La tarantola dal ventre nero
Itálie, Francie, 1971, 89 minut
Režie: Paolo Cavora
Scénář: Marcello Danon a Lucile Laks
Hrají:
Giancarlo Giannini (Inspektor Tellini)
Claudine Auger (Laura)
Barbara Bouchet (Maria Zani)
Rossella Falk (Franca Valentino)
A zase tu máme jedno pěkné giallo, v kterém možná poznáte i hlavní postavu inspektora, kterého si zahrál Giancarlo Giannini. To je ten samý herec, který ztvárnil policistu ve snímku „Hannibal“. Ano, mám na mysli postavu Rinalda Pazziho, který skončil tak nepříjemnou smrtí, jakou bylo vyvržení přímo na jednom italském náměstí. Tentokrát ale bude většinu filmu vcelku, protože musí vyřešit případ tajemného vraha, který ženy zabíjí jehlou zabodnutou do krku.
Italské giallo je specifické několika základními prvky. V podstatě jsou tři, i když ne vždy musí být přítomny s velkou intenzitou. Základem je detektivní zápletka, kdy vrah je většinou neznámý a je odhalen na konci. Druhým prvkem jsou poměrně expresivně a mnohdy až naturalisticky provedené smrti. Třetím prvkem je pak nahota a sexualita, které jsou často ve spojení právě s násilím a smrtí. Krása se spojuje s ošklivostí, život se smrtí, a to v koktejlu, který nemusí sednout každému.
Když je zabita první žena s tím, že je jí probodnuta mícha, dostává se na scénu inspektor Tellini, pro něhož to začíná být docela osobní, protože nejen, že je v průběhu vyšetřování případu vystaven sám nebezpečí toho, že bude zabit, a to rovnou několikrát, dokonce je vystaven i posměchu kolegů, když dochází k veřejnému odhalování jeho osobního života. V tomto směru je snímek „La tarantola dal ventre nero“ překvapivě dobře napsaný a scénář je komplexní.
Ani tolik nevadí, že se nejedná o tak explicitní film. Zase je hezké sledovat, jak byly dělány triky, respektive, jak jsou „rozřezávána“ těla. V té trikové naivitě je něco neskonale krásného. A ta barva krve! Je úplně špatně, ale ono to vypadá přesto tak dobře. I tohle je poznávací značka italského gialla. Musím říct, že mě snímek nadchnul, takže si od mě vysloužil i docela vysoké hodnocení.
Celkově pak musím označit snímek „La tarantola dal ventre nero“ jako velmi povedené giallo. Nejedná se o až tak explicitní film, a to jak v násilí, tak i v nahotě, ale přesto je to natočeno umně, tvůrci udržují napětí, do toho navíc hraje skvělá hudba Ennia Morriconeho. Trochu zapadlý, ale rozhodně povedený film, který by klidně mohl sloužit jako definice gialla. Jen je škoda, že to tempo se v závěru trochu zpomaluje a ta atmosféra už není tolik silná.
Hodnocení: 75 %
