Emil pálil ze své čézety, která ohlušujícím ranám přidávala na efektu i světelnými záblesky. Ten zmrd se ho držel jako šlapka svého pasáka. Nevěděl, čím do něj pálil on, ale muselo to být dělo proti jeho samonabíjecí cézetsedmdesátpětce.
„Chcípneš, negře!“ zaštěkal na něj ten vocas a poslal vstříc popelnici, za kterou se Emil alias Ghost skrýval, pět ran. Kontejner kulky odrazil a zachoval se jako nejlepší kevlarová vesta. Přezdívku Ghost mu dala jeho bába, protože chodil tiše a neslyšně. Neříkala mu samozřejmě Ghoste, ale jen duchu. Anglická verze byla lepší, ale to přišlo až časem v jeho partě.
Nesnášel rasistické nadávky. Byl cikán a byl na to hrdý. Poslední chlapík, který mu řekl negře, skončil bez koulí, jenže novopečený sopranista tehdy neměl bouchačku jako tenhle magor a nepálil na něj hlava nehlava.
„Vo co ti de, ty kokos!?“ zkusil Emil vyjednávat, přitom vykoukl zpoza popelnice a svou čézetu měl připravenou ke střelbě. Blonďák nahlédl za roh, ze kterého se během setiny vysypaly kusy omítky – inu nebyl dobrý vyjednavač.
„Chci si opíct tvýho černýho buřta, zmrde!“ slova doprovodil dalšími ranami. Emil odpověděl ve své poetické mateřštině, ale v odlehčeném překladu by to znamenalo, že jeho pronásledovatel obcuje se zvířaty, obzvláště pak s kozou. Nezapomněl přidat, že tuto bohulibou činnost ho v jeho útlém věku naučila jeho nemytá, venerologickými chorobami prolezlá, bílá matka.
Ozvaly se sirény policejního auta. Zatím vzdáleně, ale bylo jisté, že se brzy objeví v těchto místech. Ghost přemýšlel co dál. Ulička, v níž se nacházel, byla dlouhá a kromě jeho stávajícího úkrytu neposkytovala bezpečí. Kdyby se pokusil vyběhnout dál po cestě, blonďatý rasista by to do něj mohl snadno nakouřit zezadu.
Jenže, co měl dělat? Existovala jen dvě další východiska. Buď jeho protivník ustoupí a uteče před hrdinnými policejními strážníky, nebo pro ně zbude jedna studená mrtvola k ohledání.
A to já nebudu, pomyslel si a vyslal další salvu z čézety. Po třetí ráně v ní zacvakalo a Emil se vyděsil, když si hrábl do kapsy, kde měl být erární zásobník. Zdálo se, že ve zběsilém útěku mu musel někde vypadnout.
Ještě nikdy neměl takové problémy. Obvykle dodal matroš a zinkasoval peníze. Zaslechl sice, že do Budějek dorazil nový dodavatel perníku, ale to byla věc Ombrého. Proč na to, kurva, měl doplácet pěšák, jako byl Ghost?
Když se nechal naverbovat, nikdo mu neřekl, že by se měl vypořádávat s konkurenčním bojem. Naopak, vše vypadalo snadně a on si mohl užívat života na úrovni. Pak ale bum! A nějaký gadžo po něm pálí z malého děla.
„Došlo ti střelivo, negře? Tak to půjdeš do opičího pekla, zmrde!“
„Tak to poď čeknout, ty bílá hlavo!“ oplatil mu Emil stejnou mincí.
Slyšel kroky, ale i přibližující se sirénu. Ghost se modlil, aby státní zaměstnanci dorazili včas.
„Tak copak? Proč nestřílíš?“
„Čekám, až budeš blíž, abych se trefil do tý tvý bílý prdele.“
„Jo ahááá...“ Emil ho slyšel zase blíž. Jeho těžké boty dopadající na kočičí hlavy se přímo chlubily svou dosavadní pozicí. Hledal něco, co by mohl použít jako zbraň, ale kromě své pistole nenalezl nic. Leda, že by po něm chtěl hodit dřívko od nanuku. Volnou rukou vytáhl svůj řetízek s křížkem a věnoval svou poslední chvilku Bohu.
„Stát!“ ozval se někdo třetí. „Policie České republiky! Odhoď…“
Ozvala se střelba. Podle zvuku poznal, že střílí pán “Nemám rád barevný“.
Emil nahlédl ze svého úkrytu a zjistil, že strážník se momentálně krčil za rohem, za nímž se ještě před chvílí tísnil mladý rasista. Pálil z nově přebitého izraelského desert eaglu a ve fasádě budovy nechával o něco větší otvory než předtím Ghost.
Rozhodl se jednat, dokud byl blonďák zaneprázdněný. Byl to risk, ale stál zády k němu asi pět metrů od popelnice, takže to mohlo vyjít. Na nic už nečekal a mrštil svou pistoli po útočníkovi. Zasáhl ho mezi lopatky. Mířil na hlavu, ale i tohle stačilo.
Neviděl to, protože se kryl opět u kontejneru, ale palba z děla ustala a v tom krátkém okamžiku zaslechl slabší kalibr. Shodný s jeho zahozenou zbraní. To zpívala policejní čézeta a doprovázel ji blonďák svým melodickým kvičením a chrochtáním.
Krátký pohled Emilovi stačil, aby pochopil, že je čas zmizet. Vyběhl dál uličkou a když se na téčku dal doleva, z ničeho nic se tu objevil blikající automobil. A hasiči to nebyli…
* * *
Ghost šel chodbou s rukama za zády. Obtloustlý bachař ho vedl před sebou. Dorazili k jedněm z mnoha žlutých mříží a muž z ostrahy mu pokynul, aby se čelem opřel o zeď vedle nich.
