pevně připoutaná ke dřevěnému kříži ve tvaru X.
„Tak už jsi vzhůru?“ zaslechla Bětka hlas Tomáše, ale neviděla ho. Vyšel z nejzazšího a nejtemnějšího koutu dílny. Obličej měl pomalovaný válečnými barvami jako indián a v ústech nezapálený doutník.
„Na co si to hraješ?“ zeptala se Alžběta odvážně.
Neodpověděl jí. Přistoupil ke kříži na vzdálenost jednoho metru a zeptal se: „Víš co dělá yakuza s neposlušnými děvkami?“
„Proč bych to měla vědět?“ nechápala Běta a Tomáš pokračoval. „Ani nevím jak se ten herec jmenoval, ale klekl si,“ popisoval Tomáš rozvláčně scénu z jakéhosi filmu, přičemž si sám klekl na jedno koleno. „Potom vzal kleště a té kurvě vytrhal nehty na nohou,“ dodal a v tu chvíli se v jeho ruce zaleskly zbrusu nové štípačky. „Musel jsem si koupit nové. Ty původní už ztratily sterilitu,“ vysvětloval, ale to bylo Alžbětě úplně jedno.
„Proboha, to ne!“ zděsila se, „nedělej to,“ zaprosila, ale to už Tomáš scvakl přesahující část nehtu na levém palci Alžbětiny nohy.
„Prosím ne!“ Alžběta ječela hrůzou a strachem: „Nech mi moje nohy. Nech mi moje nohy,“ žadonila a Tomáš trhl. Vytryskl slabý potůček krve. Bolestný výkřik vyšlehl ze dveří dílny jako plamen a rozutekl se do lesa, kde se skryl v dutinách stromů.
Stejný osud jako palec stihl ještě následující dva prsty. Pokaždé Alžběta vykřikla. Její hlas byl sice slabší, ale bolest zůstávala stejná.
„A nakonec tě zabiju,“ řekl jakoby nic, vstávaje z klečící polohy.
„To ti neprojde,“ řekla křečovitě Alžběta, „to neututláš.“
„Že ne?“ Tomáš se tajuplně usmíval a poodstoupil pár kroků na zad. Přibližně doprostřed místnosti. Znovu si klekl a zdvihl několik terasových dlaždic a lehce odkryl hlínu pod nimi.
Alžbětě se i z nepohodlné pozice na kříži naskytl děsivý pohled.
Pohled na vybledlou lebku a kostnatou paži, jejíž prsty se vzpínaly vzhůru, jako by oběť při svém pohřbu ještě žila a pokoušela se vyhrabat.
„To je... Jolana?“ soukala ze sebe Alžběta.
„A jak to, že... Jak to, že ji nikdo nehledal.“
„Hledal, ale nenašel.“
„A to... Já to nechápu.“ Běta se těžko vzpamatovávala. Marně hledala správná slova.
„To je na dlouhé povídání a řekl bych, že ty nemáš tolik času, aby sis to celé mohla poslechnout.“
„Proč to děláš?“
To byla další otázka, kterou Tomáš ponechal bez odpovědi a raději si zapálil doutník.
„Mě hledat budou a najdou,“ pokoušela se Běta Tomáše vystrašit.
„A kdo?“
„Naši a také Soňa a Klára. Řekla jsem všem, kam jedu.“
„Blafuješ. Nikdo to neví. A pak i kdyby ano, je mi to fuk.“ Zase se usmál a típl doutník o ploché Alžbětino bříško.
Znovu ten výkřik, který se ztratil v nicotě, následovaný zoufalým pláčem bezmoci.
„Všiml jsem si, že o vylepšení té druhé nohy se postaral hmyz,“ utrousil Tomáš poznámku, při pohledu na zarudlý otok od vosího jedu. „Bohužel, tam se k nehtíkům nedostanu. Ale co, stejně už je pozdě. Dneska tě nechám odpočinout. A kdo ví. Třeba do zítra otok opadne a budeme si zase hrát.“
Alžbětě se ulevilo, když za sebou zabouchl dveře dílny. Věděla, že v příštích minutách žádné další mučení nehrozilo.
