Stalo se to tak lehce, tak lehce, že jsme skoro ani nepostřehl jak.
Můj život nebyl uspěchaný, nikdy. Užíval jsem si a netrápil se tím, že nestíhám. Nemusel jsem stíhat skoro nic, můj otec byl dobře situovaný a já si tak mohl dovolit zapomenout jedno léto na shánění nějaké práce a bohémsky se věnovat své touze, mé milované vášni – kreslení.
Bohémský život se v Paříži rozjel na plné obrátky, každý mladý básník, poeta, malíř, zkrátka každý mladý kluk, co se chtěl věnovat umění, si začal říkat Dítě revoluce, vykolejil z daných kolejí a hnal si to jako rozbouřený rychlík po krajině, kam se mu zachtělo. Nikdo nemusel být svazován danými pravidly, proč taky? Do Francie dorazila revoluce – už zase!
Bylo toho na mne moc, školu jsem flákal a to kvůli tomu, že se tam učila klasika a já chtěl být bohém! Nehodlal jsem studovat zákony fyziky, mnohem raději jsem měl rudku a kus bloku, do kterého bych od rána do večera jen črtal.
Otec, vytočený mým chováním, to se mnou vzdal, raději mi dal peníze, zaplatil cestu vlakem a já jsem na úsvitu nového dne roku 1900 dorazil do rušného Londýna.
Nedá se říct, že by se mi tam hned začalo dařit, ale když se mi na botu přilepil lístek oznamující volný a levný pokojový byt na okraji centra města, vzal jsem to jako prostou přízeň osudu. A náhoda na sebe nenechala dlouho čekat. Když jsem se zabydlel a rozhlédl se po svém miniaturním pokoji, kde jsem byl vděčný už vůbec za dveře, uvědomil jsem si jednu důležitou věc. Hrozně rád jsem maloval doma, bylo tu vždy teplo a žádný vítr mi neobracel listy, ovšem tady bych mohl leda hnout s židlí a naprosto tím porušit stabilitu domu. Musel jsem se odhodlat změnit svůj styl a vypravit se do blízkého parku na okraji centra Londýna. Domácí jsem řekl, ať na mne s obědem nečeká, doporučila mi několik kaváren v okolí a o víc se nestarala. Sbalil jsem si svůj blok, rudky a podložku, do ruky dle místní módy vložil vycházkovou hůl, kterou mi milosrdně přenechala domácí, že prý je po jejím nedávno zesnulém manželovi, panu Mooemu, a elegantně vykráčel ze dveří. Přivítal mne náraz větru, vesele si to profičel kolem mých uší a než jsem stihl říct, ať si to nechá, byl už dávno pryč.
Park byl rozmanitý a mě se okamžitě exteriéry zalíbily. Nejprve jsem si vybral několik labutí, majestátně a pomale plujících po čiré hladině jezera, následně několik stromků, odkvétajících ve vrcholu léta, a nakonec jsem se zasnil při pohledu na roztomilý pár na lavičce. Žena byla schoulená v náručí muže a zřejmě jí v lehkém vánku byla zima. Její modrobílé šaty však vypadaly překrásně a vše ladil stejně barevný, plochý klobouk. Začal jsem jim závidět, na chvíli toho bohéma uvnitř mne naplnil stesk po čtvrtém hesle Dětí revoluce: lásce. Chtěl jsem ji prožít, cítit ten mráz na zádech když na mne mluví, dvořit se jí a strachovat se, zda mne nepřemůže jiný, nadbíhat jí, nosit čerstvé květiny a nakonec se k ní přiblížit a políbit ji! Kéž bych tak směl. Kéž bych tak měl koho! Hnán tou touhou, slepě jsem hledal v okolí svobodně vypadající slečny a porovnával jejich krásu.
Zklamaně jsem shledal, že jich tu mnoho není a tak jsem uzavřel blok a přesunul se do kavárny, o které mi říkala domácí. Bylo tu teplo a živo, na rozdíl od venku, kde se právě ve chvíli, kdy mi číšník donesl šálek čaje a koláč, strhl déšť. Možná to byla jen letní přeháňka, ale rozhodně při ní nebylo teplo a nevypadalo to, že by chtěla brzy skončit. Zasněně jsem hleděl z okna a doufal, že to co nejdříve přejde. Pak mne ale napadlo, že bych mohl využít výhledu na zmáčený park opodál i rušnou ulici bombardovanou těžkými kapkami deště a dal jsem se do kreslení. Byl jsem natolik zabrán, že mi idylku pokazila ta věc až tehdy, kdy jsem se na ni upřeně zadíval.
