V dálce od místa havárie transportní lodi X-52 se ozvalo několik divných zvuků. Žádný člen posádky Lucy je ale neslyšel; nikdo totiž ještě nebyl při vědomí. Přeživší tak neslyšeli ani silný vítr, který začal foukat už během deště. Deště malých meteoritů trvajícího jen krátce.
Po pár hodinách, kdy vichr ustal, se probral David, čtyřicetiletý veterán, pro něhož byl vesmír druhým domovem. Rukávem modré kombinézy si setřel krev z čela a podíval se skrz rozbité sklo kabiny. Venku byla černočerná tma, že bylo vidět sotva na krok. Opatrně vstal, když v tom mu zády projela ostrá bolest; „přistání“ muselo být skutečně tvrdé. Kromě zad ho ještě bolela žebra, která zřejmě byla zlomená, ale on byl rád, že vůbec přežil. Vylezl ven z trosek lodi páchnoucí spáleným plastem
a zjistil, že pod nohama mu křupe písek.
„To mě poser, jestli jsme havarovali zrovna na pouštní planetě,“ povzdechl si. Příčina havárie byla jasná; při letu hyperprostorem se porouchal jeden z motorů, s kterým byly potíže už dříve, a tak byla jejich loď vyhozena do oblasti u této planety, na niž se nakonec zřítila.
„Jste naživu? Hlaste se!“ zakřičel David.
Kousek od něj se ozvaly kroky.
„Já jo, ale mám něco s levou rukou,“ ozval se Martin, dvacetiletý nováček, který se držel za svalnatou paži. „Jak jste na tom vy, kapitáne?“
„Trochu mě bolí záda a žebra, ale jinak jsem v pohodě. Co ostatní?“
„Bohužel.“
„KURVA! Kurva!“ David se chytil za hlavu. Ze čtyřčlenné posádky tak přežili jen dva. „Kde jsme to havarovali?“ zeptal se po chvíli.
„Na nějaké mně neznámé planetě.“
„Musíme vyslat signál o pomoc.“
„Všechny počítače jsou zničené.“
„Do prdele! Jsou vůbec nějaké dobré zprávy? Co zásoby?“
„Zůstalo jich jen minimum Ale než odešlo noční vidění, tak jsem během té sekundy, co fungovalo, zjistil, že na vrchu pouště kousek od nás je nějaká velká budova.“
„Jestli jsme z hyperprostoru vyletěli v sektoru Alfa, tak máme určitou šanci narazit na nějaké lidi. Hodíme si věci do báglů a půjdeme teda k tomu baráku.“
„Rozkaz.“
Přeživší si do batohů dali náhradní oblečení, spacák, lékárničku, energetické gely i několik lahví vody, načež za slabého svitu Martinovy baterky vyrazili k vrcholu. Chůze v bílém písku byla velmi vysilující, jak se jim do něj neustále bořily nohy. Po chvíli ale konečně došli k budově. Kapitán se dotknul její stěny a zjistil, že je z jakéhosi zvláštního materiálu. Nikde však zatím on ani Martin neviděli žádný vchod, a tak šli dál podél stavby, až na něj nakonec narazili. Vstoupili dovnitř, načež zjistili, že podlaha je ze stejného materiálu jako zdi.
„Pane, támhle je nějaký nábytek.“
Martin měl pravdu. V budově byly postele, stoly, židle
a skříně, a to z nějakého neznámého dřeva. Pozornost dvojice však záhy upoutalo něco jiného.
„Kapitáne,“ řekl Martin a ukázal do vedlejšího pokoje.
David tam pohlédl a zatajil se mu dech. Na podlaze leželo několik těl. Když k nim přeživší přišli, zjistili, že se jedná o tři muže a jednu ženu. Ta na sobě měla kalhoty a tričko stejně jako dva mladíci vedle ní, zato čtvrtý muž byl celý nahý. Všechna těla byla strašlivě vychrtlá.
„Proč je ten chlap nahý?“ zapřemýšlel nahlas Martin.
„Nevím. Ale vím, že smrt hladem bych nikomu nepřál,“ pronesl David.
Martin pokýval hlavou a venku se mezitím spustil prudký déšť.
„Přespíme tu a zítra se porozhlédneme po okolí,“ řekl kapitán.
„Dobrá.“
Přeživší si vyndali spacáky a ihned se do nich zachumlali.
„Snad se odtud dostaneme co nejdřív, za měsíc totiž moje dcera sfoukne na dortu devět svíček,“ usmál se David.
„A my už v tu dobu máme být s přítelkyní na dovolené,“ zasnil se Martin.
„Dostaneme se domů,“ pronesl Kapitán pevně.
„To ano.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“
*
Když se Martin vzbudil, protáhl své končetiny, vstal
a vyšel ven. Rozhlédl se okolo a nevěřícně zakroutil hlavou. Promnul si oči a znova se rozhlédl.
„To není možné. Pane!“
„Co je?“ zeptal se rozespalý David.
„Pojďte sem, to musíte vidět!“
„Dobrá, už jdu.“
Kapitán se postavil se na nohy a vyběhl za Martinem. Rozhlédl se okolo a zůstal stát s otevřenou pusou. I pro něj to bylo šílené.
„Proboha.“
Dětské pískoviště pro obry, blesklo mu hlavou.
Čtvercové pískoviště se nacházelo v parku, kde byly různé dřevěné prolézačky, skluzavky a kolotoče. Dvojici tak došlo, že budova i nábytek jsou ve skutečnosti hračky, které byly i na dalších místech pískoviště, ať už se jednalo o napodobeniny zvláštních zvířat či jakýchsi dopravních prostředků.
„Podívejte, támhle!“ ukázal Martin rukou, když najednou byly opět slyšet ty podivné zvuky a byli i vidět jejich dva původci.
„V noci zase padaly meteority. Ba ne, tak jeden z nich byl tímhle, mrkej!“ řeklo jedno dítě druhému ve svém jazyce o vesmírné lodi.
Trpaslíci David a Martin byli velikostí i zjevem oblud vyděšeni jako nikdy v životě.
„Dovnitř!“ zavelel kapitán.
Přeživší se schovali pod postele a doufali, že zůstanou skryti i v případě, kdy bytosti stavbu nadzvednou.
„Jé, hele, támhle jsou noví skřítci!“
„Nebojte se, my vám neublížíme!“
„Přesně tak, naopak vás zachráníme!“
Proboha, co to pořád vydávají za odporné zvuky?! pomyslel si David.
Jak bytosti mluvily, dech i tep přeživších slábl. Nicméně dál, naprosto neschopni ničím pohnout, dokonce ani očima, vnímali okolí.
I zvláštní, nesmírnou a neutuchající bolest.
„Zvedni ten barák a postele!“
„Hurááá! Jste zachráněni! A teď si budeme moci všichni hrát! Jen nás bude víc!“
„Budeme si hrááát!“
„Proč se pořád bojíte? Vždyť ani ti před vámi nezemřeli! Dokonce ani hlady, přestože záchrana přišla na poslední chvíli!“
„Ano! A ani vy nezemřete!“
„Na nic! Nikdy!“
