Ju-On 2, Japonsko, 2000
Režie: Takashi Shimizu
Scénář: Takashi Shimizu
Hrají: Takako Fuji (Kayako Saeki)
Ryôta Koyama (Toshio Saeki)
Takashi Matsuyama (Takeo Saeki)
Yuuko Daike (Kyôko Suzuki)
Makato Ashikawa (Tatsuya Suzuki)
Nazývat Ju-On 2 pokračováním jedničky je poměrně daleko od pravdy. Lépe řečeno daleko od pravdy je první půlhodina filmu, protože se nejedná o nic jiného než závěrečnou půlhodinu filmu předchozího. Ano, nový film vlastně nemá 75 minut, ale pouze něco okolo třičtvrtě hodiny. Chápu, že příběh takhle lépe navazuje – i když ono říkat to u něčeho, co je rozděleno na nechronologicky po sobě jdoucí kapitoly, je přinejmenším podivné – a divákovi se osvěží důležité skutečnosti toho, jak prokletí vlastně vzniklo a co se stalo v předchozím díle, ale není možné tohle udělat zkratkovitě a přidat k tomu dalších nových sedmdesát minut? No asi ne…
Ju-On 2 je stejně jako jednička videofilmem, který rovnou putoval na videokazety a potom do japonských, posléze i jiných domovů. A právě díky tomu, že v kinech se dvojka neobjevila, můžeme tuto šílenost, jakou je zkopírování 30 minut, autorům odpustit, i když na plátně by si tohle prostě dovolit nemohli, protože by je lidé ukamenovali. Kdo by se chtěl dívat znovu na známé scény, než se dohrabe k nějakým novým? No, moc lidí asi ne, a tak většina přetočí kazetu dopředu. Tohle se stane hlavně, když se vám do rukou dostanou oba dva filmy zároveň.
Původní film Ju-On je rozdělen do šesti kapitol, které nejsou řazeny úplně chronologicky a nesou názvy jednotlivých osob, které v segmentech vystupují a jsou zároveň oběťmi, které neskončí zrovna mile. První čtyři kapitoly prvního Ju-Onu nesou názvy Toshio, Yuki, Mizuho a Kanna. Tyhle čtyři jsou ještě originální, protože se ve dvojce neobjeví. Zbylé dvě kapitoly už jsou však společné pro oba filmy. První je Kayako a druhá Kyoko. Nezačínají se vám ta japonská jména plést dohromady? Kapitola Kyoko je v prvním filmu jaksi useknuta nebo aspoň vyznívá poměrně do ztracena, takže ji Shimizu ve dvojce doplnil a seslal na nás další prokletí. Dům, v němž kdysi byla zavražděna Kayako a malý kočičí chlapec Toshio, totiž již není jediným místem, na němž leží kletba, i když za všechno může jedna osoba a tou je otec Toshia a manžel Kayako Takeo, který vše zavinil svou hroznou žárlivostí.
Kapitola Tatsuya, která už je pro Ju-On 2 jedinečná, v sobě skrývá skutečně vtipný moment. Chvíle, kdy se žena zničehonic rozmáchne pánvičkou a vezme po hlavě svého stále nespokojeného manžílka, je skutečně komická, i když zároveň i tragická, když sledujeme, jak sebou muž pouze škube, neboť je jeho mozek narušen. Další segmenty nesou názvy Kamio a Nobuyuki a film se konečně dočkal svého hrůzného závěru, což v jedničce naprosto chybělo. Tady si to Shimizu vynahradil, dokonce Kayako víc rozpohyboval, běží po čtyřech, což je snad ještě děsivější, než když se pomalu plížila. Máte totiž pocit, že teď už jí nic neunikne. Jako by předtím snad mohlo…
Úplně poslední kratičkou kapitolou je Saori, kde máme dům na prodej, z něhož slyšíme hlasy. Nasloucháme dialogu dívek, který končí tím, že jedna řekne: „co to je za zvuk?“. Cesta pro další pokračování je otevřena, tentokrát ale pro velká plátna.
Zajímavé na obou prvních Ju-Onech je, že v podstatě nemají hlavní postavu, tedy myšleno v onom hrdinském smyslu. Není zde nikdo, kdo by dokázal uniknout prokletí nebo se mu nějak postavit. Všichni, kdo se s ním dostanou do kontaktu, umírají, což tedy také poměrně vylučuje to, aby zde nějaký hrdina byl. Skutečnými hlavními postavami jsou tedy chlapec Toshio a jeho matka Kayako, kteří jako jediní procházejí všemi filmy. Hlavní postavy tedy nejsou hrdinové, ale děsivé bytosti, které se postarají o to, aby nikdo nepřežil.
Shimizu má v každé kapitole nějakou oběť, ale je velice chytré, že ne u všech se ví, jak dopadly. Toto pouhé naznačení jejich smrti a to, že víme, že zmizeli, více umocňuje strach, který film vzbuzuje. Jak asi ta daná postava dopadla? Co se jí stalo? Představy se hromadí a divák si může sám domýšlet, jak s nimi bylo naloženo. Neukázat, ale naznačit v Ju-Onu funguje náramně.
Pokud by se měly hodnotit herecké výkony, není moc o čem mluvit, protože nikdo z japonského osazenstva svým uměním příliš nevyniká, pokud tedy nemá celé tělo namodralé barvy a nevydává děsivé skřeky. Výkony některých hereček, které upadají do mdlob jsou mírně teatrální a těžko k uvěření, ale díky efektu, který Ju-On na diváka má, se dá tohle odpustit. Film prostě není založený na hereckých supervýkonech, ale na tom, aby diváky děsil. A to se daří.
