Sehnula se pro lesknoucí se hlavičku hříbku, když se za ní ozvalo strašidelné zavrčení, ze kterého se jí postavily všechny chlupy na těle. Pomalu se narovnala a otočila hlavu po zvuku. Pohybovala se s rozvahou a určitou opatrností, která jí jindy byla naprosto cizí. Slýchala, že se v lese pohybují divoká zvířata, ale nikdy by ji nenapadlo, že na nějaké narazí. Dýchala mělce a snažila se nedělat moc velký hluk, aby zvíře nezaútočilo. Tiše polkla sliny, které se jí nahromadily v ústech, a v tom ji něco popadlo zezadu za holá ramena. Vykřikla zděšením, a za jejími zády se ozval spokojený smích.
„Adame, ty idiote!“ zavrčela a jedním rychlým pohybem ze sebe shodila jeho ruce. „Vyděsil jsi mě až k smrti!“
„Sorry, kotě, ale nemohl jsem si pomoct,“ Adam se hystericky smál, až se zlomil v pase a z očí mu tekly slzy. „Mělas vidět, jak děsně vtipně jsi vypadala!“
„Bála jsem se!“ Byla naštvaná a stále trochu poděšená. „To zavrčení znělo tak strašně, že jsem se vážně bála, že mi na záda skočí třeba medvěd!“ Jen pouhá představa toho setkání jí způsobila husí kůži. Adam, který se stále ještě za břicho smíchy popadal, si hřbetem ruky otřel vlhké oči a malinko se uklidnil.
„Jaké vrčení, prosím tě?“
„No to, co jsi tady předváděl, abys mě vylekal!“ Vážně neměla náladu na tyhle jeho připitomělé vtípky.
Adam se zamračil. „Ale já jsem nevrčel, prostě jsem se k tobě jen přikradl zezadu a vylekal tě. O žádném vrčení nic nevím.“
„Kecy!“ vystartovala jsem na něj. „A kdo by to tedy jako asi byl?!“
„Třeba tu fakt něco je,“ její kluk se narovnal a svraštil čelo. Všechny legrácky ho rázem opustily, jako když mávnete kouzelnou hůlkou. Teď byl vážný a – jak si s jistou dávkou sebeuspokojení uvědomila – taky trochu postrašený. Udělal k němu rozvážný krok.
„Ale, Adame. Přeci by ses nebál nějakého hloupého zavrčení?“ bavilo ji utahovat si z něj, když měl zrovna slabou chvíli. Tehdy měla totiž jedinečnou šanci ho taky trochu potrápit.
„No, já ti nevím, Sáro,“ odpověděl a jeho hlas se lehce zatřásl, „moc se mi to nelíbí.“ Překvapilo ji, jak najednou otočil. „Něco mi tu nesedí.“
„A co jako?“ Jeho chování v ní zaselo semínko nejistoty. Co se to s ním ksakru najednou stalo? Čeho se bál?
„Něco je tu špatně. Podívej se, jak se zešeřilo.“ Kývnul hlavou k nebi a ona zvedla tvář ke korunám stromů. Měl pravdu. Nebe, které bylo ještě před několika minutami modré, a jen sem tam se objevil bílý mrak, zešedlo a získalo tak nevábnou tmavou barvu. Pustila se do ní zima a ona se otřásla a objala se nahými pažemi. Chtěla Adamovi navrhnout, aby se vrátili k autu, ale ještě než otevřela ústa, ozvalo se to zavrčení znovu. Tentokrát z ještě větší blízkosti. Otočila se za zvukem.
„Slyšel jsi to?“ zašeptala, a když mezi stromy nic, co by onen zvuk mohlo vydávat, neviděla, obrátila se zpět k Adamovi. Ten už tam ale nestál. „Adame?“ zavolala jeho jméno. Chvíli se nic nedělo, žádná odpověď, ale potom nad sebou zaslechla zakňučení. Začala pomalu zvedat hlavu a na čelo jí dopadla vlhká kapka. Byla by jí okamžitě setřela dlaní, ale výjev, který se jí naskytl, ji přimrazil na místě.
Několik metrů nad ní se ve vzduchu kývalo Adamovo tělo. Díval se jí do tváře a v očích se mu odrážela bolest, kterou cítil, společně s jistým smířením se se svým osudem.
„Uteč,“ zahučel. V hrdle mu zabublalo a z úst mu začala kapat krev, která v kapkách dopadala na Sářinu tvář a nahá ramena.