Byla tam žena, v první chvíli mne napadlo, že nikterak krásná není, šaty měla od bláta, dokonce nepěkně roztržené! Tvář měla zkřivenou v prapodivné grimase a rty až příliš rudé. Šla příliš rychle na dámu a neustále se otáčela. A pak, až jsem si o ní udělal nepěkný obrázek, jsem postřehl muže, kteří se hnali za ní, ukazovali si na ni zpod deštníku a když ji zaostřili, krčící se u keře, rozběhli se k ní. A rozhodně jí nechtěli nabídnout místo pod deštníkem nebo jiné, laskavé přístřeší, protože to se zaťatými pěstmi nedělá. Ať už jsem si myslel že udělám cokoli, vystartoval jsem pryč z tepla do toho lijáku, přeběhl opuštěnou ulici a doklopýtal k té skupince. Žena naříkala a muži jí držely za vlasy. Udělalo se mi mdlo z takového zacházení se ženami! Zakřičel jsem na ně, ať ji pustí. Otočili se na mne a chvíli jen nechápavě hleděli. Když jsem jim zdůraznil, aby tu ženu nechali jít, roztáhli rty v křivých grimasách.
„Nepleť se do toho, mladíku, máš život před sebou! Nechtěj si ho zkazit s ní! Nech nás na pokoji!“ Nevím zda byl přesvědčivější jeho hlas, horda svalů, nelítostný pohled nebo záblesk od hlavně revolveru, co měl za pasem, každopádně jsem o krok couvl. Pak jsem ale pohlédl do uplakaných očí té ženy a bylo mi jasné, že ji nemohu jen tak opustit. Bylo v nich víc než strach, ale to jsem v tuto chvíli musel s lítostí opomenout.
„Říkám vám, aby jste ji pustili, jinak si ponesete následky!“ Muži se na sebe zazubili a jejich smích přehlušil naléhavý hlas ženy. Nevím oč mne žádala, ale jistě abych ji neopouštěl.
„Ale jistě mladej pane, přece bychom si nešpinili ruce s takovou nádherou, mohl by jste vy….“ S těmi slovy došel až ke mně a do rukou mi vložil svůj deštník. Instinktivně jsem jej převzal, aniž bych chápal své počínání. Když jsem měl plné ruce, rozmáchl se a jeho klouby narazili na mou čelist. Cvakly mi zuby a zabrněla celá lebka. Než jsem si stihl uvědomit co se děje, ležel jsem na promoklé zemi a lapal co dechu. Před očima se mi stmívalo a déšť odnášel všechnu špínu ulic smíšenou s naší krví. Mou i té krásky.
Probral jsem se až na lůžku, kdy nade mnou ta žena seděla a otírala mi čelo vlhkým kapesníkem. Chtěl jsem se pohnout, chtěl jsem k ní, přes tu mlhu za očima, promluvit, ale umlčela mne dřív. Přitiskla své rty k mým a nechala je tam dlouho, než jsem zase začal lapat po dechu.
„Měl by jste být v klidu! Děkuji vám, moc vám děkuji, že jste mne zachránil, ti surovci…“polkla zbytek věty a vše nevyřčené se z ní vyplavilo slzou, která jí stékala po porcelánové tváři. Setřel jsem jí prstem a nechal svou dlaň přitisknutou na jejích lících. I přes slzy se usmívala.
„Hlavní je, že je vše v pořádku.“ Ujistil jsem ji. Pak jsem pohlédl na sebe. Měl jsem jen košili, na límečku nasáklou od své krve a několik pohmožděnin na tváři, o kterých mne informovala.
Jmenovala se Annie. Když jsem upadl do bezvědomí, muži na ni úplně zapomněli a odešli. Ona se mne snažila probrat a já jí ještě v mdlobách popsal kde bydlím. Jak jsme se oba ocitli u mne doma mi neřekla, ale zdálo se, že se tu dobře vyznala. Potrhané a promočené šaty si svlékla a od domovnice půjčila jiné. Prý je to její teta, paní Moová, má domovnice. Neuvažoval jsem nad tím, že je to až příliš náhod najednou. Byl jsem okouzlen krásou té slečny. Na otázku ohledně těch mužů dlouho neodpovídala. Schoulila se a mlčela. Když znovu vzhlédla, měla tvář plnou slz. Utěšil jsem jí, na mou nabídku, že ji doprovodím na strážnici, však reagovala tak, jak bych nikdy nečekal. Vztáhla ruce a skoro zakřičela svůj nesouhlas.
