Seděla jsem na parapetu malého okna, které směřovalo do liduprázdné ulice. Sem tam jsem zahlédla pohyb, když se některý z nakažených pohnul ze spánku, ale jinak nikde nebyla ani známka po životě. Nakažení už se také nedali považovat za živé. Ano, dýchali, jedli, pili, komunikovali a spali, ale lidmi nebyli. Už ne. Z dálky mohli vypadat jako lidé, ale jen co jste se k nim dostali blíže, všimli jste si určitých odlišností.
Tak zaprvé, způsob, jakým se pohybovali, byl poněkud zvláštní. Jejich pohyby byly trhané, jako postavy ve videohrách, kterými se vlastně staly. Další věc, která je odlišovala od lidí, byla jejich tvář. Kůže byla popelavě bledá. Často byla pořezaná, poškrábaná, pokryta strupy. To z toho, jak mezi sebou neustále bojovali o elektrický proud. Jejich výraz byl surový, plný nenávisti, agrese a trpkosti. A poslední věc, která je odlišovala od nás čistých, neustále drželi v ruce mobilní chytrý telefon.
Zaklonila jsem hlavu a opřela se temenem o zeď. Povzdechla jsem si. Trvalo už to tak dlouho. Roky plynuly rychleji, než bych si kdy pomyslela. Zavřela jsem oči a doufala, že co nejdříve usnu, když mi v kapse zavibroval telefon. S trhnutím jsem se narovnala a sáhla pro něj. V dlani jsem sevřela malou hranatou věc a po zmáčknutí tlačítka si ji přitiskla na ucho.
„Ano?“ promluvila jsem potichu a čekala, kdo se ozve z druhého konce.
„Sylvie, jsi to ty?“ zašeptal ženský hlas, který jsem okamžitě poznala.
„Jsem to já. Marcelo, stalo se něco?“ zněla jsem vyděšeně, ale strach jsem necítila. Něco v hlase ženy, která mi volala, mi způsobilo mráz na zádech. Něco tam nehrálo.
„Já... Jde o Marka.“ Její hlas zněl tak slabě, že jsem měla problém její slova zachytit.
„Co je s ním?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že jsou jen dvě věci, které by mohla odpovědět.
1. Nevydržel to, zbláznil se.
2. Chytili ho. Dostali ho, když nedával pozor. Je mrtvý.
Lepší by byla odpověď číslo 2, jelikož bychom sice přišli o dalšího čistého, ale nevznikl by další nakažený. Marcely odpověď však byla tou, kterou jsem slýchala vážně nerada.
„Dostalo ho to. Nevydržel to. Propadl tomu za několik hodin!“ Její hlas byl prosycený strachem a klepal se jí.
Hodin. To slovo se mi zarylo hluboko do mozku. Za několik hodin. Dříve to byly měsíce, poté týdny. Nákaza se šířila stále rychleji.
„Co mám dělat, Sylvie?!“ prosila mě o pomoc, ale jak jsem jí mohla pomoct?
„Kde jsi, Marcelo?“ chtěla jsem vědět.
„Zamčená v bytě. Marek šel ven. Kéž by se už nevrátil!“ Chápala jsem, jak to myslí. Svého manžela milovala, ale to, co se z něj nyní stalo, už nebyl její muž. Ten by jí nikdy neublížil. Tenhle nový nakažený, by se jí rovnou pokusil zabít. A byla by prolita další čistá krev.
„Dokážeš se ke mně dostat, aby tě nikdo nechytil?“ Bydlela jsem o několik ulic dál. Dříve by to nebyl problém, ale nyní, když se po ulicích hnali nakažení, to byla cesta života a smrti. Jediná celkem bezpečná, ale ne stoprocentní možnost byla jít v přestrojení.
„Budu to muset zkusit, jen mi bude asi chvíli trvat, než na sebe nanesu všechnu tu masku.“ Slyšela jsem, jak bouchly dveře. Zavřela se do koupelny.