„Adame, co se stalo?“ hlesla, i když odpověď měla přímo před očima. Z Adamova břicha trčel dlouhý trn, z jehož špičky odkapávala krev smíšená s podivně fosforeskující zelenou viskózní kapalinou, která zasyčela pokaždé, když dopadla na zem. Sára od ní instinktivně couvla a vrátila se pohledem ke svému příteli. Jeho vždy tak jiskřivý pohled začal pomalu vyhasínat a nahrazoval ho typický mrtvolný kal. „Co ti to udělalo?“ zeptala se spíš sama sebe, než svého téměř mrtvého kluka a odpověď na otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Trn vražený v Adamově těle se cuknul a poté zmizel. Z díry, která po něm zůstala, se začala řinout krev a donutila tak Sáru o několik metrů odskočit. A právě ona vzdálenost jí nabídla pohled, ze kterého jí krev v žilách ztuhla strachy. Nejprve si všimla toho, že Adam visí za nohu, kterou mu omotává stříbrně se lesknoucí lano. Až následně začala hledat jeho původce, a našla ho téměř okamžitě. K pohupujícímu se mrtvému tělo se po laně spouštěl tvor tak odporný, že v žádném případě nemohl pocházet ze Země.
Čtyři páry silných nohou, které se držely pevně třpytivého vlákna, byly napojeny na mohutné lesklé tělo, které bylo rozděleno na tři části. Hlava, hruď a zadeček stávalo v učebnicích z biologie. Tři páry připojené k zadečku, který byl spíš velkou zadnicí, jeden pár trčel z hrudě a mezi těmito dvěma částmi těla tohoto ohavného tvora, byla téměř průsvitná část, kde Sára ke svému zděšení zahlédla něco, co vypadalo jako napůl strávené tělo srny. Takže to nebyl pavouk, protože ten by přeci svou oběť zabalil do vláken své sítě a pak natrávenou tkáň vysál. Konečně se zaměřila na poslední část tvora. Na tu část, kterou mezitím úspěšně přehlížela, protože se děsila toho, co uvidí. Co ji okamžitě udeřilo do očí, byl podivný roh, který trčel z obličejové části té příšery. Byl zahnutý jako chobot slona, když zdraví v zoo. Byl tlustý jako jedna noha jeho majitele a stejně tak i dlouhý. Ze špičky trčel trn, který ještě před několika okamžiky trčel z Adamovy dutiny břišní. Kýval s ním ze strany na stranu, a pomlaskával ohromnými ústy, která se otvírala a zavírala pod chobotem, a která obsahovala několik řad lesknoucích se, jako dýky ostrých, zubů. A ty oči, které se na ni najednou upřely… Byly tři. Sestavené do pomyslné pyramidy. Nebyly ani lidské, ani zvířecí. Byly mimozemské.
Mimozemštani.
Jediné slovo, které problesklo její myslí. Příšera se vrátila k Adamovi, který už byl dočista mrtvý, a otevřela svou ohromnou tlamu do takového úhlu, že se z horní a dolní čelisti stala téměř rovina. Chobot popadl mrtvolu za nohu a jedním rychlým pohybem si nacpal celé mužovo tělo do chřtánu. To konečně vytrhlo Sáru z podivné paralýzy, ve které se ocitla. Dala se na útěk. Doufala, že když se dostane z lesa ven, nechá tu příšeru za sebou a už o ní nikdy neuslyší. Modlila se, aby jich nebylo víc, aby šlo jen o jednu jedinou zrůdu, která se na Zem dostala kdovíjak. Přála si, aby to všechno byl jen sen. Běžela. Kličkovala mezi stromy, uhýbala větvičkám, ale ty ji stejně sekaly do tváří a nechávaly za sebou zarudlé, někdy krvácející, rány. A ač si namlouvala, že to není možné, slyšela za sebou dusot osmi silných nohou a hladové vrčení. Jeden člověk k obědu a srna asi nenasytily toho odporného tvora. Teď byla na řadě Sára. Zabrala ještě více. Nohy, které už překonaly tu počáteční krizi z rychlého tempa, začaly kmitat rychleji a Sára vyrazila kupředu v běhu o vlastní život. Vrčení se ale nevzdalovalo, spíše naopak.
