Katharine Isobel Murray, jak se ve skutečnosti jmenuje, se narodila 2. listopadu 1981 v kanadském Vancouveru do filmové rodiny. Její otec Greame Murray je uměleckým ředitelem a produkčním designérem, živil se jako tvůrce speciálních efektů (např. pro seriál „Akta X“, za který byl dvakrát oceněn Grammy a v němž si jeho dcera Katharine zahrála epizodní roli). Bratr Joshua Murray byl dětským hercem, v osmi letech si s ním zahrála v krimi filmu „Cold Front“ (1989), v současnosti se živí jako novinář. Filmu se vyhnula jen její matka Gail, spisovatelka.
Katharine herecky debutovala po boku Teda Dansona a Isabelly Rossellini v romantické komedii Joela Schumachera „Příbuzní“ (1989). Po boku Christophera Lamberta se objevila také v thrilleru „Tah jezdcem“ (1992). Zpočátku vystupovala pod vlastním jménem Katie Murray, později používala jméno Katherine Isobel (např. právě v „Tahu jezdcem“) načež přešla na současný pseudonym Katharine Isabelle.
Do hororového žánru vstoupila po boku svých mladých kolegů jako James Marsden, Katie Holmes nebo Nick Stahl v hororovém thrilleru mixujícím „Stepfordské paničky“ s „Invazí lupičů těl“ o programovém usměrňování neposlušných dětí „Podezřelé chování“ (1998).
Do povědomí i srdcí nejen hororových fanoušků a zcela jistě i fanynek se ale nesmazatelně vryla o dva roky později v dosud nedoceněném příběhu o dvou sestrách ze střední a jejich obvyklých i neobyčejných problémech „Moje sestra vlkodlak“ (2000). Ke své dosud nejslavnější hororové roli se vrátila v roce 2004 hned dvakrát. Okrajově v několika snových scénách v sequelu „Moje sestra vlkodlak 2“, opět naplno v prequelu „Moje sestra vlkodlak 3“.
Mezitím se stihla ve vedlejších rolích objevit v nepovedeném hororu se Snoop Doggem Bones (2001) o mstícím se duchu v sedmdesátých letech zrádně zavražděného Jimmyho Bonese, televizním remaku „Carrie“ (2002) a za notného doprovodu alkoholu uprostřed bojiště dvou hororových ikon „Freddy vs Jason“ (2003), v němž měla původně hrát roli Lori, nakonec ale skončila u alkoholu a sexu se nijak nevyhýbající Gibb.
Do popředí se v hororovém žánru začala drát v neskutečně nedoceněném televizním hororu Obr lidožrout (2008) o sice něžně a směšně vypadajícím, ale na televizní produkci nezvykle brutálním, digitálním (zl)obrovi pustošícím vesnici. Zde se o hlavní roli podělila s Brendanem Fletcherem (s nímž se před kamerou sešla už v „Moje sestra vlkodlal 2 a 3“, „Freddy vs Jason“ nebo o rok později ve sci-fi „Rampage“). Obr lidožrout je jako pohádka – království (zde městečko Ellensforn) po mnohá desetiletí sužuje strašlivý drak (zde obr), jehož kletbu naruší až příchod prostého hrdiny z lidu (zde Mike a Jessica). Na televizní film se Obr lidožrout honosí docela dobře vymyšleným a relativně košatým příběhem, který není nijak plochý nebo jednorázový a propracovanou mytologií. Kromě zajímavého příběhu, vizuálně přitažlivého prostředí poststředověkého městečka, historické atmosféry a magické zápletky, oplývá i příjemnými postavami, zajímavými charaktery a velice ucházejícími hereckými výkony.
Do filmografie si připsala také pokračování aljašské upířiny „30 dní dlouhá noc: Doba temna“ (2010). Příběh se tentokrát točí kolem (přeobsazené) manželky hrdiny prvního dílu, která se vydává pomstít na samotné upíří královně. Ač slibné obsazení (kromě Katharine i Mia Kirshner) a jedna ucházející erotická scéna, pokračování původní film předčí jen v jediném, je ještě slabší.
Upírské tématice, tentokrát v lehce dramatické rovině, zůstala věrná i v japonsko-americkém filmu „Upír“ (2011) v němž se tichý profesor biologie seznamuje s dívkami prostřednictvím on-line seznamek, nalhává jim, že se společně mají přidat do jisté sebevražedné sekty a díky této lži od nich získává krev. Skoro dvouhodinové hororové drama japonského režiséra Shunji Iwaie sklízí vcelku rozporuplná hodnocení od stoprocentního uznání k nemilosrdnému odsouzení. Děj filmu až nebezpečně koliduje se skutečnými událostmi a samotný režisér jeho natáčení raději přesunul do USA, protože v Japonsku zrovna v té době probíhal soudní proces se sériovým vrahem Hiroshi Meuerem, který dokázal dojít k sexuálnímu uspokojení pouze při škrcení obětí a s některými z nich se seznamoval prostřednictvím internetu.
Filmových režisérek je málo obecně, těch, které by natáčely horory ještě méně. Přesto má na ně Katharine štěstí a svou kariéru spojila s několika z nich. Ne vždy to však dopadlo zrovna šťastně. Jako v případě „Cesta do pekel“ (2010) Penelope Buitenhuis o skupince přátel, která je stíhána motocyklovým gangem vedeným kanibalským uctívačem ďábla. Ale jak již bylo řečeno, Katharine při cestě na vrchol poctivě šlape na každý schůdek, i ty ošlapané a vrzající.
