Kdyby Alicia Aldenová nestrávila poslední měsíce neustálým přemlouváním svého muže, teď by spolu se dvěma syny neseděli ve staré fordce a nemířili do hlubokého lesa, ve kterém brzy zabloudí.
„Zatraceně.“ Mike Alden ztratí trpělivost a sešlápne plyn tak prudce, až všichni zatají dech. Nejmladšímu Lukymu unikne tichý výkřik.
Mike nemusí říct ani slovo, aby Alicia věděla, co se mu honí hlavou. Na nějakou dovolenou se vám můžu vykašlat. Vždycky je to jenom o nervy a to je to poslední, o co stojím. A tys mě přemluvila, ty za to můžeš, že teď trčíme kdo ví kde, všude samej strom, nikde nikdo. Nechce dělat scény před dětmi, a tak roztřeseně vyleze z auta. Mike ji o dost hlučněji následuje s prásknutím dosluhujících dveří. Obrátí se k Alicii a jeho pohled mluví za něj.
Tvoje chyba. A mně došla trpělivost.
„Uklidni se, prosím,“ řekne Alicia a nenávidí se za to, jak prosebně zní její hlas. „Podíváme se do mapy a…“
„Na nějakou mapu se ti můžu vybodnout. Jedeme domů.“
„Ale kluci se tak těší,“ pokouší se smlouvat, ale už teď ví, že je to zbytečné a že doma ji čeká trest. Rozhlédne se, ne proto, že by hledala nějaký záchytný bod, ale spíše z bezradnosti. A tehdy jí oči zavadí o něco mezi stromy, něco, co v ní vzkřísí jiskru naděje. „Dům,“ řekne jen a ukáže do dáli.
„Fajn, běž se zeptat, jak se odtud sakra dostaneme. A bez odpovědi se nevracej.“
Kamenné bloky pod jejími zády jako by jí drtily žebra, když jí ten dělník tiskne oběma rukama hrdlo. Sleduje ji, jak umírá, jak z jejích rtů odchází poslední zbytky dechu, poslední slova. Chce ji vidět zemřít, chce hledět smrti do očí a vysmát se jí. Ona ho urazila, odmítla ho, čímž mu dala svolení ji potrestat. Její tělo mu pod opálenýma špinavýma rukama, které celý den nosily kameny na stavbu panského domu v lesích, ochabuje, přestává vzdorovat, až z něj vyprchá život, pokradmu, bez vší pompéznosti. Nespatřil to, po čem prahl. V náhlé zuřivosti ji udeří, tu křehkou mrtvou dívku v bílých šatech, a znovu a znovu, až její krev v neslyšných kapkách stéká na kameny.
Dům nikdy nepřestane zpívat o jejím utrpení. Ani ona nezmizí ze světa, její památka je stále živá ve zdech, které byly poskvrněny vraždou. Bude neustále vyprávět o tom, co viděla v očích svého vraha, a řekne to každému, kdo poslouchá.
„Zase se hádají,“ prohodí Chris a pochmurně pohlédne na svého mladšího bratra. Oba sedí v autě, pořád připoutaní, jako by doufali, že brzy opět vyjedou na cestu vstříc báječné dovolené.
„Mamka jde někam pryč.“ Luky položí svou drobnou ruku na sklo, když sleduje Alicii, jak mizí mezi stromy. Nevydrží to, spěšně si rozepne bezpečnostní pás a běží za ní. Chris ho vzápětí následuje ve strachu, že by zůstal s rozzuřeným otcem sám. To nikdy nedopadá dobře.
Sedí u čaje, tři ženy v bohatě zdobených šatech a stuhami ve vlasech. Kamenné zdi jim poskytují chlad, něco, co se v parných dnech cení víc než všechna ta pozlátka v pokoji, která jejich pán vystavuje hostům na odiv. První dvě dámy spolu bezstarostně klábosí a čela si otírají kapesníčky, zatímco třetí z nich mlčí a s hlavou vztyčenou ke stropu naslouchá hlasům, které jako by slyšela jen ona. Mluví o děsu, strachu a smrti, o temnotách lidské duše, šeptají své příběhy, až vzniká mrazivá kakofonie hrůzy. Třetí dáma se bojí pohnout a ztuhlá strachem hledá ty, kterým hlasy patří. Šílenství se vkrádá do její mysli, pomalu, ale s jistotou sobě vlastní přebírá nadvládu nad ní samou. A pak už se nedívá vzhůru, hledí na své dvě společnice, na ty naivní figurky, které jsou jen součástí téhle hloupé společenské hry, zatímco ona balancuje na jejím okraji.
