Začalo to jako obyčejná chřipková epidemie. Ve zprávách pouze párkrát zaznělo několik výzev k opatrnosti a to bylo celé. Lidé si ničeho nevšímali. Prostě chodili dál pravidelně do práce jako vždycky a pustili celou tu událost zcela z hlavy.
Jenže počet nakažených rychle přibýval a epidemie se změnila v pandemii. A pak se najednou provalilo, že to, co všichni považovali za chřipku, nakonec žádná chřipka vůbec není. Lidem po té nemoci rostly zuby. Nejenom v puse ale i na kůži jako nějaký nádor. A co hůř, začala se jim měnit psychika. Jakoby ty nové zuby potřebovaly kousat.
Otrhaná monstra se plížila po ulicích a žrala všechny, kdo jim nestačili utéct. Nikdo najednou nebyl v bezpečí. Pokud jste měli dost velké štěstí a přežili první vlnu, museli jste neustále utíkat. Tak jako já a moje sestra.
Měli jsme štěstí, protože jsme oba zůstali naživu. Ale jaký to byl život? Bál jsem se. Bál jsem se o sebe i o ni. Měl jsem strach ze zubů. Z toho jak rostou. Jak se kroutí a zařezávají do mozku. Jak prorůstají živé maso a rodí se na svět. V puse, na rukou, na hrudi, kdekoliv. Stačil by malý tvrdý výstupek pod kůží a byli bychom ztraceni. A proto jsem byl pořád na stráži. Pozoroval jsem svoji sestru i sebe. Byla to každodenní rutina. Musel jsem se ujistit, že nám naše zuby nezačnou růst.
Středa odpoledne, dvě stě padesátý osmý den po konci světa. Byli jsme se sestrou na cestě v ukradeném teréňáku. Už týden jsme projížděli pouští. Kolem nás byla pustina. To znamenalo, že nám docházely zásoby potravin. A že taky brzy přijdeme o vodu.
Ale mělo to i svoje výhody. Už dlouho jsme nepotkali žádného zubíky, jak jsme začali říkat nakaženým. Tu přezdívku vymyslela moje sestra. Připadalo jí to hrozně směšné. Protože, kdo by se přece bál zubíků?
„Terezo, dávej pozor!“ okřikl jsem svoji sestru, která s teréňákem málem najela do skály.
„Promiň,“ odpověděla mi a vytočila vozidlo zpátky na cestu. „Už se nějak nesoustředím. Mohl bys na chvíli řídit zase ty?“
„No jo,“ odpověděl jsem neochotně. Tereza zabrzdila a začala se soukat na sedadlo spolujezdce. Byla o rok mladší než já. Ale nedávné události náš věkový rozdíl zcela smazaly. Tam, kde jsem předtím viděl mladou sladkou dívku, se na mě teď dívala dospělá neohrožená žena s tváří lemovanou množstvím jizev a dlouhými černými vlasy, které se jí při pohybu ovíjely kolem hlavy. Byla hubená a pod jejím roztrhaným tričkem jí prosvítaly kosti. Ale já na tom v tomhle nebyl o moc lépe. Museli jsme šetřit s jídlem. Zvlášť, když nás při jeho obstarávání mohlo kdykoliv něco kousnout.
Sedl jsem si za volant a zhluboka se nadechl. Tohle bude dlouhá jízda. Možná se brzy dostaneme do dalšího města. A další město znamenalo zubíky. Měli jsme před sebou skvělé vyhlídky. Tak jako pokaždé.
Sebral jsem ze zadního sedadla láhev vody a odšrouboval víko. Napil jsem se a vnímal, jak mě její obsah ochlazuje. Cítil jsem se alespoň o trochu lépe. Ne tak dobře, aby se mi chtělo jet. Ale tak dobře jsem se necítil asi nikdy.
„Dej to sem!“ řekla Tereza a vyrvala mi láhev z ruky.
„Hej! Vždyť jsem ještě nedopil!“
„To je mi u zadku. Nebudeš si tu vodu hamounit pro sebe. Já mám žízeň taky.“ Tereza semkla láhev pevně pusou a hodila do sebe nejméně její čtvrtinu. Pak vrátila zbytek zase dozadu.
„Tak to by stačilo. Teď na pár hodin zase nikdo pít nebude.“
Neochotně jsem přikývl. Koneckonců Tereza tady byla šéf. Naše společné cestování v ní probudilo skrytou dominanci. Já byl už dlouho spíše ochotný pomocník, který se držel v pozadí. Občas mi to i vyhovovalo. Protože to znamenalo, že ty nejnáročnější věci obvykle obstarávala ona.
