Ju-On: The Grudge

Ju-On: The Grudge, Japonsko, 2003 Režie: Takashi Shimizu Scénář: Takashi Shimizu Hrají: Takako Fuji (Kayako Saeki) Yuya Ozeki (Toshio Saeki) Takashi Matsuyama (Takeo Saeki) Megumi Okina (Rika Nishina) Yoji Tanaka (Yûji Toyama)

   Na rozdíl od Ju-On a Ju-On 2, které se mohou „pyšnit“ stopáží okolo 70 minut, má Nenávist něco málo přes 90 minut, což z ní činí celovečerní film. A právě tento snímek je tím, který zapříčinil vznik amerického remaku v produkci takového filmaře, jakým je Sam Raimi a jeho produkční společnost Ghost House Pictures, pod jejíž hlavičkou samozřejmě vzniká i další remake s názvem Grudge 2. Nezní to skoro jako pohádka? Jak se nadaný japonský mladík dostal od videofilmu až k vysokorozpočtové produkci pro Hollywood. A když ne pohádka v tom pravém smyslu, tak alespoň pohádka finanční.
   Takashi Shimizu si na svoje dílko nedá sáhnout, alespoň v Japonsku a sám si píše scénář a sám filmy režíruje. Na Ju-On: The Grudge je vidět pokrok, alespoň ten filmařský, který byl umožněn penězi. Kamera je mnohem jistější a obraz mnohem modernější. Rozhodně první plus pro celovečerní film. 

   Důležitým prvkem všech filmů Ju-On je japonská kultura, která doslova čiší z každého záběru, což je hlavně poznat v prvních dvou filmech. Japonské domy jsou dokonale japonské, mají papírové stěny, můžeme sledovat jejich zvyky, zouvání bot hned za dveřmi, kde na stojanu čekají přezůvky, starší lidé většinou přebývají v sedě na podlaze, ale mladší jdou více s dobou a pořizují si gauče. Dalším velice japonským prvkem jsou balená jídla. Vše je baleno do igelitu nebo umělohmotných kelímků a dalších nádob, což je nám názorně předvedeno hned v první kapitole The Grudge, kde je skutečně unikátní nepořádek. 


   Ano, Shimizu se neodchýlil od svého principu a i třetí pokračování je děleno na kapitoly a jak jinak než na šest. Naštěstí už se neodvážil kopírovat nějaké scény, film je naprosto nový a jsou v něm i nové postavy. Nesetkáme se s žádnou postavou – živou postavou! – která by se objevila v předchozích dílech. Zůstávají pouze Kayako, Toshio a Takeo. Kayako nadále ztvárňuje Takako Fuji, která svou roli těžko může přenechat někomu jinému, stejně tak Takashi Matsuyama je stále Takeem. Došlo nám však k obměně v postavě Toshia, kterého zde nehraje Ryôta Koyama, ale Yuya Ozeki. Inu děti stárnou rychleji. Ale setkáváme se ještě s jednou postavou, o níž byla zmínka v Ju-On 2. Na konci jsme sledovali prokletý dům na prodej, z něhož se ozývaly dívčí hlasy a v rozhovoru zaznělo jméno Saori. Tento dívčí rozhovor tu máme znovu, i když se vlastně odehrál o dost let později, než je celý děj Ju-Onů 1 i 2.
   Děj japonské Nenávisti je situován do doby pět let po zabití Kayako a Toshia a seznamuje nás s osudy dalších postav, které mají tu smůlu a jejich osudy zkřížil prokletý dům. Ale máme zde už pouze jedny nové nájemníky, kteří samozřejmě musí zemřít. Po jejich smrti však dům zůstává osamocen, neboť se do podvědomí lidí dostalo, že není radno se do tohoto příbytku stěhovat. Takže velká část děje se točí kolem posledních majitelů a lidí, kteří se s nimi dostali do kontaktu. Pak zde máme ale další dějovou linii, která se odehrává ještě o několik let později, kdy už je dům opuštěn, ale čtveřice dívek chce zjistit, jaké to je být ve strašidelném domě, a tak ho tedy navštíví. Jednou z mladých slečen je i Saori. 


   Osudy lidí, jež sledujeme, jsou skutečně důmyslně prokombinovány, máme zde dcery a otce, vyšetřovatele, kteří se nějak angažovali v jednotlivých případech smrtí a zmizení okolo prokletého domu, nájemníky a jejich příbuzné, i pár Japonců, kteří se do domu dostanou náhodou, spíš nechtěně. Všichni mají něco společné. Většinou nemají žádné zlé úmysly, ale i přesto musí zemřít. Je děsivé sledovat, jak se počet obětí stále větví, když se do blízkosti domu dostávají stále noví a noví lidé. Příběh je skutečně promyšlený, i když závěrečná kapitola je až trochu moc přeplácaná a asi jen málo lidí ji po prvním shlédnutím pochopí. Ale poslední záběr celého filmu, jak už to tak u něčeho, co má mít pokračování, bývá, nám jasně říká, že kletba je stále mezi námi a vyžádá si ještě spoustu životů. 


   Nenávist je přece jen o stupínek výš, než její dva video předchůdci, je to poznat i na hereckých výkonech, které jsou zajímavější a lepší. Atmosféra už třeba místy není natolik napjatá, ale tohle lze odpustit, přece jen už se jedná o devadesáti minutový snímek a udržet napětí takovou dobu se nedá. Je však nutné podotknout, že Nenávist nepřinese nic nového, jde stále o jedno, o pomstu zesnulé Kayako na všech, kdo se dostanou do její blízkosti. Ale popravdě, komu by tohle vadilo? Snad kritikům, ale hororový fanoušek se na tenhle film stejně podívá, protože se chce bát, chce mít ten příjemný a zároveň i nepříjemný pocit mrazení v zádech. A série Ju-On tohle dokáže, ať už se jedná o jakýkoli díl.