Krátké tmavé vlasy mi prokluzují mezi prsty. Ten malý zmrd se vší silou pokouší uniknout z mého sevření.
„Nech mě na pokoji, ty hajzle,“ řve přerývaně mezi jednotlivými nádechy. Jeho slzy se při dopadu na bílou keramiku rozstřikují v drobných kapkách.
Má to marné, jsem mnohem silnější než on. Sahá si rukama do vlasů, abych mu je nevyškubal. Snaží se mě poškrábat, kopnout a vrazit mi loket mezi žebra. Vztekle s ním smýknu po kluzkém povrchu. Nemám nic, čím bych ho zabil. Klekám si jedním kolenem na jeho nedospělá křehká záda. Nejspíš bych mu mohl zlomit vaz, kdybych teď pořádně škubnul kudrnatou hlavou dozadu. Nikdy jsem to ale nedělal. Nevím, jak velkou sílu mám použít.
„Pusť mě! Prosííím.“
Hrdelní křik mi drásá nervy. Praštím mu s hlavou o zem, co nejvíc to jde. Vidím, jak bolestí zadírá nehty do spár kachliček na podlaze.
„Auuuu!“
Znovu fláknu jeho hlavou o kachličky. Na bílé glazuře se objevuje první červená skvrna. Z rozraženého čela pomalu odkapává krev.
„Auuuu. Puuusť!“ řve, jako bych do něj vrážel žhavé železo. Asi tuší, že mu jde o život. Kroutí celým tělem a snaží se mě praštit ze zálohy.
Nepustím ho! Nikdy! Dokud bude dýchat...
Mlátím se stále větší razancí. Zlomil jsem mu nos a vyrazil několik zubů. Červená kaluž pod ním roste, krev teče ve spárách mezi vystouplými bílými obdélníky. Mísí se se slinami a slzami. V nose cítím pach krve a potu. Kluk stále srdceryvně naříká a zoufale se zkouší vyprostit.
Začíná mě bolet ruka, ale nemůžu teď přestat. Chci mu rozmlátit lebku. Jinak neztichne. Tupé údery vystřídaly mlaskavé zvuky. Krev mi klouže pod rukama. Sakra práce. Konečně se ozývá další duté křupnutí. Křik okamžitě ustává. Pro jistotu praštím ještě jednou.
Koukám na své zakrvácené ruce. Pode mnou leží bezvládný, zhruba 12ctiletý chlapec. Na sobě má modrou mikinu a zelené tepláky. Oblečení potřísnily červené cákance. Tmavé oči mrtvě čumí do prázdna. Z nehybných úst mu tiše odkapávají sliny a z rozražené lebky se řine rudá tekutina smíšená s kousky mozku. Lepí se mu na vlasy.
Trochu se mi točí hlava. Snažím se zhluboka nadechnout a uklidnit tlukoucí srdce. Otírám si zamazané dlaně do oblečení a vytahuji z kapsy oheň a cigára. Potřebuju si zapálit. Pomalu nasávám kouř do plic. Cítím, jak se mi ústa roztahují do úsměvu.
Povím vám tajemství.
Když jsem byl ještě malý, mohlo mi být tak 12 let, začal jsem poslouchat Wanastowi Vjecy. Jejich první alba byly fakt hustý. Ne jako ty sračky pro nadržený holčičky, co hrají dnes. Texty songů Tak mi to teda nandey a Škola je kráva jsem znal nazpaměť. Vážně. Všichni kluci ze třídy tehdy ulítávali na deskách Daniela Landy a podobných hovadinách, který mě nebavily. Možná ve mně už tehdy dřímal skrytej rebel a možná jsem prostě jen chtěl být zajímavej. Nevím.
Vždycky jsem byl dost poctivej fanoušek, když mě nějaká kapela nadchla, proto jsem si o wanastovkách zjistil spoustu věcí. Třeba, že Roberta Kodýma vyhodili z učňáku, a že si pak vyholil vlasy na číro. Říkal jsem si tenkrát, že nechci dopadnout jako on.
Pankáči mě děsili. Občas jsem nějaké potkával ve městě. Slušní lidé odvraceli zrak a mluvili o nich jako o špíně. Stejně tak jsem nemohl vystát metalisty. Nechápal jsem, jak někdo může mít rád hudbu, která připomíná řezání motorové pily. Myslel jsem si o nich, že jsou to vypatlaný zvířata, co si v jednom kuse prolívají střeva chlastem. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za pár let budu poslouchat Marilyna Mansona, vysmál bych se mu do ksichtu. Hm.
Co se semnou stalo? Já vlastně ani nevím.
Naučil jsem hrát na elektrickou kytaru a pořád dokola si pouštěl Nirvanu. Přečetl si o ní pár knížek a zjistil, že jejich bývalý bubeník, Dave Grohl po smrti Kurta Cobaina začal hrát v kapele Nine Inch Nails. Zajímalo mě, jakou muziku dělají. Tehdy jsem poprvé slyšel nahrávky Trenta Reznora, který Nine Inch Nails založil a v té době dost spolupracoval s Marilynem Mansonem.
V patnácti jsem dal dohromady vlastní kapelu. Chtěl jsem dělat black metal. Proč?