Položil jsem nohu na spojku a nastartoval. Pak jsem druhou nohou prudce dupl na plyn. Teréňák se rozjel a začal za sebou zanechávat oblaky prachu. Zapnul jsem stěrače a díval se, jak se přední výhled střídavě vyjasňuje. Cesta začala ubíhat. Kolem nás nic nebylo. Jenom poušť a v pozadí nějaké skály. Občas byly na cestě nějaké kameny, ale to mi moc nevadilo. Pokud nebyly moc velké, náš vůz přes ně snadno projel. Už se mi z toho věčného drcání ani nedělalo špatně. Ještě před rokem bych si bral léky i pro obyčejnou jízdu autobusem. Ale časy se měnily a teď už bylo dlouho všechno jinak.
Tereza si vedle mě položila hlavu na sedadlo.
„Na chvilku si zdřímnu,“ zamumlala. „Zkus nás mezitím nezabít.“
„To ti asi neslíbím,“ odpověděl jsem. Ale moje sestra se nad tím jenom slabě usmála a zavřela oči.
Otočil jsem se znovu před sebe a sledoval řízení. Taky se mi začínalo chtít spát. Tak jsem jenom doufal, že mi to rychle uteče.
Zastavil jsem až k večeru. Tereza se vedle mě neklidně zavrtěla. Zatřásl jsem s ní.
„Vstávej! Uděláme si přestávku.“
Tereza otevřela oči a posadila se. „Kde jsme?“ zeptala se, jako by na tom záleželo.
Pokrčil jsem rameny. „Pustina nalevo od prdelovic. Nikde žádní zubíci. Nic víc mě nezajímá.“
„Tak to je dobře.“
Tereza zívla a já si ji začal prohlížet.
„Otevři tu pusu pořádně,“ vybalil jsem na ni.
Tereza na mě vycenila zuby a já se opět cítil o něco lépe. Měla je pořád stejně malé a rozkošné. Žádné obří tesáky, které by se jí křivily pod dásněmi. To bylo jenom dobře.
„Teď se svlékni.“
Tereza tiše přikývla a sundala si tričko. Pak si rozepnula podprsenku a pohodila ji na opěradlo. Teď přede mnou seděla nahá do půl těla a dívala se na s pocitem absolutní důvěry.
Zhostil jsem se svého úkolu stejně jako vždycky. Projížděl jsem očima její kostnatou postavu a hledal jí na kůži nějaké výstupky. Když jsem nic neviděl, začal jsem jí rukama ohmatávat tělo. Hezky postupně a pomalu. Začal jsem na tváři, poté se přesunul na krk a k jejím prsům, která jsem si při doteku pořádně zmáčkl. Ne, že bych se svojí sestrou někdy spal. Ale přece jenom. Byla teď jediná holka v okolí a já o ní občas míval sexuální sny. Jsem si jistý, že byste to na mém místě viděli stejně. Navíc jsem měl pocit, že se ona sama potýkala se stejným problémem.
„Dobrý,“ řekl jsem spokojeně a Tereza se ke mně otočila zády. Znovu jsem ji celou prohlédl, ale ani tentokrát jsem nic nenašel.
„Tak teď si sundej kalhoty.“
Prohlédl jsem svojí sestře i nohy a zastavil se u její frndy. Vždycky mě děsilo, když jsem jí tam sahal. Ne, že bych to dělat nechtěl. Ale vagina bylo to poslední místo, kde bych chtěl najít zub. Opatrně jsem natáhl ruku.
Ne. Nic tam nebylo. Naštěstí. Moje sestra byla pořád čistá.
„Teď se svlíkni zase ty,“ řekla a já ji ochotně poslechl.
Líbilo se mi, když se mě dotýkala. Měla pořád tak krásně hebké ruce! Šimrala mě s nimi na hrudníku a pak se sehnula, aby mi prohlédla můj penis. Já sám se ho dotýkal celkem často, takže jsem věděl, že na něm žádné zuby nemám. Ale bylo příjemné, když se ho pro změnu dotýkala ona.
„Líbí se ti to?“ zeptala se a pořádně mi ho zmáčkla.
„Hrozně,“ zamumlal jsem. Moji mysl zaplavil pocit rozkoše. Jen tak jsem se bránil tomu, abych před svojí sestrou nedostal erekci.