„Sakra, kam jsem dala tu krabičku s tím pudrem!“ zanadávala a bylo slyšet, jak vyhazuje věci ze skříňky, aby našla, co hledá. „No, konečně, tak jdeme na to!“ řekla povzbudivě a já se na druhé straně rozhovoru usmála. Věděla jsem, jak otravná a únavná práce to je, udělat ze sebe jednoho z nich, ale když to mělo alespoň trochu zvýšit vaši šanci na přežití, museli jste to skousnout.
„Jak to jde?“ zeptala jsem se.
„No, jak myslíš, že to...“ Nedořekla ale, ozvalo se zabušení na dveře. „Sakra!“ vykřikla Marcela a ozvalo se otočení klíče v zámku.
„Marcelo, co se to...“
„Zlato, otevři mi!“ zaškemral hlas za dveřmi, který se tomu Markovo až nápadně podobal, nebýt toho úlisného konce. „Vrátil jsem se domů, je mi skvěle!“
Nakažený v prvním stádiu. Blesklo mi myslí. V tomto stádiu si dotyčný ještě neuvědomuje, že se nakazil. Někteří lidé se dokázali z prvního stadia dostat, ale bylo jich stále méně. Byla zapotřebí velká vnitřní síla vzdorovat, a já si nebyla jistá, že je Marek dostatečně silný.
„Marcelo, neotvírej!“ zasyčela jsem do telefonu a téměř jsem slyšela, jak přikývla. „Tohle už není Marek.“
„Sylvie, já se bojím!“ zašeptala. „Co mám dělat?“ Začínala vzlykat. To v jejím případě nebylo dobré znamení.
„Máš někde po ruce něco, co bys mohla použít jako zbraň?“ Mezitím, co jsem mluvila, začala jsem se oblékat a strkat si do řemínků všechny své zbraně. Nože a jednu pistoli. Vše jsem získala od mrtvých nakažených. Bylo nutností něco takového mít.
„Je tu mop, jinak nic,“ Marcela začínala být zoufalá a propadala panice, „já nechci umřít. Ne takhle!“
„Klid, jdu za tebou! Jen ho udrž za dveřmi ještě nějakou chvíli!“ snažila jsem se ji uklidnit a mazala si při tom na obličej směs jílu, pudru a škrobu, abych dosáhla zdání jejich pleti. Musela jsem být rychlá. V telefonu jsem stále slyšela, jak Marek doráží na svou ženu, aby mu otevřela, a ona mi vzlykala do sluchátka. Už jsem neměla moc času. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a nehty si strhla strupy, že kterých mi začala pomalu vytékat krev. Mohla jsem jít.
Otevřela jsem dveře svého bytu, vyšla na chodbu a zamkla za sebou. Bylo na čase začít hrát.
„Marcelo?“ špitla jsem do telefonu.
„Já už to nevydržím!“ zalkala a já uslyšela její kroky na podlaze.
„Marcelo, ne!“ zařvala jsem na ni. „Nedělej to!“
„Ale já...“
Ozval se výstřel a poté Marcely výkřik.
„Marcelo!“ zakřičela jsem a odpovědí mi bylo zasípání. „Ne, Marcelo, prosím! Nenechávej mě v tom samotnou!“ Zaslechla jsem jak Marek rozrazil dveře od koupelny a pak jeho hlas, který mi rozbrněl celé tělo.
„Kdybys otevřela hned, mohla jsi zůstat naživu.“
Zabil ji. Nedokázal to. Nebyl dostatečně silný. Stal se z něj další nakažený.
Zmáčkla jsem červený telefonek a ukončila hovor, který netrval ani deset minut. Jako opařená jsem se vrátila zpět do svého bytu a pozavírala a pozamykala všechny řetězy a zámky, které mě měly chránit před nimi. Tělo jsem měla šokem ztuhlé. Ztratila jsem jedinou kamarádku, která mi z mého předchozího života zůstala. Byla zavražděna. Zabil ji její manžel. A proč? Protože mu to nařídil jeho chytrý telefon.