„Mysli holka. Mysli,“ uklidňovala se, „to ještě není konec.“
Provazy na rukou utáhl Tomáš těsně, ale přece jen pouze na uzel. Běta kroutila zběsile zápěstím, až si kůži prodřela do krve, ale vyplatilo se. Provaz o něco málo povolil. Trhala, škubala. Měla na to celou noc.
Teprve k ránu, korunovala svojí snahu úspěchem. Pouta na pravé ruce uvolnila natolik, že dokázala protáhnou ruku a uvolnit s ní ostatní uzle. Nejprve na druhé ruce. Kolem stehen, pasu a kotníků. Když uvolňovala poslední, zaslechla šramot, potom zvuk kroků. „Dělej, dělej,“ popoháněla se.
Dveře dílny vrzly.
Uzle byly opravdu pevné.
Dveře se otevřely ve chvíli, kdy Běta odskočila od kříže. Popadla páčidlo. Nejbližší předmět, který jí vklouzl do ruky a jakmile Tomáš strčil hlavu do místnosti, bez zaváhání ho přes ní praštila. Tyran padl jako podťatý dub. Alžběta sundala z věšáku u dveří zelený záplatovaný plášť s kapucí, Tomáše přeskočila a oblékajíc se běžela, tentokrát na druhou stranu. Tam, kde vedla příjezdová cesta. Pochybnou zkratku lesem se už neodvážila pokoušet.
„Baterie,“ vzpomněla si, že ji Tomáš pokaždé odpojoval. Samovolně se totiž vybíjela a on nedokázal nalézt příčinu.
Vrátila se k autu a odklopila víko motoru. Obrovská radost si jí rozlila po těle, v okamžiku, kdy se potvrdila její pravda.
Nasadila kabely na kontakty baterie a dotáhla je, sice jen tak rukou, ale stačilo to. Zaklapla motor, nasedla, nastartovala.
Božský zvuk motoru. Znělo to, jako kdyby andělé rozezněli struny spletené z pavoučích vláken . Tomáš se sbíral ze země. Ohmatal si hlavu a vyběhl k autu. Běta se rozjela. Tomáš se mezitím dostal až k zadním dveřím vozu. Jakmile však Běta zařadila druhý rychlostní stupeň a přišlápla pedál plynu, viděla ve zpětném zrcátku, jak se Tomáš vzdaluje.
Když Alžběta konečně zastavila auto, bylo to před policejní stanicí. Vyskočila ven, zahalená pouze starým pracovním pláštěm. Lidé si ji nechápavě prohlíželi. Nebylo jich naštěstí mnoho, protože den se akorát probouzel. Bětce to nevadilo. I kdyby na ní hledělo tisíc očí. I kdyby byla totálně nahá, běžela by pro pomoc a zůstala by stejně šťastná, jako se právě cítila.
Přítomní policisté neskrývali překvapení z jejího příchodu, zvláště když pletla páté před deváté a nikdo v podstatě nechápal oč jde.
Nakonec se případu ujala mladá policistka s hodností strážmistra. Odvedla Bětu do malé kanceláře a půjčila erární oděv.
„Tak, teď se v klidu posaďte. Nejdříve mi nadiktujte své nacionále a pak mi povyprávíte celý příběh,“ požádala vlídně strážmistryně.
Hodinu na to, krátce potom, co Alžbětu ošetřil policejní lékař, zabrzdilo auto s majáčkem před Tomášovou chatou.
On tam už nebyl, ani ta mrtvola v podlaze. Tak se pouze psí hlava v lese stala důkazem toho, že Alžběta mluvila pravdu.
„Věříte mi?“ zeptala se Běta jednoho ze starších policistů, který mlčky přikývl, „chytnete ho?“
„Nebojte se slečno, my už si ho najdeme, slíbil celkem přesvědčivě, přesto Bětu nepřesvědčil. Od té doby se neustále ohlížela a Tomáš unikal.
