La lupa mannara
Itálie, 1976, 79 minut
Režie: Rino Di Silvestro
Scénář: Rino Di Silvestro
Hrají: Annik Borel, Howard Ross, Dagmar Lassander
Jasně, mám trochu raději dějovější filmy, lyrika mi zase tolik neříká, ale pokud je na co se koukat, zvládnu i lyrický film a jsem schopen ho docenit. A přesně takový je i italský snímek „La lupa mannara“, který byl v mezinárodní distribuci uváděn jako „Werewolf Woman“, což je název, který říká všechno – ano, tady půjde především o vlkodlačí ženu a její působení na okolí.
Italský snímek „La lupa mannara“ sleduje příběh ženy, která o sobě tvrdí, že by mohla být vlkodlak, prý ji k tomu předurčuje její dědictví, tedy její předkové, kteří mezi vlkodlaky patřili. Jasně, v současné době to není zrovna něco, čemu by se dalo věřit, a to tedy ani v sedmdesátých letech, ale žena je docela přesvědčivá a dějí se kolem ní celkem podezřelé věci.
Její vlkodlačí úmysly se projevují velmi specifickým způsobem. Ve snění, nebo alespoň má pocit, že sní. Sní o tom, že se setkává s různými muži, s nimiž má následně sex, což by bylo celkem fajn, i když cudná žena samozřejmě podobné sny nechce, jenže pak dochází na to nejhorší – ona těm mužům roztrhá hrdlo na kusy, to vlastními zuby. Jo, tohle nejsou normální sny, hlavně když se opakují.
Vypadá to, že by se pro naši hrdinku mohlo všechno v dobré obrátit, ale to by nesmělo dojít k tomu, že je znásilněna a její partner je zabit. To už je pak všechno skutečně v háji a zjišťujeme, že sny, které měla, nebyly jen obyčejnými sny. Co když je na Daniele (Annik Borel) skutečně něco nepřirozeného, něco děsivého, co se musí sem tam dostat na povrch, co musí zabíjet.
Italský snímek „La lupa mannara“ je krásným spojením hororu a erotiky, navíc ještě s nádavkem poetického přístupu k natáčení. To je něco, co rozhodně stojí za pozornost, něco, co už se dneska tolik nevidí, alespoň ne v takové podobě, jak je to u snímku, co má za sebou skoro padesát let. Není krásné, že něco tak starého, dovede ještě pořád zaujmout a oblažit duši fanouška.
Hodnocení: 70 %
