Lokis. Rękopis profesora Wittembacha
Polsko, 1970, 95 minut
Režie: Janusz Majewski
Scénář: Janusz Majewski
Hrají:
Edmund Fetting (profesor Wittembach)
Józef Duriasz (hrabě Szemiot)
Gustaw Lutkiewicz (dr. Froeber)
Zofia Mrozowska (hraběnka Szemiotova)
Małgorzata Braunek (Julia Dowgiałło)
Lingvista, etnograf a expert Biblické společnosti pastor Wittembach se vydává na poznávací cestu do Litvy, aby tam vyhledal stopy po starém sakrálním spisu. Ve vlaku se seznamuje se třemi dámami vracejícími se z cesty po Anglii. Jedna z nich pastora pozve na návštěvu k sobě, do domu hraběte Michala Szemiota. Pastor pozvání přijme. Po příchodu k Szemiotům je s ním nakládáno jako s výjimečným hostem. Má k plné dispozici všechna cenná díla rodinné knihovny a mladý hrabě dbá na to, aby se nenudil. Pastorovi neustále někdo dělá společnost. Pokud ne samotný hrabě, tak doktor Froeber, který pastora ochotně seznámí s tajemstvím rodiny Szemiotů. Před lety těhotnou hraběnku, matku hraběte Michala Szemioty, napadl při lovu medvěd. Žena útok přežila, ale zbláznila se. Od té doby se nachází pod neustálým dohledem doktora, který ji však doposud nedokázal zbavit šílenství. Matka syna nenávidí, on sám je na pokraji šílenství. Později pastor v chování hraběte Michala pozoruje několik podivností a začíná věřit tomu, co mu vyprávěl Froeber. Michal má v sobě něco z medvěda, kterého v Litvě nazývají Lokisem. Hrabě Michal se později ožení a během svatební noci se naplní všechny zlověstné předpovědi doktora Froebera. Michal zmizel a zanechal po sobě mladou ženu v kaluži krve.
Barevné kostýmové psychologické drama hraničící s hororem natočil Majewski podle předlohy svého oblíbeného autora Prospera Mériméeho „Lokis“ (1869).
Děj snímku ubíhá pozvolna, což umožňuje blízce se seznámit s jeho hlavními aktéry a aktérkami, proniknout do jejich nitra a vytvořit si k nim užší vztah. Poskytuje to rovněž možnost důkladně vypracovat a odhalit jejich vnitřní charaktery, což lze nejlépe pozorovat na postavě samotného hraběte Szemioty, jehož příjemný vzhled a přátelské vystupování zakrývá cosi temného a neznámého uvnitř něj, když se Szemiot přestane ovládat a nakrátko poodhalí oponu své povahy. Józef Duriasz v této roli předvedl opravdu vynikající výkon. Již jeho tvář a často zachmuřený (až děsivý) pohled je zrcadlem jeho strastiplné duše, potýkající se s jistou genezí jeho samotného a nemilé příhody hrdinovy matky těsně předtím, než otěhotněla. Dobře načrtnutými postavami jsou také průvodce příběhem profesor Wittembach, milý, decentní, chápající, odhalující, či svérázný doktor Froeber, který se z jedné strany snaží rodině Szemiotů pomoci, na druhou stranu si z toho dělá srandu a občas se nevyhne jistému ponižování své svěřenkyně. Pointa je odhalována pozvolně a převážně jen náznakově. Pozvolnost příběhu však s sebou nese i svou negativní stránku. Majewski je zcela jistě výborný filmař, ve snaze natáhnout jednoduchou a přímočarou zápletku na požadovanou délku se však snímek stává místy trochu rozpačitým a kostrbatým.
„Lokis. Rękopis profesora Wittembacha“ je jakýmsi druhem dobového filmu, který z jedné strany spoustu místa věnuje litevskému folklóru (tance, zpěvy, dobové kroje, folklórní zvyky litevského venkova), z té druhé pak životu litevské aristokracie, se všemi jejich večírky, vlastními problémy či nudou.
Film je hlavně psychologickou studií člověka zatíženého zážitkem své matky ještě před jeho narozením, spojeným s její hlubokou nenávistí k němu samotnému. Je sporné, zda se chování a vnitřní pocity hraběte Szemioty projevují díky pravdivosti přesvědčení jeho matky o tom, že je zplozencem medvěda, nebo faktem, že je mu to neustále dáváno najevo. V tomto ohledu Duriasz poskytne herecké umění opravdu na úrovni a dokáže budovat houstnoucí atmosféru.
Film obsahuje několik výborných scén – svérázné léčebné metody dr. Froebera (kdy např. nechá v kleci máčet hraběnku Szemiotovou v řece), Szemiotův lov jestřába nebo starou čarodějnici rozmlouvající s hadem.
Nelze očekávat čistý horor, neboť jím film bezesporu není. Jako jiná mnohá díla francouzského spisovatele Mériméeho však obsahuje cosi skrytě děsivého, mrazivě plíživého (nebo plíživě mrazivého?), co dokázal jeho evidentně velký fanoušek Majewski ve svém filmu přesně vystihnout. Závěrečné nezbytné vyvrcholení v podobě tragické svatební noci hraběte Szemioty je pak již pouhým uspokojivým zakončením vyprávěného tragického příběhu. Příběh však nekončí jednostranně. Závěrečný rozhovor pastora Wittembacha s doktorem Froeberem vám pečlivě vystavěný hrad z kostek z vesela a důrazně rozkopne. Doteď přemýšlím, jestli to je dobře, nebo špatně. Ale možná to tak má přece jen být.