„Nic nechápete. Jsem vám vděčná za záchranu, leč více znát nemusíte. Asi bych již měla jít….“ Chytil jsem jí za zápěstí a přitáhl zpět k sobě. Vášnivě jsem jí políbil, mé srdce se roztlouklo jako splašené a já si vnutil tuto dámu jako čtvrté heslo Dětí revoluce. Zamiloval jsem se. Moje první velká chyba v životě.
Neodešla, zůstala se mnou.
Několik dní na to jsme se začali scházet více, čekala na mne vždy na rohu ulice a já musel podotknout, že tahle dovolená se mi opravdu líbí. Měla vždy až příliš rudé rty, vodila mne na temná zákoutí Londýna, k řece Temži i do stínu fabrik, a tam mi povídala o krásných místech, kam by se jednou chtěla podívat. Podotýkala, že má těžký život a že mužů jako ti dva násilníci již bylo víc, ale když jsem se chtěl zeptat, kdo to byl nebo jak bych jí mohl pomoci, umlčela mne polibkem. Nechápal jsem, jak rychle jsme si padli do oka, ale jí to vůbec nevadilo. Nehledal jsem v tom nic zvláštního, jako bohémovi mi mravy byly ukradené a jako nestoudnost mi to nepřišlo.
Čekávala vždy na rohu ulice, až do osudného rána, kdy mne domácí vzbudila velmi časně, v jejích očích se leskl strach a nejistota. Jako by nevěděla zda pomáhá správné straně. Nechápal jsem to v tu chvíli, nerozuměl jsem, proč nebo čeho se tak strašně bojí.
„Pane, Annie vám vzkazuje že…že…máte okamžitě přijet na nádraží, že to nesnese průtahů. Že jde o život!“ Neznal jsem Annie zase tak dobře, ale odhadl jsem, že prostě jen dostala nápad na nový obraz, ale výraz její tety mne odradil od jakýchkoli vtipů. Sebral jsem rudku a výkresy, kolem krku utáhl šálu, navlékl se do kabátu a hrnul se na ulici. Domácí mi zavolala drožku, za což jsem byl rád.
Pomalá pouliční doprava se kodrcala na dlažebních kostkách, sem tam projela kaluží, ale já to nevnímal, ani klopýtání koňských kopyt, ani ruch ulice. Seděl jsem, nepřítomně zíral na ulici a přemýšlel, co se děje. Ani ve snu mne tehdy nenapadlo, že poslední věta byla míněná vážně.
Ještě nestihla spadnout ranní tma a stál jsem na nádraží. Hala byla doslova přeplněná. Nejspíš čekali na nějaký mezinárodní spoj. Hledal jsem v tom houfu ženu s příliš rudými rty a známou tváří, ale dohledat jsem se namohl. Chodil jsem sem a tam a začínal být nervózní. Šlépěje spěchajících cestovatelů mne vždy vytrhly a přemýšlení a já zase a zase hledal Annie. Tma byla zrádná a příkrov olověných mraků skoro tak těžký jako kov, který připomínaly. Ne a ne se sluneční svit prodrat ven a tak se svět halil do ponuré šedé temnoty. Každý stín byl silnější a každý krok tajuplnější. Náhle jsem uslyšel strašlivé skřípění, jak se rychle rozjetý vlak snažil zabrzdit na perónu. Jenže pištění nezpomalovalo, naopak nabíralo na síle. Zacpal jsem si uši a rval se davem dopředu. Srdce mi bušilo, měl jsem totiž pocit, že jsem zaslechl výkřiky. Výkřiky vepředu na peróně. Vlak jsem spatřil z dálky, nezpomaloval, nezrychloval. Valil si to konstantní rychlostí a bylo mu jedno, že je před ním nástupiště plné nedočkavých cestujících. Všichni sborově udělali krok zpět, aby je přijíždějící vlak moc neohlušil pískotem. Jenže sborový krok následoval další a další a davem se pomalu začínala vrstevnatě šířit panika. Ti vzadu nevěděli co se děje a ti ve předu byli příliš rozrušení a rozčílení. Byl jsem někde uprostřed, výkřiky sílily a já začal rozeznávat mužské a ženský tón. Zděsil jsem se, protože mi to připomnělo výstup jednoho odpoledne, kdy tak mohutně pršelo. Začal jsem se