„Líbí, jo? Tak to budu muset ještě pokračovat.“
Tereza sevřela můj penis ještě pevněji a začala mi druhou rukou přejíždět přes hruď. Podíval jsem se jí do obličeje, a když jsem sklonil hlavu, uviděl jsem, jak se mi u tváře pohupují její bradavky. Přišlo to samo. Teď už jsem se nedokázal ubránit…
Později jsme ujeli ještě několik kilometrů a zastavili se až k večeru. Jet dál už nemělo cenu. Byli jsme pořád někde v poušti a nejbližší město bylo bůhvíkde. Snad k nějakému dojedeme zítra. Řešit to teď nemělo smysl.
Na noc jsme zůstali v teréňáku s vypnutými světly. Teď kolem nás byla jenom temnota. Venku se neozývaly žádné zvuky. Poušť byla už dávno mrtvá. Jediné věci, které přežily, teď číhaly poblíž v té hrozné tmě. A všechny byly potichu. Nepozorovaně se blížily, aby mohly žrát. Nikdy jste je neslyšeli přicházet.
Pořád jsem se jich bál. Měl jsem strach z těch jejich tesáků. Vídal jsem je v nočních můrách. Byly to ty stejné tesáky, které měla moje matka, když mě zkoušela dát pusu a křičela: „Ty jsi můj nejmilejší! Tak pojď hezky k mamince jako hodný kluk. Maminka si z tebe uvaří polívčičku. Lahodnou polívčičku, to pošušnám.“
A měl je i můj otec, když ukousl hlavu mému bratrovi a rval si do krku kusy jeho mozku.
„Chutná jako sekaná,“ řekl v té chvíli. Odtrhl z hlavy kus kůže a z úst mu visely cáry masa. Utřel si pusu dlaní plnou zubů. Spokojeně mlaskal a rval si další a další kusy, které polykal vcelku. Z jeho rtů se valila krev a kapala na podlahu. A on se začal smát.
„Mňam, mňam, mňam, všechny děti ochutnám! Davídka, pak Terezu a možná i Ondřeje! Kdo z vás chutná nejlépe?“ Popadl zbytek bratrova těla a sevřel ho zuby jako do kleští. Pak začal vydávat hltavé zvuky a trhal z něj maso a kůži. Snědl ho jako cukrovou vatu na špejli. Chroupal z něj i kosti. A to, co nechtěl, házel po místnosti, aby se to rozplizlo na stěně. A já se celou dobu díval, protože jsem s ním byl zamčený v místnosti a nemohl jsem utéct. Venku bušila na dveře moje matka a dřela o sklo svými zuby na krku.
„Pusť mně!“ řvala. „Ty kreténská, zasraná svině! Roztrhám tě na kusy! Sežeru vás! Sežeru vás všechny!“
Můj otec si jí nevšímal. Jako správný gurmán dokončil mého bratra a pak se mlsně podíval na mě.
„Vidím další libové masíčko!“ zařval. „Pojď ke mně, ať tě ochutnám!“
Řval jsem a viděl jsem, jak se po mně natahují jeho ruce. Už byly tak blízko. Cítil jsem na tváři otcův horký dech plný mrtvého masa, které mu uvízlo mezi zuby. A slyšel jsem jeho bublavý smích. „Dvě jídla za den! Och, jaké já mám štěstí, že jsem táta!“ Jeho dlaň mě uchopila za vlasy. A já znovu zařval. Tentokrát už naposled…
Ale to už bylo pryč. Teď už byli všichni mrtví. Všichni do jednoho se proměnili v zuby.
Musel jsem před tím utéct. Doufal jsem, že se mi dneska o nikom nebudou zdát žádné sny. Ale ve skutečnosti jsem věděl, že až zavřu oči, zase je všechny uvidím. Mámu, tátu i všechny přátele. Budou se na mě šklebit a jejich zuby jim budu růst ven z pusy, až se nakonec všichni přemění v šerednou bílou hmotu. Ale ať se mi všechny ty hrůzy vracely sebevíc, musel jsem spát. Podíval jsem se na Terezu, které se nervózně dívala ven z okna.
„Sladké sny,“ řekl jsem.
Moje sestra se trpce usmála. „Myslím, že ne až tak sladké.“
„Já vím.“ Otočil jsem hlavu na bok. „Jinak díky, že jsi mě tenkrát zachránila.“
Tereza se usmála. „Víš, že mi nemusíš děkovat. Nikdy bych se nemohla dívat, jak tě můj otec sežere.“
„To já vím. Ale stejně chci, abys věděla, jak jsem ti vděčný,“ řekl jsem ještě a pak jsem už definitivně usnul.