Nedokážu tomu unikat věčně! Pomyslela si, ale běžet nepřestala. Je to moc velké, moc rychlé a moc silné, než abych se tomu dokázala ubránit. Přesto běžela dál. Pud sebezáchovy je silný. Nikomu nedojde jak moc, dokud mu doopravdy nejde o holý život. A Sára ten svůj rozhodně nechtěla nechat protéct mezi prsty.
Stromy začaly pomalu řídnout. Mezi jejich kmeny bylo vidět šedivé nebe, kterým to pro ni a Adama vlastně začalo. Ještě trochu zrychlila. Přeskočila spadlou větev, která ležela přes cestu a už byla téměř venku, když to zaslechla. Vrčení. Zpomalila a otočila se. Za sebou nic neviděla. Vzhlédla ke korunám stromů, nic tam nebylo. A přesto to vrčení slyšela všude kolem sebe.
„Prosím, jen to ne!“ zašeptala a pomalým krokem se vydala k okraji lesa. To, co spatřila, když stanula u posledního stromu, způsobilo, že jí srdce spadlo až do kalhot. Dívala se na něco, co dříve bývalo městem. Teď se z toho stalo peklo na zemi.
Zalapala po dechu, kterého se jí najednou nedostávalo dost na to, aby okysličilo její unavené a k smrti vyděšené tělo.
Vypadalo to, jakoby na město někdo shodil nespočet bomb. Téměř všechny budovy šly k zemi a ty, které ještě stály a vzdorovaly svini, kterou se pro ně stala gravitace, se nebezpečně kymácely ze strany na stranu. Zely v nich obrovské díry a podstatná část jich hořela.
Co se to tu sakra děje?! Panika se jí začala pomalu zmocňovat a dusit ji, jako škrtič, který začíná utahovat své sevření. Vrčení se stupňovalo a zároveň s ním sem z města doléhal křik jeho obyvatel. Příšery je jednoho po druhém nabodávaly na své jedové trny a spouštěly si je do ohromných ozubených tlam. Sára zvedla oči ke stále tmavnoucímu nebi. To se v některých místech rozsvěcelo a k zemi padaly doběla rozžhavená ohromná vejce, která pokaždé, když se zavrtaly do země, vypustili ze svého jádra další z nenasytných monster.
„Všechno jde do prdele!“ ulevila si a uchechtla se. Z jejího hrdla to spíše vyznělo jako nucené zachrchlání, ale ona věděla, že jde o smích. „Všechno jde do hajzlu.“ Pud sebezáchovy, který jí předtím tak nutil do zběsilého běhu, zmizel. Nezůstalo po něm nic. Co ale naopak zůstalo, bylo vědomí toho, že každou chvíli zemře. I kdyby se rozběhla na druhou stranu, i kdyby si sedla do auta a odjela na druhý konec světa, nebyla si jistá, zda by se něco změnilo. Neměla jistotu, zda se to, co se dělo tady, před jejíma očima, se neděje úplně všude. Byla smířená se smrtí. S čím ale smířená nebyla, byla bolest.
Těsně za ní se ozvalo zavrčení a než se stačila pohnout, neskutečná bolest a síla úderu ji prohnula v zádech a ona zděšeně pozorovala, jak se jí z břicha noří tlustý ostrý trn, zřejmě ten samý, který zavraždil Adama. Tělem jí pulzovala ostrá bolest, největší, jako kdy zažila a poslední, jakou kdy zažije. Z trnu odkapával slizký jed a triko se jí začalo barvit krví, která ji hřála na chladnoucí kůži. Zvedla oči a setkala se s pohledem svého vraha. Tři bulvy se na ni upírali s takovou inteligencí, jakou by u tvora tolik podobného hmyzu nečekala. Monstrum z vesmíru viselo na své tlusté pavučině kolmo k zemi a nepatrně se houpalo. V průhledném přemostění mezi hrudí a zadnicí zahlédla Sára svého Adama. Ještě u něj nezačal úplně proces trávení, a tak vypadal téměř, jakoby spal. Klidný a uvolněný.
Tak tady to pro mě končí, pomyslela si Sára, když ji začaly opouštět síly ze ztráty krve. Chobot netvora sebou škubnul a vyzdvihl ji, stále nabodnutou, do vzduchu. Trn si prorazil cestu k jejímu hrudníku, ale to už bolest téměř necítila. Už byla na půl cesty ke svému konci. Tvor rozevřel chřtán a začal ji polykat po nohou. Uviděla ještě, jak se k zemi řítila další vejce a poté se nad ní tlama zavřela a jí klesla víčka. Zemřela smířená se smrtí.
