Joe Hill: Rohy
Horns
Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA, 2010, 269 Kč
Moc mě nebaví, když neustále vidím, že většina recenzí na Hillovy knihy začíná tím, že se potatil, že má talent jako otec, apod. Nebudu tím začínat, i když je určitě možné hledat paralely mezi Joeovou tvorbou a tvorbou jeho otce, Stephena Kinga. Myslím, že svého otce docela dost četl, což se promítlo i do nástrojů, které používá, ať už to jsou poměrně obšírné popisy postav a neustálé návraty do minulosti, které utvářejí postavy, ale zároveň i zápletku. Joe Hill je ale primárně svůj, jde si svou cestou a nemusí to být nutně cesta, která vede k vydání skvělého románu.
Nemyslím si, že jsou „Rohy“ skvělým románem, myslím si, že se jedná o román dobrý. Plyne to z toho, že se jedná o knihu velmi nevyváženou, knihu, která má své dobré momenty, což je především úvod do děje a rozvržení prostředí, postav a celé zápletky, ale pak má své slabé chvíle, které vycházejí zejména z toho, jak je zápletka rozvržena a jak příběh postupně vrcholí. Pak najednou získáváte pocit, že se z něčeho výjimečného stalo něco hodně obyčejné, co bylo zakončeno tak, aby se neřeklo.
Ignatius William Perrish je celkem normální chlapík, kterého se nám Hill snaží definovat jako trochu divného introverta, na kterého se všichni dívali celou dobu jako na podivína. Tohle mu trochu nevychází a Hill představuje naopak postavu, která se divnou, nevyrovnanou stává pro čtenáře. Měl jsem problémy s Igem jeho cestu sledovat a nutno říct, že jsem byl sem tam rád za to, že se dění zaměřilo na jiné postavy. Ig není postavou, do které bych se mohl zahledět a oblíbit si jí.
Sám není oblíbený ani ve svém městě, protože se má za to, že zabil jednu dívku. Svou dívku. Vyšetřování sice dopadlo v jeho prospěch, protože nebyl dostatek důkazů, ale Igovi stejně nikdo nevěří a dívají se na něj jako na vraha. Ig sám neví, co se stalo, protože byl opilý a spal, ale po roce od událostí má dojít rozhřešení. A to ve chvíli, kdy zjistí, že mu na hlavě vyrostly rohy. Právě ty jsou tím nejlepším nápadem, který Hill měl – kromě krásného popisu vztahu Iga a Merrin. Rohy totiž přinášejí něco nového, rohy nutí každého, kdo se dostane do Igovy blízkosti, aby mu svěřil svá nejtemnější přání, své nejtemnější vzpomínky. A copak ve chvíli, kdy se Ig někoho dotkne…
První část z pěti je naprosto skvěle rozvržena, jsou zde úchvatné momenty a vy jste namlsaní na to, co bude dál. Druhou částí Joe Hill zpomalí děj a bohužel už se nedostane do fáze, aby vás uchvátil stejně jako na začátku. Jeho kniha postrádá hororovost v tom skutečně děsivém smyslu, jsou zde jen nepěkné scény, které jsou dobře napsané, ale příliš neděsí. To a celkové směřování zápletky a jaksi nenápaditý konec nakonec vedou k tomu, že ke konci příjemné pocity mizí úplně a vy jste rádi, že je konec a že už o Igovi nic dalšího číst nemůžete. A přitom se s těmi rohy daly dělat takové divy.
Hodnocení: 60 %
