Autorem článku je Daniel Palička
Bonbony, které vám rozhodně nezanechají kyselou pachuť v ústech.
>
Nakladatelství Golden Dog se letos v prosinci vytasilo s další knihou z edice Zrnka temnoty. Tentokrát jde o novelu “Kyselé bonbony” z pera talentovaného spisovatele Kealana Patricka Burka, držitele ceny Brama Stokera. Stojí za pozornost, nebo byste se jí měli vyhnout obloukem?
Edici Zrnka temnoty mám v lásce. Jednak je žánrově i tematicky rozmanitá, díky čemuž má každá kniha své jedinečné kouzlo, jednak čtenářům dává možnost obeznámit se s neokoukanými tvářemi české i zahraniční hororové scény. Příběhy kratšího rozsahu, jež člověk sezobne jako malinu, mi navíc hodně pasují - nezaberou moc času a krásně vyplní volné chvíle. Proto jsem byl zvědavý, jak na mě “Kyselé bonbony” zapůsobí. Přece jenom po nešťastné zkušenosti s Billym Silverem jsem si říkal, jestli mě čeká další trýznivý zážitek, nebo jestli se dočkám svěží hororové oddychovky. Naštěstí jsem netrpěl a četbu si vesměs užil.
“Kyselé bonbony” jsou příběhem otce Phila Pendletona a syna Adama, kteří se na první pohled nijak neliší od ostatních. Chodí společně na procházky, navštěvují muzea, výstavy a zoologické zahrady. Nic neobvyklého. Nicméně všechno není tak růžové, jak se na první pohled může zdát. Je možné, že Phil svého vlastního syna nikdy v životě neviděl. Co je na tom pravdy?
Novela si od začátku až do konce udržuje solidní tempo. Příběh má spád a čtenář je neustále udržován v napětí. Osobně mohu pochválit jednoduchý, leč dokonale úderný styl psaní, který osloví jak konzumní čtenáře, vyhledávající odpočinkovou četbu, tak lidi, jež si potrpí na kvalitu. Postavy jsou sympatické - jejich charaktery mají něco do sebe a nepostrádají hloubku. Nejvíce na mě zapůsobil titulní protagonista Phil, jenž vás v průběhu vyprávění nepřestane překvapovat. Nesmím samozřejmě zapomenout na překlad Martina Štefka, k němuž nemám jakékoliv výhrady.
Každopádně i přes výčet mnoha kladných stránek mě kniha nezasáhla tak, jak bych asi čekal. Zápletka je sice poutavá, chybí jí však momenty, ze kterých byste si sedli na zadek, a postrádá něco navíc. Ve srovnání se “Zůstanou jen skvrny” nebo “Vzácným druhem" působí “Kyselé bonbony” jen jako chudý bratříček, který svůj potenciál nikdy naplno nezužitkuje. Neberte mě špatně, o podprůměrný titul rozhodně nejde, avšak čím víc se blížíte ke konci, tím víc si v hlavě říkáte, jestli by ze zápletky nešlo vytěžit o trochu více. Pravá satisfakce a pocit zadostiučinění není tak dostačující, jak by mohl být, a byť mají protagonisté dobrý vývoj a jste zvědaví, kudy budou jejich osudy dál směřovat, nemůžete se ubránit dojmu, že větší prostor by ději určitě prospěl. Opět se musím vrátit k titulu “Zůstanou jen skvrny” - ten je totiž emocionálně i vypravěčsky ukočírován daleko lépe a po dočtení ve vás zraje. U “Kyselých bonbonů” jsem nic podobného nezažil - dočetl jsem se a řekl jsem si: „Hm, užil jsem si to!“ Nic víc.
“Kyselé bonbony” jsou svižně odsýpající jednohubkou, která vám sice rychle uteče a po přečtení ve vás prošumí, dokáže vás ovšem příjemně zabavit. O kvalitativní vrchol Zrnek temnoty nejde, přesto si myslím, že vás kniha může zaujmout osobitým, čtenářsky přívětivým stylem psaní, postavami, které si v průběhu čtení oblíbíte, a zápletkou, v níž nechybí prvek tajemna. Jde o sympatický kousek, k němuž se sice pravidelně vracet nebudu, ale svůj účel, tedy zabavit na pár chvil, splnil dokonale.