Vstane a žena, která s třískotem rozbije šálek a uchopí velký ostrý střep, ani zdaleka není dáma. Je to závist a zloba ve své čisté podobě, která touží pomstít všechna ta posměšná slova, která o ní tyhle dvě kdy pronesly za jejími zády, všechna ta ponížení a výsměch. Pozvedne ruku, střep se zableskne ve světle hořících svící a pokoj se naplní křikem.
Alicia váhavě strčí do stařičké branky. V tu chvíli ji doběhnou Luky s Chrisem, oba v obličeji rudí a ustaraní. Zasypou ji otázkami, co se děje, proč jdou k tomu divnému domu, ale ona mlčí. Brzy oba zjistí, že ani dospělí nemají na všechno odpověď.
Zastaví se před domovními dveřmi z tmavého dřeva. Alicia zabuší klepadlem v podobě lva a rány se tlumeně nesou vnitřními prostorami, o kterých je nyní přesvědčená, že jsou už dlouhá léta opuštěné. Přesto se neotočí a nezmizí z toho znepokojivého místa, protože Mike řekl, ať najde pomoc a ona se neodváží selhat.
Žádné kroky, ticho. Alicia si v příštím okamžiku přestává nalhávat a přijímá pravdu. Mike ji určitě zase uhodí, klidná rodinná dovolená se nekoná. Musí se na to zkrátka připravit, to je celé. Ruka, která trestá, jí opět dá, co si zasluhuje. Tok chmurných myšlenek přeruší Luky, který bez váhání otočí pozlacenou koulí (a musí si stoupnout na špičky, aby na ni dosáhl) a dveře se před nimi otevřou.
„Luky, to přece nemůžeš,“ řekne Alicia, ale její dva synové už jsou uvnitř.
Starý dům je temný, jako by se už začalo stmívat, a, přesně jak se Alicia bála, zcela opuštěný. Nábytek ve velké hale je zakrytý prostěradly, která se v průvanu líně nadouvají a vytváří dojem, jako by celý dům dýchal.
„Haló?“ Alicin hlas se rozběhne do všech koutů, odráží se od stěn a proniká pode dveřmi dál a dál. Je přesvědčená, že ji nikdo neslyší, ale v tom se hluboce mýlí.
Na podzim roku 1925 se z městečka q záhadně ztratí pětičlenná rodina a domů už se nikdy nevrátí. Jeden z očitých svědků vypovídá, že se pan Edward Smith se svou ženou Mary a třemi dětmi vydal na návštěvu k dlouholetému příteli, který se nedávno přestěhoval do panského domu v lesích v hrabství Hampshire. Když je muži z okolních vesnic konečně našli, jen jeden z nich měl natolik silný žaludek, že neodběhl ven vyzvracet svou večeři. Nikdo se nikdy nedozví, co se přesně stalo. Přítele pana Smitha, postaršího gentlemana s vlasy bělejšími než sníh, našli vzápětí na zadním dvorku. Seděl na jedné z bohatě zdobených židlí z mahagonového dřeva, šaty měl celé krvavé a vlasy rozcuchané. V očích se mu lesklo šílenství, což byla další z věcí, o které se bude přítomným zdát po většinu nocí až do smrti. Bez odporu se nechal odvést na policejní stanici, u výslechu však neřekl jediné slovo, a tak to zůstalo do dne, kdy ve své cele zemřel.
Luky se netrpělivě pohupuje na špičkách a zírá do prostoru, který se před ním otevírá. Hala s vysokým stropem, který se v šeru téměř ztrácí, prapodivné tvary, do kterých se prostěradla přelévají, dřevěná rozvrzaná podlaha - to všechno ho z reality přenáší rovnou do vysněného dobrodružství. Ačkoli se cítí trochu stísněně, zároveň ho to naplňuje dětským vzrušením a naivní vírou, že se mu nemůže nic stát. Máma je tu přece s ním. Matčino volání ho nezastaví, protože ho sotva vnímá.
Chris se k němu připojí vzápětí, ne proto, že by ho útroby záhadného domu lákaly tak jako jeho mladšího bratra, ale spíše z povinnosti chránit Lukyho před jeho příliš horkou hlavou.
