Bylo sice už kolem jedenácté v noci, ale tma nebyla. Billboardy, auta, autobusy, lampy, to vše zajišťovalo dostatek světla. Mladý muž, který se držel tyče v tramvaji, právě dopsal přes Facebook poslední zprávu, když tramvaj prudce zastavila. Petr, tak se ten muž jmenoval, si dál hleděl svého. Klesl myšlenkami zpět k Facebooku. Když si ale uvědomil, že tramvaj takhle stojí už asi tři minuty, začal mít trochu obavy. A po pěti minutách čekání se zvedl a šel směrem ke kabině řidiče. Z kapsy mu v tu chvíli vypadl mobil a zapadl mezi sedadla a ani po několika pokusech se ho Petrovi nepovedlo vytáhnout. Tramvaj byla úplně prázdná. Světla uvnitř slabě zářila. Blikala a jen trochu osvětlovala špinavý vnitřek tramvaje. Došel ke kabině a nakoukl dovnitř. Trochu ho vyděsilo, když viděl, že řidič tam není. Možná si musel odskočit, nebo se v tramvaji něco porouchalo, pomyslel si Petr a šel si zpět sednout. Dlouho se ale nic nedělo a jeho starosti rostly.
Došel ke dveřím, které se ale nedaly otevřít. Musel by je otevřít řidič. Tlačítko, kterým se měly otevřít v případě nouze také nefungovalo. Petr už byl značně vyděšený, ale stejně popoběhl ke kabině, otevřel dveře a už už chtěl zmáčknout čudlík, na který zapomnětlivý řidič napsal: „Dveře“, ale najednou si něčeho všiml. Červenou tekutinou byla načmáraná šipka vedoucí k čudlíku a nad ní stálo tou samou tekutinou: „Nemačkat!!!“ Poslední vykřičník však byla jen krátká čárka. Petrovi naskočila husí kůže. Pomalu otočil hlavu a nahlédl za sedadlo řidiče. Ihned pohledem uhnul jinam. Měl přeci jen moc velký strach, než aby pohlédl mrtvole do prázdných rudých důlků, které zbyly po jejích očích. V tu chvíli jím projela hrůza a on vykřikl. Zaváhal, ale po chvíli se rozhohl, neuposlechnout nápis a zmáčknout čudlík. Tentokrát ho nic nevyrušilo a jeho ukazováček dopadl na červený knoflík, který cvakl.
Petr byl jedním skokem u dveří, které se začaly otevírat, ale tak trhavě a pomalu, že nahlas skřípaly. Autobusem se ozval hlas z reproduktoru, od něhož Petr čekal, že řekne: „Ukončete výstup a nástup!“ nebo něco podobného, co tento hlas v hromadné dopravě říká, ale ozvalo se:
„Já jsem tě varoval! Opakuji: Já jsem tě varoval!“
Pak bylo chvíli ticho. Dveře se přestaly otevírat, ale malá mezera mezi nimi byla. Petr se jí však neprotlačil. Ani nevěděl, zda měl větší strach z toho, že je v zavřené tramvaj s mrtvolou nebo z toho, co právě řekl hlas. Ale byl tak ochromen strachy, že stál na místě a nemohlo se pohnout.
Ticho trvalo několik minut. Světla začala blikat ještě víc než předtím. A jejch světlo sláblo a sláblo, dokud nezůstala svítit jen jedna žárovka. Petrovi se podlamovala kolena strachy. Uslyšel kroky. Otočil se a v tu chvíli přestala svítit poslední žárovka a vagon zahalila naprostá tma. Kroky se blížily a Petr couval a couval. A kroky šly k němu. Slyšel tlumený smích. Ale neuvědomil si, že couvat nemůže věčně, a narazil zády do dveří. Kroky se blížily. V zoufalství se pokoušel, nahmatat něco, co by mu pomohlo. Rukou uchopil kladívko, kterým se v případě nouze mají rozbít okna, a připravil se na neznámého. Jakmile slyšel, že je blízko něj, uhodil kladivem před sebe a hned cítil, že zasáhl. A to opakoval, dokud si nebyl jist, že je útočník mrtev. S jeho údery smích slábl a slábl, až se v tramvaji rozhostilo naprosté ticho a mladého muže po přívalu odvahy zase přepadl obrovský strach. Petr se rozeběhl k nejbližšímu oknu, rozbil ho kladivem, což mu kupodivu nedělalo problém, a vyskočil ven.
