Kimyô na sâkasu
Japonsko, 2005, 108 minut
Režie: Shion Sono
Scénář: Shion Sono
Hrají:
Masumi Miyazaki (Mitsuko / Sayuri / Taeko)
Issei Ishida (Yûji)
Rie Kuwana (Mladá Mitsuko)
Mai Takahashi (Mladá Mitsuko)
Japonské filmy prostě nejsou pro každého, to je jasné. V těchto snímcích se naprosto běžně objevuje nahota a násilí, velmi často pak v takovém provedení, které je pro klasického evropského diváka jen těžko skousnutelné. Prostě nejsme zvyklí, hlavně díky americké produkci, vidět takové formy násilí a takové formy nahoty. Už jsem se věnoval tomu, že i Japonci jsou trochu pokrytci v tom smyslu, že záběr na genitálie musí být cenzurovaný, ale někdy to není potřeba. Někdy stačí, aby tvůrce nechal kameru jen sledovat dění z toho správného úhlu.
Chápat japonské filmy jako snahu šokovat... no, pokud v nich najdete nějakou myšlenku, v takovém případě je to velmi krátkozraké. Oni Japonci většinou mají co říct, ta myšlenka je v příběhu obsažena, jen je podána takovými výrazovými prostředky, které jsou evropskému divákovi cizí, a on se s nimi ne vždy dokáže naplno ztotožnit. To je i případ snímku „Kimyô na sâkasu“, který je na první pohled divný, ale když se na něj budete dívat a zkusíte ho vnímat, něco z něj určitě budete mít.
Sledujeme život spisovatelky, která píše příběh o tom, že žila byla jedna rodinka, kde se tatínek velmi rád miloval se svou manželkou a dceru, aby o to nepřišla, zavíral do futrálu na violoncello, odkud je skulinkou musela pozorovat. Dívka to musí sledovat a v podstatě se připravovat na to, že maminku bude muset někdy vystřídat. K čemuž také v pozdějším věku dojde. Tentokrát je to matka, kdo stojí stranou a stává se z ní žárlivá žena, která nechce nechat události tak, jak jsou. Po jedné roztržce padá ze schodů a umírá.
Skoro by se zdálo, že takhle napsaná zápletka by na jeden film bohatě stačila a byl by to film hodně šokující, jenže tohle jsou Japonci, a já jsem nastínil v podstatě jen úzkou část příběhu, který je o to šílenější ve formě, jakou je podáván, kdy někdy nebudete tušit, která bije. To hlavně ve chvíli, kdy se na plátně objevují scény z cirkusu. Jenže to ještě není tak divné. Dochází ke zvláštnímu prolínání realit, kdy už si ani zdaleka nejste jistí, co je vlastně pravda a co už nikoli.
Shion Sono ukazuje, že je rozhodně zajímavým tvůrcem, ač jeho „Suicide Club“ mám přece jen o něco raději. „Kimyô na sâkasu“ je snímek, který prostě nesedne každému, což ale není až tak divné, ale v případě, že se vám bude snímek líbit, možná ani nebudete schopni vyjádřit, co přesně se vám tolik zamlouvalo. Já osobně jsem si z tohoto filmu odnesl jednu myšlenku: Nejsou samy naše životy mnohem šílenější než jakýkoli cirkus?
Hodnocení: 75 %