Alicia se jen dívá, jak její dva synové stoupají po schodech a zvědavě se rozhlíží. Bojuje sama se sebou. Má jít za nimi nebo se vrátit k manželovi? Je rozpolcená a vzrůstající bezmoc ji drží přikovanou na místě. Nakonec tam stojí tak dlouho, dokud za jejími zády hlučně nerozrazí dveře Mike.
Jak čas plyne, dům v lesích odrazuje pověrčivce, stejně jako si získává příznivce, odhodlané přijít na kloub tajemství, které se za dveřmi s lvím klepadlem skrývá. Obyvatelé okolních vesnic se lesům vyhýbají, ale najdou se i tací, kteří se zaujetím diskutují se svými přáteli a známými v zájezdních hostincích o záhadných úmrtích. Brzy se v sousedních vesničkách začínají objevovat cizinci, kteří se doslechli o vraždách a utrpení a kteří více než cokoli jiného touží po tom, spatřit ten prokletý dům.
Rodí se společenství, jehož členové se budou nepravidelně scházet za nocí a v honosné knihovně lorda Greena za svitu svíček vyprávět příběhy, některé pravdivé, jiné méně, které se v domě odehrály. Až do doby, kdy se část klubu rozhodne dům navštívit. Co se odehraje potom, je příznivci záhad nazýváno výstižně „krvavá neděle“. Přežila pouze jedna osoba, lady Wintertownová, jejíž poslední slova předtím, než skočila z věže sídla jejího otce, zněla: „Hlasy, ty hlasy...“
Luky si stoupne na špičky, aby dosáhl na kliku, a vejde do pokoje, který mohl kdysi být ložnicí. Je tu něco, co vypadá jako postel s nebesy, ale matrace i polštáře jsou rozpárané, peří plné prachu zakrývá téměř celou podlahu a bronzová socha baletky, obrazy, nábytek, to všechno tu leží ve směsi střepů, úlomků a něčeho, co připomíná zaschlou krev.
Chrisova neklidná mysl si je více než jistá, že tu číhá něco zlého. „Luky, pojď pryč,“ slyší se říkat. Jeho mladší bratr ale nevnímá chlad a nepřátelství domu, jehož stěny jako by je chtěly mezi sebou rozdrtit za to, že se odvážili překročit jeho práh. Necítí přítomnost něčeho, co se pomalu vkrádá do jejich myslí, něčeho, co určitě nemá dobré úmysly.
Když zaslechne šepot, který mu zazní přímo u ucha, prudce se otočí. Jsou v pokoji sami, samozřejmě, chová se jako dítě. I Luky má víc odvahy než on, ale přesto...
A pak uslyší matčin výkřik.
Když se procházíte po chodbách přízračného domu v anglickém Hampshiru, napsal George Cole v dopise svým přátelům, máte pocit, jako byste se ocitli na pohřebišti, kde nikdo nespí klidným spánkem. Víte, že tam jsou, sice je nevidíte, ale cítíte jejich pohledy a občas, ano, v takových chvílích se mi strach rozlil po celém těle jako ledová lázeň, občas je i zaslechnete. Už se tam nikdy nechci vrátit, a pokud mohu být tak smělý a radit i Vám, mí milí přátelé, vyhněte se tomu místu a vymažte ho ze své paměti. Já už takové štěstí mít nebudu, protože některé věci se nemohou odestát. Stál jsem na pokraji propasti a stačilo málo a já mohl padat dolů, kde by nečekalo nic jiného než absolutní a nezvratné šílenství. Já je slyšel, prožil jsem jejich bolest a útrapy, všech, jednoho po druhém. Nevím, jak dlouho to dokážu snést...
Dopis nebyl nikdy dopsán a tudíž ho ani jeden z jeho přátel nemohl přečíst. Zůstal ležet na psacím stole, kde ho později našla služebná. Po panu Coleovi se na dva dny slehla zem. Po neúspěšném pátrání, do kterého se zapojila skoro celá vesnice, ho našla jeho dcera, když otevřela skříň, aby z ní vytáhla plášť. Choulil se na dně, vyhladovělý a vyděšený k smrti. Když ho přesvědčila, aby konečně vylezl ven, s očima rozšířenýma děsem říkal něco o dívce, která byla uškrcena.
Alicia sleduje, jak Luky a Chris mizí, a stále tam stojí, neschopná pohybu. Má pocit, že Chris není tak zapálený do průzkumu domu jako Luky, ale zase nasadí svou zodpovědnou masku. Dělá jí to starosti. Někdy ji přepadají výčitky, když si uvědomí, že je mu neskutečně vděčná za to, že z ní sejme alespoň trochu zodpovědnosti, a vlastně se nijak nesnaží to změnit.