dopředu drát rychleji a rychleji, lidé neoblomně překáželi a nehodlali uhnout. Dopalovalo mne to, cítil jsem že už musím být jinde, že musím být rychlejší. Vycítil jsem i přes několik desítek lidí, že ty výkřiky patří Annie. Byla v nich znát zoufalost a beznaděj. Pak jsem si konečně uvědomil, co jsem to viděl v očích domácí. Bylo to to samé, co měla v očích jedna slečna úplně na okraji davu, když jsem jí odstrčil a ona odtrhla zraky od výjevu před ní. Byla tam spoustu místa a úplně na kraji nástupiště stál hlouček mužů, kteří si mezi sebou pošťuchovali ženu. Byla celá od krve, stíny mužům kryly jejich tváře a akustika perónu roznášela hrůzný křik daleko do krajů. A vlak se s třeskutým rámusem blížil. Náhle jsem postřehl, proč mužům stačí pohyb ruky a žena od nich spadne do náruče jinému, zaleskl se mu totiž v ruce nůž. Konečně si slunce prorazilo cestu, aby ukázalo na smrtící zbraň. Nikoliv však smrtelnou. Annie měla rudá předloktí, paže a ruce od krve, ale na dálku jsem viděl, že jí nikdo nezasadil vážnou ránu. Krev z ní tekla proudem, z kaluže na peróně odkapávala do kolejiště. Držela se za hlavu, plakala, křičela a naříkala. Nebyl jsem schopný cokoliv udělat, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem se hýbat. Ten výjev mi vyrazil dech. Kdybych se sem dostal o něco dřív, nemuselo se tohle Annie stát! Kdybych byl dříve pochopil, že domovnice myslela poslední větu vážně….Vlak se přiřítil jako střela, rozrazil vzduch svým ryčením a já věděl, že do několika sekund projede perónem. Nezastaví, nezpomalí. Marné kvílení brzd na chvíli ustalo, místo něj se rozlehlo nádražím poplašné houkání masivní lokomotivy. Mělo varovat všechny, aby šli do nejdál z nástupiště. Skupinka černých vrahů a žena v rudém mezi nimi však neudělali ani krok. Nakonec se Annie podlomily nohy, dopadla tvrdě na zem a její bohatě nabírané šaty do sebe vsákly většinu krve, co jí vytekla z těla. Vycházelo z ní vědomí, výkřiky ustaly a zbylo jen příšerné pištění vlaku a zuřivý smích oněch vrahů. Chtěl jsem něco udělat, ale nevěděl jsem co. Stál jsem jako přikovaný a tupě zíral, když se muži chopily bezvládného těla Annie, když jej nadzvedli a když ho s tichým výkřikem pláče přehodili do kolejiště. Sborově se odrazili a skočili pryč. Přesně v tu chvíli kolejištěm prosvištěl nekontrolovaný vlak. Jakmile se kola přehoupla přes nebohé tělo Annie, ozval se tlumený výkřik, z něhož mi úplně utuhla krev v žilách. Ve stejnou chvíli se jeden z mužů odrazil z místa, kde se rozpínala kaluž krve mé milované. Noha mu podklouzla a muž veškerou energií praštil obličejem na zem. Jeho krev se smísila s její. Prudký závan větru, který všem přihlížejícím rozevlál vlasy, trhl s tělem toho surovce, který ještě chvíli letěl vzduchem, než zprudka narazil na sloup nástupiště. Zakřupala páteř a muž zůstal bez hnutí ležet na chladné zemi.
Když se opět slunce prodralo mraky a poslední, rychle letící vagón vlaku opustil nástupiště, došli muži až ke mně. Bych jsem ochromený strachem, ztuhnutí přetrvávalo i přes neskutečný strach, co se bude dít se mnou, mají-li muži zacházet se ženami něžněji než s muži! Psychicky jsem se snažil připravit na to, co přijde. Surovci došli až ke mně a slunce začalo stoupat po jejich šedých kabátech k jejich tvářím. Když se dotklo jejich vousů a kdyby byli pohnuli kloboukem, byl bych mohl rozeznat jejich identitu. Jenže právě v tu chvíli mne něco tvrdě udeřilo zezadu do hlavy.