Při útěku z vagonu si narazil loket a při dopadu na zem si udělal něco s kotníkem. To mu ale nebránilo utíkat pryč od tramvaje. Nedával pozor na cestu, v té tmě by stejně neviděl, kam běží. Podle toho, jak jeho kroky zněly, usoudil, že běží po kamenných kočičích hlavách. Konečně zastavil a lapal po dechu. Opřel se rukama o kolena a jen tak stál. Jeho oči si už zvykly na tmu. Rozhlédl se. Stál na místě, které moc dobře znal. Kus od něj byl pomník Mistra Jana Husa a on si uvědomil, že je na Staroměstském náměstí. Nejprve tomu ani nechtěl uvěřit, protože ho znal jako rušné a dobře osvětlené místo. Ale teď bylo všude jen ticho, prázdnota a tma. Nikde ani živáčka, nikde rozsvícené pouliční lampy, nikde auta. Takhle Staroměstské náměstí neznal. Tak tiché a potemnělé. Běžel dál kolem Orloje. Vždy ho fascinoval a zároveň maličko děsil. Ani si neuvědomil, jak rychle a daleko musel běžet. Před ním totiž stálo několik paneláků.
Zkoušel bušit na dveře okolních domů. Nic. Běžel dál a dál, když si všiml jednoho domu s prosklenými dveřmi. Byl to očividně normální dům, ve kterém bydlelo v bytech několik rodin. V tuhle hodinu mu stěží přijde někdo otevřít. Praštil ramenem do skla, což ale neměl dělat. Měl loket celý pořezaný a k tomu naražený. Petr vyběhl po schodech nahoru a bušil na dveře, které míjel. Četl při tom jmenovky na zvoncích: „Novákovi“... „Petrklíčová“... „Markusová a Dostál... „Rodina Novákova... „Janečkovi“... Petr zjistil, že je již v posledním patře. Zhluboka se nadechl, vrazil do dřevěných dveří a vyrazil je. Hned začal hledat telefon. Vyděsila ho krvavá skvrna na zdi, ale šel dál. Po chodbě se rozléhaly jeho kroky. Vyděšeně sebou cukl a potlačil výkřik, když málem šlápl na tělo ležící na zemi. Krev byla všude po pokojích a druhé tělo, které Petr našel, leželo na posteli. Konečně našel telefon. Okamžitě vyťukal číslo „158“, ale z telefonu se ozval jen hlas, který normálně oznamoval, že volané číslo je nedostupné. Teď ale říkal něco jiného:
„Už je pozdě.“ zopakoval hlas ještě anglicky a dodal: „Po zaznění tónu můžete nahrát své poslední přání.“
S hrůzou Petr zavěsil a běžel pryč z bytu. Cestu mu ale zkřížilo něco, co ho vyděsilo ještě více. Věc vysoká asi metr a tři čtvrtě se zrzavými vlasy po zem, malýma rudýma očima a celým tělem od krve. Z velké dálky by se dalo říct, že jde o člověka, ale při bližším pohledu se to dalo bezpečně zamítnout. Shrbená záda, dlouhé hubené končetiny, malá hlava, v ústech ostré zuby. V drápech to svíralo nůž s černou rukojetí. Zachechtalo se to a zamířilo k Petrovi. Bylo to o několik centimetrů vyšší než on, ale i to činilo tvorovi výhodu. Petr uklouzl po kaluži krve a spadl na záda. Poslední, co viděl, byl ten tvor, který se nad ním sklání s nožem a říká:
„Poznáváš mě? Já jsem ty. Tvé nejtemnější já.“ Zachechtal se a Petr omdlel.
Probral se v šedé místnosti. Jeho zamlžené oči hledaly něco, co by poznávaly. Vlasy měl slepené krví, ale oblečen byl jinak, než jak si pamatoval.
„Kde to... Kde to jsem?!“volal.
Strážník, který procházel kolem jeho cely, odpověděl: „Ve věznici. Pamatujete si něco?“
„Ne.“ zalhal Petr a prohlížel si kousavou šedou kombinézu, co měl na sobě. Hlavou mu proletělo to, co právě zažil. Jako nějaký levný horrorový film bez pořádného příběhu a děje, jehož většinu tvoří umělá krev a nahraný křik.
„Našli vás celého od krve v tramvaji plné mrtvol. V ruce jste měl kladivo a byl jste jako jediný živý. Zabil jste dvacet čtyři lidí, pane Novotný. Zítra půjdete k psychiatrovi, který určí, jak vážný je váš stav. Myslím, že si tu najdete spoustu přátel... vašeho druhu.“
Poslední strážníkova věta Petra rozzlobila. Chtěl strážníkovi vysvětlit, že on nikoho nezabil a že nebyl v tramvaj, nýbrž na Staroměstském náměstí. A že v jednom domě je byt, ve kterém leží mrtvá celá rodina. Že tam ještě je onen vrah. A také to udělal. Strážník jen poznamenal něco o schizofrenii a dál si Petra nevšímal.
Petr se posadil se na lavičku, která byla to jediné, co v cele měl. Bylo mu vysvětleno, že se brzy přesune do speciálního oddělení pro nebezpečné jedince. Možná i do blázince. Kdyby žil v některých částech Ameriky, dostal by za tohle trest smrti. Lehl si, zavřel oči a propadl se do nejistého spánku plného nočních mur.
