Malasaña 32
Španělsko, 2020, 104 minut
Režie: Albert Pintó
Scénář: Ramón Campos, Gema R. Neira, David Orea, Alvador S. Molina
Hrají:
Begoña Vargas (Amparo)
Iván Marcos (Manolo)
Bea Segura (Canela)
Sergio Castellanos (Pepe)
Madrid. Polovina sedmdesátých let. Třígenerační rodina z vesnice se přestěhuje do města. Prodají farmu, zpřetrhají prakticky veškeré své kontakty s minulostí, zadluží se a na titulní adrese koupí byt po smrti své předchozí majitelky čtyři roky neobydlený. Byt ve starém domě, s temnými chodbami, blikajícími světly a tajemným nájemníkem, který jde po nejmladším z rodu. Není to však jen byt, který zahalují temné stíny a ještě temnější tajemství, jak se brzy ukáže. I samotná rodina je poznačena několikerými šmouhami. Proč se rodina přestěhovala? Kdo se to plouží jejich bytem, posílá vzkazy staršímu synovi, líčí na toho mladšího a snaží se ho získat pro sebe?
V komentářích k „Malasaña 32“ často narazíte na přirovnání/srovnání/přímá obvinění z vykrádání „Insidious“ (ach, ta rozhledová krátkozrakost). Ano, tato španělská duchařina zrovna dvakrát originalitou neoplývá, předkládá všechny klasické, již stokrát zpracované (sub)žánrové propriety – zničehonic se zabouchávající dveře, samovolně se houpající křeslo, odnikud se kutálející kuličky, blikající světla (žárovky samozřejmě bzučí a chrastí jako zářivky), vyzvánějící odpojené telefony a nechybí ani tajemná postava, která jakože ví a snaží se pomoci (zde kartička s modlitbou a tělesně i psychicky postižená žena na vozíku, rozmlouvající s duchy). „Malasaña 32“ však není pouhou kopií jediného filmu, pracuje s prvky prolínajícími se duchařským žánrem od „Horor v Amityville“ přes „Poltergeist“ až po již zmíněný „Insidious“. Nutno dodat, že ne zrovna ve špatném směru.
Film dlouhou dobu působí spíše jen jako sled jednotlivých duchařských scén, než nějak souvisle se odvíjející dějová linie příběhu. Žánrová atmosféra se většinou projevuje nezbytnými lekačkami, hustější atmosféra se v nelekacích úsecích projeví hlavně jen u ne zcela vytěžené scény s posíláním lístků, některými časově mikroskopickými objevy a projevy „padoucha“ a hlavně v naprosto tísnivě úžasné scéně s loutkovým televizním pořadem. Až v samotném závěru se všechny střípky dějově propojí v dramatickém a poměrně zajímavém vyvrcholení.
Mezi pozitiva filmu jistě patří relativně „exotické“ (tedy neangloamerické) prostředí, dodatečně hozené ještě do sedmdesátkového retra i zajímavě pojaté a napsané postavy s neokoukanými tvářemi. Obzvláště dosud seriálová herečka Begoña Vargas ve své filmové premiéře předvádí přirozeně trefný sympatický výkon. Pozitivní civilní přístup prokázal i Iván Marcos v roli hlavy rodiny. Patrně „nejznámějším“ a nejokoukanějším jménem z hereckého ansámblu je hororový harcovník (namátkou od boku vyhledávače: „Zlo přichází z hlubin“, „[REC]“ 1-4, „Čarodějnice ze Zugarramurdi“, „V zajetí démonů 2“, „Noční můry z temnot“ či To 1-2) Javier Botet. Ten, pravda, moc prostoru nedostal, ale dokázal ho místy vytěžit k naprosté spokojenosti. Ke kladným stránkám filmu se jistě řadí i druhoplánový (opravdu?) sociálně-kritický podtext.
S ním se pojí i obecné shrnutí. „Malasaña 32“ možná moc nezaujme jako horor, ale jako podmanivé a tísnivé sociálně-kritické (retro) drama je to poměrně silné. Nakonec to totiž nejsou bubáci, kdo v tomto filmu děsí, ale lidi samotní. Jejich pohledy a (ne)ohledy na druhé.
