La sindrome di Stendhal
Itálie, 1996, 120 minut
Režie: Dario Argento
Scénář: Graziella Magherini, Dario Argento a Franco Ferrini
Hrají:
Asia Argento (Det. Anna Manni)
Thomas Kretschmann (Alfredo Grossi)
Marco Leonardi (Marco Longhi)
Luigi Diberti (Insp. Manetti)
S filmy Daria Argenta mám většinou dvě zkušenosti. Buď se jedná o snímek, který mě naprosto dostane, a jen zírám na to, co vidím – to se Dariovi dařilo většinou v 70. letech, kdy natočil svoje nejlepší kusy. Pak jsou zde filmy, které mají velmi blízko k tomu, aby byly odpadem hororové tvorby, protože je to takový podivný spletenec, který celkově prostě nefunguje.
Snímek „La sindrome di Stendhal“ je očividně třetím typem, kdy jsem měl pocit, že se dívám na něco, co má dobrou psychologii, ale jako celek to na mě prostě dobře nepůsobilo, což je velká škoda. Ten nápad, ta myšlenka sama o sobě, to bylo prostě dobré. Stejně tak dát do hlavní rola Asii Argento, která prostě nezklame a je zrozená pro komplikované role žen. Jenže kamera ji má až moc ráda, stejně jako ji má rád otec, což je problém, protože se film soustředí na ni, nikoli na příběh.
Stendhalův syndrom je psychický stav, který se projevuje u některých osob. První, kdo tento problém popsal, byl významný francouzský autor, který vystupoval právě jako Stendhal. Kromě toho se jedná také o syndrom, který je označován jako Florentský nebo jako Hyperkulturémie. Je to psychosomatická nemoc, která způsobuje zrychlený tep, závratě, zmatení a dokonce i halucinace v případě, že je jedinec vystaven velkému množství uměleckých děl na jednom místě. Stendhalovy se to projevilo právě ve Florencii.
Snímek částečně skutečně vypráví o tomto syndromu a hned v první scéně je popsán velmi dobře. Některé záběry jsou skutečně drsné a mrazí z nich. Hlavně když Asia v závrati padá k zemi. Pak se to začne zamotávat a psychologická hra začíná. Tohle je film o tom, co je pravda, co je skutečnost, co je jen halucinace a co se hrdince opravdu děje. Asia je v tomhle skvělá a psychologickou hru hrát umí. Bohužel to je tak všechno, co je tady skutečně zajímavé.
Jsou zde násilné scény, které jsou dobře natočeny, a to se Dario držel stranou a svou dceru pro jednou úplně neobnažil. Kretschmann je dostatečně démonický, ale příběh prostě celkově až tak dobře nefunguje. Jako náhled do nitra šílené mysli je to dobré, ale rozhodně ne výjimečné. Jako film je to pak pro mě příliš nekonzistentní a jednotlivé dojmy se rozkládají do příliš dlouhé stopáže.
Hodnocení: 50 %
