Hanna otevřela oči a prudce zvedla hlavu. To nebyl nejlepší nápad, okamžitě začala zhluboka dýchat, aby potlačila sílící nevolnost a přesvědčila večeři, že v žaludku jí bude líp. Napodruhé už se pohybovala opatrněji. Pomalu se rozhlédla po celé místnosti. Poznávala ji, jak by ne. Poslední tři roky tam trávila skoro každý všední den. Z toho, co viděla, usoudila, že se nachází v učebně číslo 14 budovy hotelové školy. Místnost působila jinak, protože lavice byly odsunuty do zadní části třídy a celou třídu osvětlovaly jen svíčky ve sklenkách rozestavěných po celém obvodu, ale nebylo pochyb.
Zvláštní, tam být neměla. Právě teď měla sedět v letadle na Malagu, kde si měla odkroutit tři týdny praxí. Nedokázala pochopit, co dělá ve škole. A ještě k tomu za tmy. Na druhý pohled si všimla pěti těl opřených o zeď, tak jak byla ona. Srdce se jí na chvíli zastavilo. S vypětím všech sil popolezla k nejbližšímu. Isabela. Hlavu měla položenou na prsou a obličej jí skrývaly vlasy, ale podle pravidelných pohybů hrudi stále žila.
V absolutním tichu se ozvaly kroky. Směřovaly ke třídě. Hanna se rychle vrátila na své místo a snažila se zklidnit dech. Skrz přivřená víčka sledovala, co se bude dít. Dveře se otevřely a dovnitř houpavým krokem vešel školník s nějakým pytlem přes záda. Až když popošel blíž, zjistila, že to není pytel, ale některý z jejích spolužáků. Pevně zavřela oči. Prosím, ať si nevšimne, že jsem vzhůru. Kroky mířily k ní. Muž s heknutím shodil tělo vedle Hanny. Chvíli bylo ticho. Pak ucítila školníkovy chladné prsty na svojí kůži. Jemně jí zaklonil hlavu, opřel ji o zeď a zastrčil pramínek vlasů za ucho. Dveře se znovu otevřely. „Máš je tady všechny? Brzy přijdou.“ Hlas angličtinářky protnul ticho. Školník stáhl ruku z Hannina obličeje.
„Myslíš, že nám taky nechají?“ zeptal se dychtivě.
„Záleží na tom, jestli jsi byl hodný chlapec.“ Zavrní učitelka. Klapání podpatků. Mlaskavý zvuk. Hanna se odvážila otevřít oči. Angličtinářka byla přisátá na školníkových rtech a ten jí rukama bloudil po těle.
„Ještě chvíli počkej. Až po hostině.“ Se smíchem, který vůbec nezněl jako její obvyklý smích, ho plácla přes ruku. „Pojď. Asi by nebyli rádi, kdyby nás tady našli.“ Oba dva vyklouzli ze třídy a ani si nevšimli, že je sleduje.
Hanna nevěděla, kdo jsou „oni“ a ani to nechtěla zjišťovat. Pokusila se postavit, ale nohy ji zradily. Po čtyřech dolezla k chlapci, který byl přinesen jako poslední. Matně si ho vybavovala z lekcí španělštiny. Nikdy se spolu nebavili. „Hej, vstávej.“ Šeptala a třásla s ním, až mu hlava lítala z jednoho ramena na druhé. Neprobudil se. Postupně zkusila zatřepat s každým, ale všichni byli, jako mrtví. Zmocňovala se jí panika. Musela pryč. Nebylo jí jedno, co se s ostatními stane, ale její život pro ni byl přece jen cennější.
Znovu se zkusila postavit. Tentokrát se na nohou udržela a vratkým krokem vyrazila ke dveřím. V ošoupaných botaskách se pohybovala skoro neslyšně. Třesoucí se rukou stiskla kliku a vyšla ze třídy. Žlutě vymalovaná chodba byla prázdná. V rozestupu pěti metrů byly na zemi položené vyřezané dýně a mezi nimi obyčejné čajové svíčky. Na oknech visely černé závěsy. Prvně to nechápala. Pak jí to došlo. Když vyjížděli, bylo odpoledne 31. Října. To znamená, že tu noc byl Halloween. Srdce jí bušilo až v krku a hlavou jí proletěla snad každá vzpomínka, pověra, film, všechno se týkalo stvůr a smrti.
Nastražila uši. Po schodech stoupal někdo v podpatcích a nebyl sám. Slyšela několik párů nohou a tlumený hovor. Rychle se otočila a přešla k nejbližší učebně. Zoufale tahala za kliku, ale bylo zamčeno. Jediná cesta vedla zpátky na čtrnáctku. V duchu zaklela. Vrazila do třídy. Rozhlížela se kolem. Kam by se mohla schovat? Pod stolem by ji okamžitě našli, sednout zpátky si nesměla. Slovo hostina mohlo znamenat, že chtějí se studenty pojíst, nebo taky, že chtějí pojíst JE. Pohledem zabloudila ke skříním. Byly vestavěné ve zdi, rozdělené na dvě části. Vrchní prosklená polovina sloužila jako nástěnka a v těch spodních měli papírový řetěz a nějaké ozdoby na Vánoce.
Otočila drobným háčkem nad dvířky a vměstnala se dovnitř. Dveře musela přitáhnout konečky prstů a bylo jasné, že je tak bude držet celou dobu. Celou dobu, to je jak dlouho? Dokud ji nenajdou? Dokud se nerozední? Netroufala si hádat.
Do třídy vešlo několik postav v pláštích. Rozestavěli se kolem těl, chvíli zůstali nehnutě stát, pak řadou projel záchvěv nelibosti. Jedna chybí.