Tereza stála venku. Uvědomil jsem si to až po chvíli. Když jsem se probudil, byla pořád noc. Ale sedadlo vedle mě bylo prázdné. A dveře do teréňáku byly otevřené dokořán.
„Co tam děláš?“ vyštěkl jsem prudce.
Tereza si přiložila prst na ústa. „Ticho! Copak to neslyšíš?“
Odmlčel jsem se. A začal poslouchat. Nejdříve jsem neslyšel nic. Pouze jsem vnímal okolní temnotu. Snášela se na mě jako závěj vody. A byla tak strašná, tak zlá! Ale ona nebyla to nejhorší. Nejhorší bylo to, co se snažila skrývat.
Moje smysly se brzy odblokovaly. A já uslyšel kroky. Ne, kroky ne. Bylo to spíš jako šustění. Zvuky několika set zubů odírajících se o písek.
„Oni přicházejí!“ řekla Tereza.
Sevřela v rukou naši jedinou pistoli. Tak pevně, až se jí na kloubek objevila krev.
Měli jsme už jenom poslední tři náboje. Vždycky, jsme věděli, že jestli si pro nás přijdou, nemůžeme je zabít. A teď už byli příliš blízko.
„Nastup si do auta!“ zařval jsem.
Tereza zvedla pistoli. „Ne. Šli by po nás. Takhle je zdržím. Musíš jet pryč!“
„Ne! Já tě tady nikdy nenechám!“
Tereza vystřelila. Ozval se kvílivý zvuk. A pak řev. Zubíci začali vystupovat ze tmy. Nevypadali už jako lidé. Měli kůži pokrytou zuby, které jim vyrůstaly z vyhlodaných děr. A ty díry byly všude. Na čele, na očích i v puse. Některým zubíkům vyrůstaly zuby i z uší a nosních dírek. A někteří už neměli vůbec kůži. Byli jenom hroudami pulsujícího zubatého masa, které se plazilo a cákalo krev.
Zubíci vytvořili kolem mojí sestry kruh a začali skandovat.
„Zuby! Zuby!“
„Tak dělej!“ řvala Tereza. „Na co čekáš? Uteč pryč!“
„Zuby! Zuby! ZUBY!“
„Ne! Ochráním tě!“
Tereza vystřelila a trefila jednoho zubíka do hlavy. Vzduchem se rozprskla směť krvavého masa a zubů. Netvor zařval a zhroutil se mrtvý k zemi.
Některé zuby moji sestru trefily do tváře. Tereza sevřela pistoli. Poslední náboj. Zubíci se rozchechtali a dál se k ní plížili s hladovými pohledy.
„Uteč!“ zařvala znovu moje sestra. „Tak dělej!“
„Ne! Pojď do toho auta!“
„To nejde! Zabijou nás!“
„ZUBY! ZUBY!“
Tereza si přiložila pistoli k hlavě. „Promiň. Já jinak nemůžu. Už je pozdě, copak to nechápeš?“
„Ne! Nezabíjej se! Nastup do toho auta!“
Tereza se usmála. „Promiň, brácho. Měla jsem tě fakt ráda.“
Natáhla se po spoušti. Ale už ji nestihla zmáčknout. Jeden zubík se po ní ohnal dlaní plnou řezáků. Rozsekl jí hrdlo. Moje sestra spadla na zem. Zubíci se rozchechtali.
„ZUBY! ZUBY! ZUBY!“
„NE!“ vykřikl jsem. „NE! TOHLE DO PRDELE NE!“
Díval jsem se na sestřino tělo a sledoval, jak ho zubíci žerou. Mlaskali a trhali si z ní kusy jako nožem. A přitom pořád řvali.
„ZUBY!“
Zavřel jsem dveře a rozjel se. Podívali se na mě s očima prorostlýma zuby. A pak se rozběhli za mnou. Šlápl jsem na plyn a teréňák se dal do pohybu.
Zubíci běželi za mnou. Vrhali se jeden přes druhého, zakopávali o sebe a trhali se na kusy. Bylo jich pořád víc. Objevovali se ze všech stran. A vztekle kvíleli. Jel jsem pořád rychleji. Ale oni mě doháněli. Byly jich stovky, tisíce, miliony. Jel jsem jako o život. Postavy běžely a řvaly ve tmě. V jednu chvíli už se po mně natahovaly. Ale já zmáčkl plyn až na doraz a pak jsem jim konečně začal mizet.