Protože stejný styl hráli i Gorgoroth a Dimmu Borgir. Dodnes mám v živé paměti jejich koncert. Ta energie byla prostě neskutečná. Kytarový sóla propracovaný do nejmenšího detailu. Tvrdej nekompromisní zvuk naroubovanej na mega rychlý bubny a podbarvenej monotónním řevem s klávesy. Vibrovala mi kůže po celým těle. Nevadilo mi, že jsou to satanisti. Marilyn Manson je taky satanista a já mám jeho hudbu rád.
Abyste mi správně rozuměli, neuctívám Satana. Jsem stoprocentní ateista. Nevěřím v Boha a tudíž ani v žádný peklo. Miluju ale černou depresi, kterou v sobě obsahuje. Líbí se mi podzimní mlhy. Občas se procházím v dešti. Chodím po hřbitově a zapaluju svíčky na hrobech, o které se nikdo nestará. Baví mě patlat na sebe make-up a nosit ujetý tmavý hadry. Dává mi to pocit svobody. Nevadí mi, když na mě lidi divně koukaj, protože ode mě pak nic nečekaj. Na první pohled vidí, že na mě nepasují jejich úzce vyprofilovaný škatulky a já si můžu, v rámci daných pravidel, dělat co chci.
Problém jsem s tím měl jen jednou, a to když jsem před pár lety procházel zchátralými ulicemi Josefova. Vyhlídnul jsem si tam během minulého ročníku festivalu Brutal Assault parádní místo, kde se dálo levně najíst a zároveň osprchovat.
Na nároží jsem téměř vrazil do zhruba dvanáctiletého chlapce. Viditelně sebou cuknul a němě na mě zíral. Prohlížel si moje dlouhé černé vlasy, zmalované oči a rty natřené na černo. Uvědomil jsem si, že ze mě má strach.
Vyděsil ho můj vzhled. Průhledné síťované tričko s černou sukni dlouhou až po zem, sepnuté opaskem imitujícím vystřílené nábojnice. Dlouhý černý plášť, kožený obojek s ostny a kožené boxery s kovovými cvočky na mých rukou.
„Podívej, večeře,“ říkám a šťouchám loktem do Piggyho. Přivírám oči a slastně si oblizuju rty.
„Lidské maso jsem už dlouho nejedl,“ pochopí můj fór Piggy. Nikdy nezkazí žádnou srandu.
Chlapec stojí jak přimrazený a kouká na mě. Vůbec mu nedošlo, že by měl začít utíkat.
„Pojď. On ti neublíží,“ bere ho za ruku o pár let starší holka. Má dlouhé tmavé vlasy, velké oči, plné rty a výrazné lícní kosti. Je přesně můj typ. Dívá se na mě, jakoby pochybovala o mé příčetnosti.
Asi na to zvláštní setkání nikdy nezapomenu. Tehdy mi poprvé došlo, jak moc jsem se změnil.
Někdy přemýšlím nad tím, co se stalo s malým chlapcem ve mně, který seděl na slunci a četl Seifertovy verše. Dnes mě dokáže zaujmout akorát krutá dokonalost Baudelaireaových Květů zla.
Má duše se topí v temnotě. Stál jsem uprostřed zfanatizovaného davu, všichni kolem křičeli Satanovo jméno a mně proudila pod kůží elektřina. Tepnami mi pulzovala rozžhavená krev a já se ptal sám sebe, jak dlouho tohle ještě vydržím. Je snadné, napumpovat si do žil zlo. V nenávisti je sila. Přitahuje mě, jako světlo nočního motýla. Nejsem si jistý, jestli se dokážu postavit žáru, který mi spaluje všechny buňky. Chci jej cítit stále znova. Možná mě jednou celého zničí, rozmačká všechny mé vnitřnosti na padrť, ale začíná mi to být lhostejný.
Kde se to ve mně bere?
Když jsem byl malý, byl jsem strašně sám. Nikoho jsem nezajímal a nikdo se o mě staral. Rodičům jsem byl úplně ukradenej. Nezajímalo je, co se děje ve škole, co si myslím nebo jaký mám problémy. Celé dny, týdny a roky jsem snil o tom, že jednou potkám někoho, kdo mě zachrání a pomůže mi najít odpovědi na mé otázky. Pak jsem celé hodiny brečel schoulený v koutě v zamčeným pokoji. Nakonec mi vyschly všechny slzy. Došlo mi, že nikdo nepřijde. Nikdo, kromě mě samotnýho, mě nevytáhne z mejch sraček.
Něco ve mně umřelo. Já sám jsem to zabil.
Nevíte, co cítím, a proto nemáte právo mě soudit.
Je mi jasný, jak to zní. Připomíná to ublížený nářek sebestředného psychopata. Nic výstižnějšího mě ale nenapadá.
***
Jsou věci, které jsem řekl, ale nikdy bych nevěřil, že je budu dělat
Mám obavy, o kterých jsem si nemyslel, že se vyplní
Má duše je tak moc nemocná a tak nepatrná, že je pro ni už pozdě
A moje mysl se zahalila do nenávisti
Kam až jsem kdy zašel
Věděl jsem, na jaké jsem straně
Teď si tím ale nejsem tak jistý
Čára se začíná rozmazávat
Je někdo nade mnou?
Já nevím, já nevím
Nikdo, mě nezastaví?
Já nevím, já nevím
Jak daleko můžu zajít?
Já nevím, já nevím
Text je ze songu "The Line Begins To Blur" od Nine Inch Nails z alba "With Teeth".
