Kristina Haidingerová: Děti Raumy
Vydalo nakladatelství Netopejr, 2019, 200 Kč
Po pěti letech přišla Kristina Haidingerová s pokračováním knihy „Ti nepohřbení“, s pokračováním, které nese název „Děti Raumy“. Kristina sice tvrdí, že je jedno, v jakém pořadí knihy čtete, ale já bych přece jen zůstal u toho, že budete číst nejprve knihu „Ti nepohřbení“ a následně až „Děti Raumy“. Pokud byste pořadí obrátili, asi byste se docela divili, proč Violeti nepoužívají i v první knize takové schopnosti, kterými se prezentují v knize „Děti Raumy“.
Ale jasně, důvod je zde možné nalézt – „Ti nepohřbení“ se odehrávají především v 17. století, „Děti Raumy“ už jsou současné. I tak ale není úplně pochopitelné to, proč Samuelovi nepřišlo divné, jakými schopnostmi najednou Violeti disponují. Anebo už si tak dobře nepamatuji „Ty nepohřbené“? Jsem velmi rád, že Kristina děj posunula do současnosti, protože najednou je to prostředí člověku bližší, najednou je i Kristina sama schopna lépe popsat to, o co jí jde. Ona dokáže skvěle zachytit útrapy postav, dno společnosti, bezvýchodnost situace. A v současnosti to z mého pohledu vyznívá líp než v minulosti.
Díky přesunu do dnešní doby jsem měl i pocit, že se z děje trochu vytratil ten fantasy nádech, který je tam pro mě hodně silný. Jasně, pořád probleskuje, ale tohle už není tak silný gotický horor jako „Ti nepohřbení“, tohle je moderní horor, který mi v současnosti sedí víc. I Violeti do dneška sedí hodně dobře, mají nové možnosti a my objevujeme i to, jak se někteří vyvíjeli, jaké byly jejich osudy. A že si Kristina rozhodně nebere servítky. Ona není nutně explicitní, jí stačí naznačit, nebo jen lehce popsat, a už se to ve vás kroutí. Postavy si tady rozhodně užijí a není nutné, aby u toho byla tuna vyhřeznutých mozku, rozlámaných kostí a vyvrhnutých střev.
Přesto jako kdyby si Kristina se současným příběhem sem tam nevěděla rady. Některé scény se dějí o překot, jako kdyby se stalo něco důležitého, ale bum, najednou je všechno jinak. Takový jsem měl pocit, když ke konci „hrdina“ zpacifikoval „záporáka“, abych zůstal obecný, ale už dál je záporák zase na nohou, hrdina ho prostě nechal být a jel si za něčím jiným. To je takové lehce naivní, i když k atmosféře Kristininých v podstatě moderních gotických románů to tak nějak sedí.
Jakmile se postavy rozdělí, bude něco špatně. Tohle je takový klasický prvek, i když není přesně jasný důvod, proč se rozdělují, tedy kromě toho, že tak to bude lepší, i když čtenář už dávno tuší, že tak to lepší nebude. Ke konci knihy jsem pak měl pocit, že se hodně používá vypravěčská zkratka. Na pár stránkách se děj posune o několik dnů, i když by člověk čekal vyvrcholení, které bude spíše v krátkém intervalu. Přiznám se, jsem spíše zastáncem údernějších konců. Tady mi přišlo, že Kristina už naplno přešla do poetické roviny, což mě tolik nesedí. Netvrdím, že je to špatně, jen mi to tolik nesedí.
Kniha „Děti Raumy“ má velmi dobře napsané postavy. Není zde snad ani jedna, která by byla jen černá, nebo která by byla jen bílá. Na každé postavě je něco temného, na každé postavě je něco dobrého anebo je alespoň vysvětleno, proč se chová tak, jak se chová. Všechny postavy jsou tak velmi lidské, ale přitom zde nední žádná, která by byla nějakým způsobem otravná. Postavy jsou ozdobou knihy, jejich motivace jsou většinou pochopitelné, a to i přesto, že je vzhledem ke schopnostem Violetů možné motivace upravit, jak by se zachtělo. Kristina se tím ale nenechala zlákat a svým hrdinům nechává lidskou podstatu i chybovost.
Kristina Haidingerová zná své Violety, má ten svět zmáknutý a chce přednést příběh svému publiku. A daří se jí to. Na konci jsem sice pocítil jisté rozčarování, jako kdyby se něco neuzavřelo, ale z druhého pohledu, ten poetický konec tomu do jisté míry sluší a někdo ho ocení víc než já. A teď jsem zvědavý na to, jestli se Kristina pustí i do jiného hororu, který bude mimo svět Violetů. Doufám, že ano.
Hodnocení: 70 %