Teréňák se dál pohyboval pouští. Poslední zubíci se změnili v černé tečky. Byli pryč! Oni doopravdy byli pryč! V poušti nastalo znovu ticho. Takže jsem jim nakonec ujel. Ale Tereza…
Proč vlastně vystupovala z auta? Kdyby zůstala uvnitř, nikomu by se nic nestalo. Zubíci by nás nikdy nedostali. Ani kdyby jich bylo dvakrát víc než teď. Tak proč to udělala? Bylo to skoro, jako by dobrovolně spáchala sebevraždu. Nerozuměl jsem tomu. Co budu dělat bez ní? Ve dvou nám šlo všechno mnohem lépe. Ale když budu sám, zubíci mě dostanou. Jakmile vstoupím někam do města, abych si sehnal jídlo, budou u mě. A já se jim neubráním. Sežerou mě, jako můj otec sežral mého bratra. Hezky pomalu po kouskách. Nejdřív mi vyrvou oči z důlku a pak si mě rozporcují. A já se tomu nevyhnu! Protože neexistuje místo kam utéct!
Ne! Takhle jsem myslet nesměl. Tereza byla možná mrtvá. Ale já byl ještě naživu. Pořád jsem dýchal. A pořád mi nikde nerostly další zuby. Mohl bych to všechno přežít. Stačilo být dostatečně opatrný a vyhýbat se větším městům…
Ve tmě přede mnou se zaleskly obrysy něčeho velkého. Táhlo se to přes celou cestu. A trčely z toho ven ostré hroty.
Byla to zeď tvořená ze starého šrotu. Past! Ty zasrané obludy na mě nastražily past? Chtěl jsem strhnout volant. Ale už bylo příliš pozdě.
Náraz. Pískání v uších. Zvuky tříštěného skla. Hroty se zabodávaly do auta. Několik jich probodlo i mě. Zařval jsem a ucítil bolest. Moje smysly se začaly zamlžovat. Rozbolela mě hlava. Svět se začal pomalu rozplývat. V dálce se ozval chechot a šustění zubů. Byl konec. Nemohl jsem se pohnout. Kéž bych tak měl u sebe sestřinu pistoli! Ta bolest se nedala vydržet. Praštil jsem hlavou o volant. A do mojí kůže se zabodly další stovky bodlin.
Jenže jsem neumíral. Svět kolem mě se měnil v bílé světlo. A já zaslechl ten hlas. Lidský hlas. Nejdříve se ozýval jenom zdálky. Ale brzy začal nabývat na síle.
„Pane Tkalcovský! Probuďte se prosím!“
Otevřel jsem oči. Všechno kolem zmizelo. Seděl jsem v malé bílé místnosti a moje oči byly oslepeny světlem. Vedle mě stála mladá žena v bílém úboru.
„Donesla jsem vám vaše prášky, pane Tkalcovský,“ řekla mile.
Zamrkal jsem. „Jaké prášky? A kdo vůbec jste?“
Žena se obrátila směrem ke starému bělovlasému muži stojícímu za skleněnou stěnou.
„Už zase má výpadky paměti. A působí stejně zmateně jako předtím.“
Muž přikývl a upravil si brýle. „To jsem čekal. Zdvojnásobte jeho dávky. Chci, aby jeho rodina věděla, že děláme nějaký pokrok.“
Žena se obrátila zpátky ke mně a usmála se. „Už se nemusíte bát, pane Tkalcovský. Tady budete v bezpečí od všech zubů. A teď si vemte svoje prášky, ano? Ty prášky vám pomůžou. Ony…“
Žena dál mluvila, ale já už ji neposlouchal. Díval jsem se na její pusu. Na její zuby, které se třpytily uvnitř jako dýky. Když jsem se díval dost pozorně, všiml jsem si, že začaly růst. Za chvíli jí prorazily kůži kolem hlavy. Začaly být pořád špičatější. A natahovaly se po mně. Další zuby začaly prorůstat skrz čelo. Po chvíli byly v každé štěrbině její tváře. Žena se rozchechtala. A její hlas se změnil.
“Vem si ty svoje prášky, ty zasraný zmrde!“ zařvala vztekle.
„Ne! Nedonutíte mě!“
„Ale ano! Budeš žrát ty prášky a na těle ti vyrostou zuby, rozumíš? A pak budeš jíst lidi zaživa jako my! Protože zuby potřebují kousat, slyšíš? Proč si myslíš, že je tam do prdele asi máš?
„Ne! Já nebudu jako vy! Nenávidím zuby! Nenávidím je!“
Žena rozevřela tlamu a její zuby se rozprostřely jako klepeta.
„Tak odteď je budeš milovat,“ řekla a přisála se mi ústy na obličej.
