Mamka a taťka
Mom and Dad
USA, 2017, 83 minut
Režie: Brian Taylor
Scénář: Brian Taylor
Hrají:
Selma Blair (Kendall Ryan)
Nocolas Cage (Brent Ryan)
Anne Winters (Carly Ryan)
Zackary Arthur (Josh Ryan)
Ryanovi jsou taková klasická rodina. Navenek a na první pohled jsou rodinou ze žurnálu. Všechno v pohodě, stěny domů vyzdobené prorodinnými citáty a moudry. Otec pracuje, matka chodí na aerobic a vysedávat po restauracích s kamarádkami. Dcera matce, s níž naprosto ztratila jakýkoliv vztah, krade z peněženky peníze a chodí s klukem, kterého jí otec neschvaluje. Syn občas udělá nějakou lumpárnu. Jejich čínská hospodyně jim chodí posluhovat se svou dcerou. Jenže pak se ve městě začne něco dít. Policejní houkačky zaznívají čím dál častěji, v televizi se množí zprávy o mrtvých dětech zabitých vlastními rodiči. A pak si rodiče pro děti přijdou do školy…
Existuje spousta hororů s dětmi jako záporáky, ale co když tentokrát na temné straně stojí vaši vlastní rodiče? Kteří vás (ale konnkrétně jen vás, ostatní děti je nezajímají) chtějí za každou cenu zabít? Lidé, k nimž máte potenciálně nejblíže a tvoří ostrůvek bezpečí a jistoty? Již samotný tento námět je dost mrazivý a když se schopně převede do příběhu, může být vyhráno. A to i v případě, že váš rozpočet není moc velký.
„Mamka a taťka“ jako by si toho byl vědom, jeho tvůrci si pořádně přepočítali peníze v portmonce a podle toho svůj film natočili. Zajímavé úvodní titulky vypadají jako ze sedmdesátých let. Odkazují také k tomu, co se dá čekat. Lehká nadsázka v drsném tématu. Samotný film působí jako z devadesátých let, krve ani kamerou přímo zabraných mordů se zde moc nedočkáte, ale nijak to nevadí. Když už kamera zapomene uhnout, je na co se dívat (propíchnutá tvář). O tomhle ale tento film není. Opravdu ne.
Jde totiž o trochu politicky nekorektní pohled na rodinu, příbuzenské, rodinné a rodičovské vztahy. A náš vztah k nim. Zábavnou (čti hollywoodsky) studii rozporu mezi skutečným a pozlátkovým, vnitřním a vnějším vzhledem rodiny, toho, co proudí uvnitř a co je vystavováno na venek (z rodinných motivačních citátů rozesetých po zdech Ryanovic domu se fakt až chce zvracet). „Mamka a taťka“ se nebojí nahlas říct jednu krutou pravdu – ať už své příbuzné jakkoliv milujete, máte k nim pozitivní vztah, udělali byste pro ně cokoliv, snad byste pro ně i umřeli, hladověli, trpěli, tu a tam vás prostě serou. Někdy natolik, až máte chuť je zabít nebo se minimálně touto myšlenkou chvilku zaobíráte. V tomto směru celé zápletce na atmosféře hodně dodávají výborně pojaté flashback prostřihy z různých rodinných okamžiků Ryanových.
Co se ale stane, když se tato myšlenka stane skutečnou, vaším hlavním hnacím motorem? Puzením, kterému nejde odolat? Začnou se dít zajímavé věci. A tvůrci to ví. Proto nás zavedou do porodnice, proto nás seznámí s několika známými Ryanů (ať už dospělými nebo dětskými). Zápletka částečně vychází z klasického motivu zombie nákazy, ale přeci jen je trochu jiná – „nakažení“ nejdou po všech, jen po vlastních dětech. Ostatní děti jsou dokonce schopni a ochotni před jejich rodiči bránit. Což je velmi zajímavá myšlenka filmu a tvůrci, kteří diváky svým dějem trochu ukolébají, v pravý čas, právě s touhle myšlenkou, přicházejí se skvělou scénou, naprosto logickou, ale hodně silnou, svým způsobem překvapivou a neplánovaně zábavnou. Nerad bych vyzrazoval více, než je třeba.
„Mamku a taťku“ však nelze brát jako kritiku rodiny, to v žádném případě. Naopak, je to sice kritické, ale veskrze pozitivní pohlédnutí na rodinu a její fungování, přes všechna pozitiva i negativa, která se, zdá se, časem hromadí. Rodina je silný institut a rodinné vztahy mají svou sílu. I to chce film říci. Kriticky se ohlíží jen na jakési zažité zvyky, vztahy a pohledy, které nevycházejí z rodiny samotné, ale jsou jí spíše nuceny okolím.
Film trochu kulhá na již zmíněný rozpočet. Překvapivě může vadit vlezlý product placement. Američané v něm mají několik desítek let praxe. a tak se ho naučili natolik, že ho divák snad už ani nevnímá. Obzvláště středoevropský divák, který ho díky neznalosti produktu ani nezaregistruje. Zde však skrytá reklama působí okatě, jako by ji točili Češi.
Potěšujícími stránkami filmu, kromě zajímavých úvodních titulků a onoho již naznačeného zvratu, je jistě hudební výběr (Reagan Youth, Erasure, Roxette). On se asi největší měrou přičiňuje o neskrývanou komičnost filmu. Respektive jeho výběr a řazení k jednotlivým scénám. Vzájemný kontrast zobrazovaného děje a doprovodné hudby totiž opravdu působí komicky. Ale záměrně a v pozitivním smyslu.
Kapitolou samou o sobě je herecké obsazení. Hlavně tedy rodičů Ryanových. Že Nicolas Cage vyšinuté postavy zvládá, ukázal již několikrát. Ano, občas se mu stane, že tu a tam zatlačí na pilu více, než je třeba, ale v tomhle ohledu naneštěstí nedostává ve filmu moc prostoru. Ten si pro sebe zcela zaslouženě krade Selma Blair. Chvíli ji sice trvá, než se do role dostane a sžije se s ní, ale jakmile začne jít po svých dětech, je opravdu děsivá, přesvědčivá a jde z ní strach.