Ozve se prásknutí dveří. Ruka, která trestá, se k ní prudce vymrští a popadne ji ohnivým stiskem za loket. Bolí to, ale nedovolí si to dát najevo. Nejen kvůli své hrdosti, ale také ze strachu, že vše jen zhorší.
„Co tady sakra děláte tak dlouho? Kocháte se nebo co?“ Jeho hrubý hlas jí rozpumpuje srdce o něco rychleji. Raději se mu nedívá do očí, bojí se, co by tam mohla spatřit. Než stačí odpovědět, bolest náhle povolí. Je to tak nečekané, až zapomene na své předsevzetí a vzhlédne.
Mike popojde hlouběji do rozlehlé haly a přímo pod zaprášeným křišťálovým lustrem se zastaví. Zdá se, jako by poslouchal. Alicia je zmatená, sama nic neslyší.
„Co je to?“ Mike se prudce otočí a zírá kamsi do prázdna. Alicia si je naprosto jistá, že je to poprvé, co ho vidí nejistého.
Chce k němu přijít blíž a uklidnit ho, ale příliš se bojí. Nechápe toho muže, pro kterého pořád není dost dobrá.
Podivný dům se z atrakce pomalu stal opuštěnou ruinou, která sice své tajemství střežila velmi dobře, zato už se nenašel téměř nikdo, kdo by za něj ochotně položil život. A tak dům měnil majitele, přecházel z otce na syna, nikdo v něm ale nežil. Původní nábytek v něm dokonce zůstal, protože ti, kterým ta stavba patřila, se báli k domu jen přiblížit, natožpak vejít dovnitř a skříně, luxusní lustr a lovecké trofeje si odnést.
Dům odpočíval a vyčkával. Příběhy, které střežil, v něm zůstaly stejně živé jako předtím, a mrtví stejně dychtiví je vyprávět komukoli, kdo má natolik slabou vůli, aby je pustil ke své duši. Dlouhá léta v něm bylo ticho, souhra náhod však chtěla, aby se jeho chodby opět zaplnily hlasy těch, kteří šeptali o svých utrpeních.
Mike je slyší. Cítí jejich bolest, strach, rány. Nemilosrdně se dovolávají pozornosti. Nikoho z nich nevidí, a přesto jich je taková spousta. Tiskne si dlaně na uši, ale nepomáhá to. Jejich utrpení je i jeho utrpením, znásobeným do jedné spalující agonie, která ho sráží na kolena a bere mu poslední zbytky rozumu.
A pak koutkem oka zahlédne postavu. Zapomněl, že není v té hale sám. Ruka, která trestá, sklouzne z jeho ucha. Popadne Alicii za vlasy a její výkřik proletí celým domem jako šíp. Kolena se jí podlomí, takže Mikovi náhle vyklouzne ze sevření, ale on ji nehodlá nechat jít, ještě ne.
Musí ji potrestat. Hlasy, které neumlkají, mu to řekly. Slyší sám sebe skučet. Oni ho nepustí, nenechají ho jít, chtějí, aby se stal jedním z nich. Musí si prožít svůj vlastní příběh a pak ho vyprávět spolu s nimi.
Jeho oči jsou téměř slepé. Sotva vidí, jak Aliciin obličej modrá, jak jí z koutku úst vytéká slina. Neslyší ani její chroptění. Má hlavu plnou pocitů jiných lidí, lidí, kteří kdysi žili a teď jsou jen odrazy svých tehdejších já.
Pak ho něco zezadu do zátylku praští. Jeho bolestný řev se nese domem i do okolního lesa, doprovázený výkřikem Lukyho a Chrisovým heknutím.
Je to právě Chris, kdo drží v ruce těžkou sošku baletky, která už není bronzová, ale rudá. Těžce oddechuje a zírá na svého otce, který se válí na podlaze v louži krve. Udělal to. Konečně, po tolika dnech, kdy po tom toužil, srazil svého otce k zemi. Opovržení z něj prýští spolu s nenávistí a vzduchem, který vychází z jeho nestíhajících plic.
