Dřevěné kamenné stěny svírají se v náhlých popudech. V ztemnělých lesích štítivý chlad šine se dálnem. Praskoty větví v rozmrzelých pokynech vichrů ulamují chapadla křovinná. Tož země zaslíbená jevům podivným, slunci vykázaným, odmítnutým pozemským žárem. Odmítnuty světem, ty strnulé kraje, prosili dlouho o tichý žár, trpěli teskně, skvoucí se pláně. Co bude dále, co bude dál? Dlouho se kály, předlouho mlčely, čekali chvíli, ve kterou věřily. Kdo si však zamane toliko let, zbude mu po čase nehledět, koliko času bylo tomu, co vykázili síly stromů, co odsoudili je. Stromy však žijí a léta plynou, tož stromy nikomu nikdy nesplynou, že zapomněl na jejich prosící pláň. Se svojí myslí zpěněnou hněvem, odvrátí skutky činěné Horem, naplní svou zášť. Toť stane se.
Šinou se pomalu ony dny všední. Plynou jak vody zamrzlých tůní. Čekaje dále vklidu si sedí, ze zamrzlých oken vyhlýží svůj den první slunečný v tomto ztemnělém roce. Maje své představy, tužíce cíle, těší se ručka kýžené míle cestou svou ztrávit a jeti dál, až dojde klidu svému v kýžené dále. Pak dech klidný bude vát do krajin vřelých, naslouchajíce. Několik věcí, několik dnů, stojíce v koutě čekaje. Kdy přijde hodina odchodu?
Před domem stojí v kýžený den muž strojeným pohledem se táže. Dokáže kdy ji milovat? Ví o tom obě duše, tož cílem jejich cesty je, zda splynou v jedny pokoje a neopustí náhle. Pohledy zpitavé provázeny budou po cestu dlouhou, předlouhou. Blíží se cíle krajinou beze snů, doufají stále ony oči milostné, zda jednoho dne své lásky dojdou, zda splní se tužba mnohaletá. Znají se stále několik úplňků, v mlze stávaje pozorujích skráně strhané prací, prodřené boty celodenní štací. Stávala v deštích, stávala v horkách, čekala stále, zda zahlédne oči, pro které psávala milostné básně, co daly jí svět. Prodala srdce, však nežije slastně. Chodí jak tělo bez duše a pouze píše, co mu na očích vidí. Pak smluvili se v tento den, že společně zakusí onu cestu zblížení. Vyplní se?
Toho dne deštivy bývali stráně, plakaly radostně nad toužením svým, jež vyplnilo se dvěmy kýženými dušemi. Co lepšího je, než setmělý večer, co dražšího je, nežli život sám. Ony pomstí se, svou potupu starou a ukáží, což je schopen žal.
Pomalu šli, dřevěné papuče tleskaje o zbahnilou zemi. Ve skrytu duše měli jen sebe. Na stole v chýši stály dva hrnky, na židlích dvou seděli zvonky, ozvěny tlukotů dvou lidských duší. Zalíbil se jim onen les, chodili po stezkách, našli i potůček přes něj rostl vřes. Začali cítit spříznění vzájemné, ona se smála, on ji vřele objímal. Celá ta cesta zdála se kladná, svých cílů dosáhla. Vrátili se zpět do oné chaty, strávili dny společně u stolu. Chodili dále, našli si zkratky a čas jen plynul, vzdálený brach. Krásné to byly radostné časy. Lesy však chtěly kýžené steny, cítili lásku, chtěly však žal. Postupně stmívalo se v kraji, nad horami blískal se žár. Nikdo už nechodil do těchto krajin. Každý se bál.
Jednou zrána vzbudila se brzy. Březové větvičky šálily klam, co vzrůstal jí v mysly. Zmámená hřmotem vyšla ven z chaty, brzy z cesty sešla své. Toho dne už nevrátila se. A lidé v okolí cítili zlobu vanoucí z dály. Strach je vedl pryč, dál odvraceli oči a vraceli se do svých bydlišť. Po noci klidné probral se, hleděje do rána. Chvíli jen ležel, nehnutě. Čekal na zvuky snídaně, vody, na teplo z vedlejší místnosti. Poté se zvedl, šel se už najíst, dívaje se po ní. Neviděl ženu, neviděl boty, oděsla snad? Za domem byla cesta, prý k louce. Třeba šla natrhat kvítí. Byla to výmluva pro mysl chabá, pro srdce platná však. Snažil se nečekat, nemyslet na ni, na tu chvíli, kdy bude muset obléct šat a vyrazit ji hledat. Tak, tak. A hřmoty nad horami sílily, oči se mu klížily, začínal se bát sám o sebe, ne o ni. Snad měl chvíli pocit, že k ní cítí lásku, nyní si uvědomil, že to bude jinak. Kdo ho sledoval všechny ty dny? Kdo ho týral myšlenkami, zda nepřepadne ho v noci vrah? Kdo psal mu ony výhružné dopisy, ze kterých šel strach? Kdo? Už dávno to tušil, celé ty roky, že není v pořádku, že není svá. Svolil tak namátkou v společnou cestu do neznáma. Předem se ptal, zda má rodiny nějaké a přátel věrných. To počasí, co bouří v nocí, hodí se mu úžasně. Nakonec nebude museti žádnou špinavou práci vykonati svýma rukama. Stačí jen jít, najít ji a dobít a pak už volat o pomoc. Copak se pozná, jestli ty stromy v bouři se zlomily a spadly na ni? Takový to byl šikovný plán, co usadil se mu v mysly. A tak vzal boty a tašku s nářadím. Vydal se ven do ranní temnoty hledat ji a zničit. Konečně zbavit se té přítěže. Ona byla ta, co to chtěla, co si říkala o jeho přízeň. Tedy ji má a bude mít dosti na svém těle pod zemí uklizeném. Ano, geniální plán. Vydal se po stopách, byly dost jasné, šel po stráni dál. Čekal, že najde už mrtvé tělo, opak si přál. Našel ji zabořenou tváří k zemi, byla celá od bláta, oddychl si blaženě a přidal tělu pár ran. A pak ještě více. Tož naco si bral toliko věcí. Teď láká ho tělo sekat dál a lámat ho v kloubech. Jen ať je tváří v zemi, kam patří. A sekal dál, až tělo rozsekal na kousky masa. Jen hlava byla tam vcelku a sťata. Okolo ní naházel větví, ostatky zahrabal. Tou motykou, co sekal do masa ženského, teď sekal do hlíny nasáklé deštěm. Večer vrátil se, do chaty už nešel, honem z lesa ven a zpátky domů. Tam vedl život klidný a žaložil rodinu novou. Nikdy sloven necekl o výletě do lesů, jen občas měl hrůzné sny o oné hlavě, kterou tak pěkně zahrabal v tom zarostlém koutě.
Radostny jsou ony lesy. Slounečny jsou ony stráně. Dopřály si krvavé lázně. Ostatky shnily v zemité hlíně, rostou tam stromy s červenou kůrou s modrými světy, tak jako modry bývaly její oči. Pak stromy byly nadšeny, lidé znovu vypravili se do lesů. Ze Shora omluva přišla pak tajně. A muž co čin skonal ve prospěch Země, nebyl nikdy pohřbem do ní. Rozplynul se v prach v hliněné tlamě.
