Ju-On: The Grudge 2 se na plátna dostal v roce 2003, stejně jako jeho mladší bráška Ju-On: The Grudge. Spojitost mezi těmito filmy je však minimální, kletbě musí čelit úplně nové postavy, starými známými jsou zase jen Kayako a Toshio.
Je pravdou, že Nenávist i Nenávist 2, jak jsou japonské filmy u nás nazvány, přece jen mají spojující článek a to v podobě jedné postavy. Vzpomínáte si z Nenávisti na Chiharu? Je to jedna z kamarádek Izumi, dívky, která měla za otce detektiva vyšetřujícího vraždu Kayako. Vzpomínáte? To je dobře. Pokud ne, zkuste si film pustit znovu nebo se podívat do našeho popisu děje. Ale zpět k Chiharu. Ona je tou tenkou nití, která spojuje děj obou filmů. Ale jinou spojitost nenajdete, všechny ostatní postavy z první Nenávisti jsou pravděpodobně mrtvé.
Příběh Nenávisti dvě se točí okolo jedné reportáže. Ta změní život všem lidem, kteří se na ní podílejí. Má jít o reportáž o prokletém domě, který je nám z předchozích dílů tak dobře známý. Lidé už vědí, že se tam dějí podivné věci, s nimiž jsou spojena mnohá úmrtí a zmizení, takže se o dům zajímá televize. Možná trochu z nouze ctnost, protože další nájemníci nebo náhodní dobrodruzi by už asi neprošli, film by byl stejný, jako jeho předchůdci. Přesto je tato z nouze ctnost poměrně zajímavým nápadem. Navíc se nám do hry dostává i hororová herečka, Královna hororů, takže takový malý horor v hororu, i když scéna z natáčení je pouze jedna.
Shimizu nerezignoval na svůj klasický rámec šesti kapitol, s nimiž se opět setkáváme. Stejný je i systém příběhu. Jsou nám v různě pozpřeházených scénách nabízeny záběry toho, jak se Kayako postupně zbavuje všech, na nichž spočinula tíha její kletby. Aby Sihimizu přišel s něčím novým a trochu tak příběh oživil, vkládá do těla jedné z hrdinek, právě Královny hororů, dítě, které je potomkem… no řekněme duchů. Otázkou ale zůstává, proč tohle udělal? Proto, že kletba oslabovala? Ne, to určitě ne, Kayako je pořád v plné síle a dává to najevo i novými triky, jako je prodlužování vlasů, na kterých se mohou náramně dobře věsit lidé. Možná je tím důvodem to, že prokletý dům začíná chřadnout. Nikdo už se do něj nestěhuje a pomalu zapadá prachem. Spoléhat se na to, že sem tam někdo do domu zavítá, by bylo tedy hloupé, a tak se Kayako rozhodne znovu zrodit jako malé děvče a svou kletbu přenést někam jinam. Mohu se pouze dohadovat, a proto doufám, že v plánované třetí Nenávisti Shimizu tento počin osvětlí. Těžko však věřit tomu, že dokáže přijít s něčím úplně novým, co celou sérii posune dál nebo rovnou k jejímu konci.
Netvrdím a nikdy nebudu, že Ju-On jsou špatné horory, to vůbec ne. Vyvolávají strach, člověk se pak bojí zůstat někde v noci sám, i ve svém pokoji, pokud to hodně přeženu, ale ten příběh je pořád o tom samém. Tohle mi vadilo u již recenzovaných Nezvratných osudů a trochu mi to vadí i tady. Jenže ono těžko něco nového vymýšlet. Všechno bylo prozrazeno. Víme, jak kletba vznikla, víme proč, kdo byl příčinou, v podstatě žádné tajemství nezůstává skryto. Kvůli tomu mi vychází, že to, proč je každý film stále něčím zajímavý, je jejich rozložení do nechronologických úseků, kdy divák musí hodně přemýšlet, aby pochopil, co se děje, proč se to děje a kdo vlastně jsou ty postavy, jestli už je neviděl v některé z dřívějších scén. Nechronologičnost je však dvousečnou zbraní, což se ukázalo u všech dílů série. Někteří diváci totiž neočekávají žádnou složitou mozaiku, která se dává jen těžko dohromady, chtějí přímočarou akci se spoustou děsivých momentů.
A děsivé momenty samozřejmě nechybí. Jak již bylo řečeno, zde byl Shimizu poměrně novátorský. Objevuje se nám na kobercích skvrna, s kterou jsme se nikdy dřív nesetkali, duchové vystupují z podlahy, Toshiova hlava se kutálí po asfaltu jako míč, a jak již bylo řečeno, Kayako rozprostírá své vlasy do nepoznaných šířek a lynčuje na nich nevinné. Když už kvůli ničemu jinému, Kayako je tím největším trhákem, kvůli kterému stojí za to se dívat. A když ne dívat, tak alespoň mžourat skrz prsty.
Jeden ze způsobů, jak Shimizu vytváří napjatou atmosféru slibující nějaký zvrat, je použit hned v první scéně Ju-On: The Grudge 2, tedy autonehodě. Všimli jste si, že na silnici je jen jediné auto? Město je dokonale vylidněné, jako kdyby svět obývala pouze dvojice v jedoucím autě. A samozřejmě ještě duchové. Přesný opak je použit v závěrečné scéně, kdy malá Kayako kráčí zalidněnou ulicí vstříc davům města. Dokonalý kontrast, přičemž obě dvě scény jsou stejným příslibem strachu a hrůzných událostí.
Čtvrtý díl série tedy končí opět poměrně otevřeně a my jen můžeme čekat, jak se filmaři zhostí třetí Nenávisti, která by se měla do kin, alespoň těch japonských, dostat příští rok.