Alicia sípavě popadá dech, ale v hrdle má stále oheň. Sbírá se na kolena. Mike řve bolestí a připomíná groteskní příšeru z hororu, Chris stojí nad ním, pořád rozkročený se soškou v napřažené ruce, a malý Luky se choulí opodál a pláče. Je jí jasné, že ona jediná je odsud může dostat a přivolat pomoc. Jenže když se jí podaří posbírat poslední zbytky rozumu, Mike se nečekaně posadí.
Tvář má zakrvácenou a vrásčitou bolestí. Alicie se zmocní zlá předtucha. Ten pohled zná, i to náhle zmlknutí. Je to ticho před bouří, ještě než ruka, která trestá, vykoná své dílo.
Ten okamžik jako by trval věčnost. Nohy se jí klepou a v krku má požár, ale nikdy víc si nebyla jistá tím, co musí udělat.
„Luky, Chrisi, běžte,“ zasípe sotva slyšitelně, ale zní to natolik pevně, že oba kluci okamžitě běží ke dveřím. Luky je otevře a zmizí z dohledu, Chris ale chvíli váhá.
„Mami,“ začne.
Alicia ví přesně, co jí chce říct, ale nenechá ho. Je čas převzít zodpovědnost. Je čas, aby se stala matkou. „Běž. Běž zavolat pomoc.“
Když se za ním těžké dveře s tlumeným bouchnutím zavřou, otočí se k Mikovi. Už se stihl postavit a vrávoravě hledá rovnováhu. Nevypadá, že by byl při smyslech. Po pravdě nevypadá ani, že by byl člověk. Proti ní stojí divoké zvíře, bestie jednající jen podle svých instinktů a nespoutaných pudů, bytost, která nemá slitování. Alicia úplně nechápe, co se tu děje, ale cítí, že v domě s nimi je něco zlého a právě to je teď i součástí Mika. Cítí, že tentokrát jde o víc než pár modřin a škrábanců.
„Nech mě jít,“ zašeptá Alicia. Její hlas je stále jako závan větru.
„Ne.“ Mike se neusmívá jako pokaždé, kdy ji trestal. V obličeji pokrytém už zasychající krví se zračí posedlost. „Ne, nikam nepůjdeš. Ani ty, ani já.“
A pak je skokem u ní. Nečeká to, ne u muže, který se sotva drží na nohou. Náhle jsou oba na zemi, on na ní a ona přidušená jeho vahou. Jeho ruce opět hledají Aliciin krk, aby dokončily to, co začaly.
Alicia někde v sobě sebere poslední zbytek energie a jako liška lapená do pasti ji vynaloží na zoufalý pokus o únik. Zmítá se a rukama buší do Mikova trupu, ale jeho stisk nepovoluje.
Když už nemá sílu na to, aby se bránila, rozhodí rukama do strany a prsty pravé dlaně něco nahmatá. Je to slizké a kluzké. Baletka. Chce ji přitáhnout blíž k sobě, ale sotva na ni dosáhne. Svět začíná temnět. Natáhne paži tak, až má pocit, že jí kloub vypadne z jamky a náhle ji drží, svou zbraň, svou jedinou šanci. Máchnout s ní ji stojí téměř všechnu zbylou energii. Ozve se dunivý zvuk, bolestný výkřik a pak je volná. Zoufale se snaží zůstat při vědomí, které ji tvrdohlavě opouští.
Teď ne, rozumíš? Slyší, že se Mike sune po podlaze k ní. Nevidí ho, vše je rozmazané. V záchvatu strachu se znovu rozežene sochou kolem sebe a ke svému překvapení zasáhne cíl. Cosi křupne, zní to, jako když se louskají ořechy, a pak něco těžkého dopadne na zem těsně vedle ní. Mike je mrtvý. Alicia necítí nic, žádný smutek ani úlevu, nic.
Doplazit se ke dveřím trvá věky. Doprovází ji šepot mrtvých, který zní jako pomalý tichý zpěv. Slyší mezi nimi i Mika. Sahá na kliku a pak ven, pryč z toho prokletého místa. V letech, které budou následovat, bude stále po nocích slýchat Mikovo rekviem.
Panský dům v lesích anglického Hampshiru se probouzí a s ním i všichni, kteří zemřeli a teď tam na druhé straně vyčkávají na další šanci. Nebýt toho, že Alicia tolik toužila po normálním manželství a hezké rodinné dovolené, možná by vyčkávali ještě několik let. Jenže mrtví chtějí, aby se na jejich příběhy nezapomnělo, a třeba to jednou budete vy, kdo zaslechne jejich šepot...