Probudil jsem se a zíral do temnoty. Krev mi stékala po spáncích a rytmicky skapávala do velké kaluže na podlaze. Zamrkal jsem a uvědomil jsem si, že mám svázané nohy a ruce za tělem. Polil mne strach, tak strašný strach jaký jsem nezažil snad nikdy. Všude kolem mne byla temnota, hlavu jsem měl v předklonu asi příliš dlouho a krk mi ztuhl tak, že každý pohyb neskutečně bolel. Cítil jsem že nejspíš budu zvracet, v mé krvi kolovalo něco, co jsem přesně nedokázal určit, ale bylo to spíše k destruktivnímu účinku než na povzbuzení života. Zamrazilo mne, uvědomil jsem si, že zápěstí mám celé zprobodané od nelidských vpichů tlustých jehel a řezů dlouhých nožů. Seděl jsem na chladné podlaze a postupně si uvědomoval celé své tělo, nebo spíše bolest, která z daných částí vystřelovala. Ta ruka bolela hrozně! Zvláštně bylo vidět, že se ti muži naprosto vyžívali v tom mi předloktí rozřezat a opět sešít…trvalo mi dlouho než jsem si uvědomil, že do ran vložily různé předměty, co zrovna měli po kapsách – sirky, železné piliny, skleněné střep, třísky nebo jiné nečistoty, které by mi mohli ublížit. Věděl jsem, že mi něco nedocházelo, že jsem ještě nemohl být úplně vzhůru, protože bolest, kterou jsem cítil, byla sice nesnesitelná, pulzující a omračující, ale zdaleka nemohla být tak strašná, jakou jsem doopravdy musel zažít po tom, co vše mi udělali. Pokusil jsem se zvednout, k mému překvapení to šlo. Postavil jsem se na nohy a v tu chvíli jsem ucítil pálivou bolest na patách. Někdo si dal velmi záležet, aby mi achilovky přeřezal jemnou pilkou a aby tu ránu dostatečně zahojil, aby ze mne nevyteklo tolik krve, abych to nepřežil. Byl to důmyslný způsob mučení, týral mne jak po fyzické, tak po psychické stránce. Svalil jsem se okamžitě na zem, dopadl jsem na hýždě a v tom si uvědomil, co udělali. Mimo toho, že jsem v krvi musel mít kvanta analgetik a anestetik, bylo něco, co jsem již neměl. Kdo jiný, než tihle suroví muži mohou dokonale odstranit z mého těla část, které bych nejvíce želel. V rozkroku mých kalhot byla silná skvrna krve a já se obával, že se již nikdy nebudu moct podívat na jakoukoliv ženu stejně – pokud se dožiji chvíle, kdy bych to tu přežil a dostal se ven. Tahle myšlenka mnou projela rychleji než blesk a okamžitě jsem začal hledat dveře nebo okna. Nedohlédl jsme v té temnotě ani na stěny, ale kdesi ve výšce byl neomylně nějaký portál, který propouštěl miniaturní paprsek světla. Když jsem ho sledoval a snažil se zaostřit, černá plachta spadla z portálu a do tmy se rozneslo jako blesk šedavé světlo. Bylo dost tlumené, ale na hloubku temnoty se to zdálo jako oslepující zážeh. Když se mi panenky surově stáhly a vypořádaly se s náhlou změnou, spatřil jsem v zadním rohu místnosti stát jednoho muže. Srdce se mi stáhlo v naprosté křeči, reakce mého těla, které mělo spojené tohoto muže s dalším a dalším přívalem bolestí, byla naprosto pochopitelná. Jenže ta křeč nezůstala jen u srdce, pokračovala k břišnímu svalstvu a společně s mužem, který se pomalými kroky blížil k mému svíjejícímu tělu, stoupala ke krku. Byl u mě blíž a blíž a já se víc a víc bál.
„Proč jste to udělali?“zasípal jsem. Hrtan se mi stahoval a já mohl hůř a hůř dýchat. Muž si ke mně poklekl a zahleděl se na mě. Chvíli jen civě, na to jak se před ním svíjím a pak ledabyle odpověděl:„Ta děvka přestala odevzdávat svůj plat, sama si vybrala stranu. Myslela si, že se dokáže přizpůsobit vyšší společnosti, ale londýnské podsvětí nikdy nevydá, co schvátilo. A ty ses do toho jen moc pletl. Poradím ti, dej už od toho všeho pracky pryč!“ Snad proto, aby jeho slova dostala větší váhu, mi to říkal a v ruce si hrál s kudlou. A pak se mi zatmělo před očima.
Nevím jak se to stalo, ale našli mne v temném zákoutí u Temže, vyléčili mne, vyndali z těla cizí objekty, zastavili všechna krvácení, vyčistili rány, vypumpovali žaludek a když jsem se probral a tvrdil jim mezi vzlyky něco o temné místnosti a nástupišti, umístili mne do psychiatrického ústavu. Možná v tom měli ruce ti surovci.
Každý den se probouzím se strachem, zda tu stále budou měkké stěny a světlo, nebo neskutečná pulzující bolest a temnota. Ale osud je ke mně milostivý. A já netuším proč nebyl kdy dříve.