O dva roky později se spojila rovnou se dvěma režisérkami – sesterským režisérským duem Jen a Sylvií Soskovými, které ji (vizionářsky) obsadili do hlavní role svého body fetištického soft erotického gore hororového thrilleru „American Mary“ (2012) o mladé talentované studentce chirurgie Mary Mason. A jak známo, studium není zadarmo a Mary se brzy potýká s finanční tísní, kterou hodlá řešit brigádou ve striptýzovém klubu. Zde shodou okolností zjistí, že se nemusí svlékat, ale že si může na velmi slušné peníze přijít tím, že bude dělat to, co ji baví a co umí nejlépe. Zájemců o „bodyfikaci“ svých těl k subjektivně vnímané dokonalosti se totiž najde více než dost. Dějově poměrně nevyvážený film se však po vizuální stránce stává pastvou pro oči a umožňuje Katherine v hlavní roli naplno rozvinout talent a excelovat. Její medičku operující v lodičkách a kostýmku si prostě zamilujete. Byla za ni nominována na nejlepší herečku na několika festivalech, mimo jiné Fangoria Chainsaw Awards, Screamfest Horror Film Festival a Toronto After Dark Film Festival. Na britském hororovém festivalu Film4 Fright Fest tuto cenu dokonce získala.
Studentku forenzních věd si pak zahrála hned následující rok ve filmu symbolizujícím naprostý úpadek a degeneraci zombie subžánru „13 Eerie“ (2013). Společně s pěti dalšími studenty se její postava vydává v rámci studia a zkoušky, kdo z nich se bude hodit pro práci u FBI, na opuštěný ostrov, na němž byly umístěny mrtvoly, které mají najít a vyšetřit. Jenže mrtvoly jsou docela „nepoležné“, nespolupracují a z obyčejné zkoušky se stává neobyčejný boj o holý život. Naneštěstí poměrně tuctový a nezáživný.
Ve stejný rok, který pro ni byl herecky velmi plodný, se objevila i v ryze rodinném a rodinné hodnoty i aktuální civilizační strach o své nejbližší reflektujícím hororovém thrilleru „Torment“ (2013). Tentokrát v roli ženské půle manželského páru, který se vydá společně se sedmiletým synem na vesnici tak nějak utužit rodinná pouta. K čemuž samozřejmě nedojde, protože jejich syn brzy zmizí a manželé musí čelit útoku vyšinuté rodiny praktikující podivný kult. I přes výše zmíněné příběh nijak nepřekvapí a nedokáže vyvolat otázky, na které by divák již předem neznal odpovědi. Skvěle vám však odhalí, že hlava vašeho plyšového medvídka může být sebevíce roztomilá a ňuňu, zkuste mu ji však uřezat a nasadit si ji na hlavu a už tak roztomilá nebude.
Se sestrami Soskovými se opět sešla při natáčení pokračování buranského slasheru „See No Evil 2“ (2014) jehož děj se tentokrát přenesl do nemocnice. Soska Sisters Katharine nabídly sice vedlejší, přesto výraznou a řádně trhlou roli a společně s hlavní hrdinkou v podání neteře Michaela Myerse Danielle Harris vytvořily silný ženský kádr, který se pokouší z pokračování již samo o sobě nevýrazného vyvražďováku vytřískat, co se dá. A docela se jim to daří, neboť minimálně ony – podmanivé herectví Katharine Isabelle, sympatičnost Danielle Harris a zlepšující se režisérství Jen a Sylvie Soskových – vytváří z filmu koukatelnou záležitost.
Zatím posledním jejím žánrovým zářezem je hororový thriller „The Girl in the Photographs“ (2015) o znuděné mladé ženě žijící v malé ospalé komunitě jménem Spearfish, která začne dostávat fotografie brutálně zavražděných mladých žen. Film oplývá nápaditostí a hravým provedením, herecky překvapí poněkud netypicky obsazeným Kalem Pennem a hlavní hrdinka nepostrádá charisma. Problém však je stopáž filmu, která jej činí nevýrazným a ubírá mu na schopnosti zaujmout. Dvacet minut navíc jde prostě vidět.
Katharine se nevyhýbá ani seriálové tvorbě, ať už jde o epizodní roličku v legendárním a pro mnohé kultovním seriálu „MacGyver“ (1985) nebo již zmíněných, nám žánrově spřízněnějších „Aktech X“ (1993). Jako Ava Wilson se v roce 2007 objevila ve dvou epizodách hororového seriálu o dvou bratřích, lovících duchy a démony „Lovci duchů“ (2005). Celých deset dílů v letech 2013-2014 odehrála v kanadském fantasy hororovém seriálu o dvou kamarádech, z nichž jeden je upír a druhý vlkodlak „Cena za lidskost“ (2011). V roli Margot Verger se pak na devět episod v letech 2014-2015 objevila v seriálu o zřejmě nejznámějším filmovém kanibalovi všech dob „Hannibal“ (2013).
Díky svému angažmá v hororových dílech je Katharine Isabelle častou návštěvnicí různých žánrových festivalů a conů, kde je obletována společné fotky chtivými fanoušky a fanynkami. Nijak se nevyhýbá nízkorozpočtové a nezávislé tvorbě, často se objevuje ve filmech vznikajících v rodné Kanadě, a ač by se z našeho výčtu (nutně žánrově očesanému) mohlo zdát, nevyhýbá se ani různým žánrům, (rodinnými) dramaty („Salt Water Moose“ (1996)) počínaje, přes komedie ("Josie a její kočičky“ (2001), „Všechno jde do háje“ (2006), „The Movie Out Here“ (2011), „How to Plan an Orgy in a Small Town“ (2015)) až po thrillery („Insomnie“ (2002), „Victims“ (2013), „88“ (2014)) konče.
Zbývá jen doufat, že hororovému žánru zůstane věrná i nadále.