Do třídy okamžitě vpadnul školník. Byl sehnut až k zemi a kníkavým hlasem se omlouval. Tváře skryté kapucemi se na něj otočily.
„Ano, ano, rozumím. Najdu ji.“ Šeptal poníženě a téměř líbal podlahu. Zakuklené postavy nevydaly ani hlásku. Pak se jako jeden opět otočily ke studentům. Muž pozpátku vycouval ze třídy. Nezapomněl se při tom stále klanět, i když už mu nikdo nevěnoval pozornost.
Hanna ve skříni začínala mít pocit, že je to všechno zlý sen. Prostě jen usnula v autě cestou na letiště. Možná snědla příliš těch sušenek. Vždycky, když se na noc přejedla, měla noční můry.
Zacpala si rukou pusu, aby zadusila překvapené vyjeknutí. Všechny postavy si sehranými pohyby sundaly pláště a odhalily tak svá nahá těla. Všechny je znala. Některé od vidění, jiné osobně. Hned na okraji řady stála ředitelka školy, vedle ní starosta města, pak několik učitelů, muž, který pracoval v místních novinách, jeden z bezdomovců přespávajících v čekárně na autobusovém nádraží, ti všichni hladově hleděli na mladé lidi před sebou. „Bratři a Sestry,“ začala ředitelka odříkávat monotónním hlasem s prapodivným skřípavým přízvukem. „Sešli jsme se tu, v tuto svatou noc, abychom dali průchod naší přirozenosti, naplnili naše nenasytná břicha a oslavili konec starého roku a začátek nového. Nechť hostina započne!“ poslední slova vykřikla. Chvíli se nic nedělo, pak se ozval zvuk, jako když trháte zteřelou látku. Ředitelce se na temeni objevila prasklina. Kůže s vlasy se jí rozjížděla do stran a odhalovala šedozelené cosi. Prasklina se rozšiřovala. Vedla přes nos, rty rozdělila na dvě půlky, pokračovala přes krk, mezi povadlými prsy, po břiše až mezi nohy, kde se rozdělila do dvou a sjela přes vnitřní stranu stehen až k chodidlům. V té chvíli lidská slupka spadla na zem, kde zůstala ležet, jako vyfouknutá gumová panna. Totéž se dělo i ostatním.
Hanna se kousala do předloktí. Nevnímala bolest, kterou si tím působila. Vše přebil strach a znechucení vzhledem těch tvorů. Viděla každou žílu pulsující pod šedozelenou kůží, každý jeden z pórů, ze kterých líně vytékal mléčně bílý hnis. Nemohla odtrhnout oči od dlouhých, kostnatých nohou, povislých břich, svalnatých rukou zakončených ostrými drápy a hranatých hlav. Ředitelka klesla k Isabele. Z úst vystřelil dlouhý šedý jazyk, olízl dívčinu tvář a zmizel zpátky. Tlama se doširoka otevřela a prokousla dívčino hrdlo. Stvůra začala chlemtat její krev. Po chvíli srkání a mlaskání zvedla hlavu a spokojeně zaryčela. Jako na povel se ostatní démoni sesypali na svou kořist. Nastal čas hostiny.
Hanna zavřela oči, ale pořád vnímala mlaskání, praskání kostí, srkání, trhání kůže, svalů, tkání. Podívala se jen jednou a to zahlédla oko některého spolužáka napíchnuté na drápu starosty. Skousla si ruku ještě víc. Ústa jí naplnila kovová chuť krve. Bylo jí to jedno. Mohlo to trvat hodinu, ale také století. Stvůry za spokojeného vrčení a říhání sesbíraly svoje kůže a odkolébaly se pryč.
Hanna vylezla ze skrýše. Sotva se postavila, uhodil ji do nosu puch krve a teplých vnitřností. V předklonu se vyzvracela. Odmítala věnovat zbytkům svých spolužáků jediný pohled a na rozklepaných nohou se vyplížila ze třídy. Všude bylo ticho. Podle lesklých stop hnisu a kapek krve se zdálo, že zrůdy zapluly do ředitelny. Tohle mohla být jediná šance. Šla po špičkách podél zdi. Každou chvíli zastavila a zaposlouchala se. Byla si celkem jistá, že hlavní vchod je zamčený, stejně tak každá třída. Takže existovala jen jediná možnost. Hladce prošla až do přízemí. Mihotavé plamínky svíček vrhaly na zdi dlouhé roztančené stíny. Vešla na záchody. Dveře vrzly. Strnula, ale nic se nestalo. Opatrně za sebou zavřela. Kabinky všech toalet byly zavřené. Nezkoumala, jestli jsou i prázdné. Pokud by tam někdo byl, už dávno by to poznala.
Okna byla celkem vysoko, ale díky své výšce, kterou pořád proklínala, dosáhla na kličku snadno. Do místnosti pronikl chladný vzduch. Venku byla mlha a ticho. Téměř strašidelné ticho. Vyskočila a pokusila se přitáhnout za okenní rám. Musela to udělat nadvakrát, byla tak roztřesená, že se jí to poprvé nepodařilo.
Málem se dala do zpěvu. Povedlo se. Teď už jen seskočit na zem, přelézt bránu a bude na ulici. Poběží domů, vše řekne rodičům, pak si najde novou školu, možná se rovnou odstěhuje z města, nebo ze země. Na obličeji se jí rozléval šťastný úsměv, když ji něco z venku chytlo za nohu a stáhlo dolů. Narazila hlavou na chodník. Aspoň za to mohla být vděčná. Necítila tak zuby angličtinářky a školníka, kteří jí trhali tělo na kusy.