„Tak ptáčku, tady je tvá zlatá klícka,“ zarecitoval fízl a se zavrzáním dveře otevřel. Uvnitř toho moc nebylo. Malý stolík a lavice byly přivrtané k zemi a železná konstrukce lůžka byla uzamčená na zdi. Samozřejmě řádně připevněná masivními řetězy ke stěně.
„Prostěradlo a zbytek lůžkovin dostaneš večer a ráno je zase odevzdáš,“ deklamoval bachař. „Postel se sklápí v šest večer a v šest ráno se zas zamyká, jasný?“
„A kam si mám jako lehnout teď?“
„To není můj problém, zobane.“ Pak pokračoval ve vysvětlování denního rozvrhu. Když dorazil druhý strážný s tmavou bradkou, sundali mu pouta a nechali ho v cele samotného. Ještě zaslechl, jak ten mladší, hubenější fízl prohodil ke svému kolegovi: „Zítra je halloween, věděl jsi to?“ Potom se ale zvuky ztratily v chodbě.
Když odešli, vytáhl z ranky v podpaží svůj křížek. Bolelo to jako čert, ale lepší místo než ve své vlastní kůži prostě nebylo k dispozici. S řetízkem se rozloučil, ale křížek po bábě by nikdy neopustil. Nosil mu štěstí. Nebyl snad dneska naživu právě díky němu?
* * *
Matrace byla tvrdá a navíc smrděla myšinou. Už dvakrát se probudil kvůli nepohodlné posteli, ale teď ho vzbudil rachot a podle povzbuzujících zvuků z jiných cel bylo na nohou celé patro. Někdo se s bachaři pral.
„Moje maska! Kde je?“ vykřikoval někdo. „Vraťte mi jí!“
Ghost se lekl, když do jeho mříže narazil majitel toho hlasu. Měl, jak jinak, ruce za zády a do kovových tyčí ho natlačil jeden ze dvou bachařů.
„Drž hubu, nebo přes ni dostaneš!“ varoval ho hubeňour v uniformě, jenže vězeň nechtěl poslouchat, a tak se nohama odrazil od Emilovy mříže. Zaměstnanec vězeňské služby takový odpor zřejmě nečekal, takže si narazil kostrč o radiátor na protilehlé stěně. V té chvíli přišla rána obuškem od druhého dozorce. Vedl jí důmyslně přes břišní svaly. Mladík se zatvářil, jako by spolkl žábu a předklonil se. Přiletěla druhá rána. Tentokrát za krk, a ta ho poslala k zemi.
Bachař s naraženou kostrčí si masíroval zadek a přitom nohou nakopl vězně do stehna. Oba mu nadávali a kopali ho do nekrytých míst.
Emil mlčel. Nechtěl se do toho motat. Ve vězení platilo jasné pravidlo: Buď v poho a odsvěč, že spadl ze schodů, nebo z nich spadneš taky.
Otočil se tedy na svém lůžku zády a snažil se neposlouchat vzlyky nového člena vězeňské ubikace. Něco mu musel nechat. I když do něj neustále bušili, on si stále vedl svou.
„Mou masku! Vraťte mi jí!“
Když ztratil vědomí, vrazili ho do cely naproti, hned vedle radiátoru, na který jeden z dozorců nezapomene do konce noční směny. Nejenže mu neodemkli postel, ale nedodali mu ani žádné věci na spaní. Pravda. Proč taky. Vždyť už spal, ne?
* * *
Byla přesně minuta po půlnoci. Ghost to nemohl vědět jistě, ale přesto to cítil v každém konečku prstů.
Halloweenská noc, pomyslel si. Tentokrát ho vzbudily škrábavé zvuky. Jako by se někdo snažil nehty čmárat na školní tabuli. Záda mu pokryla husina. Na chodbě stále svítilo slabé světlo, a tak ve stínu protější cely zahlédl stín nového vězně.
Přicházel k sobě. Ležel břichem k zemi a jen rukama škrábal do betonové podlahy.
„Nechceš toho nechat!“ zavolal na něj co nejtišeji Emil. „Jestli okolo ty čuráci půjdou, daj ti zase sodu.“
Muž zareagoval v ohromné rychlosti. Cukl hlavou za jeho hlasem, ale bylo v tom něco přízračného. Zdálo se, jako by nějaká neviditelná síla popadla muže za vlasy a trhla s ním nahoru. Zaschlá krev nechala na pomláceném obličeji mapy krve s rudými kontinenty – vypadala jako maska.
Pak se to stalo.
Ty oči!
Svítily. Přesně jako oči kočky, když jí nasvítíte kapesní svítilnou do obličeje. Stříbrné úzké body ve stínu jako hvězdy na noční obloze a pod nimi nehty naškrábaný ornament v podlaze. Pak se ty oči pohnuly. Ne, ne ty oči, ale celý vězeň se začal pohybovat. Nikoliv za pomoci svalů a kostí. Najednou se prostě plynule nadzvedl a Ghost v krátkém dosvitu pětadvacetiwattové žárovky uviděl jeho ústa. Usmívala se. Na malou chvilku se horní ret oddělil od dolního a vytvořenou úzkou linii naplnilo stříbrné světlo.
„Bang,“ zašeptal Emil ve své mateřštině se zkoprnělou tváří. Strachy se vyhrabal z lůžka a spěšně vyrazil do nejvzdálenějšího rohu od té věci v protilehlé cele. „Bang, bang, BANG!“ Čert. Ďábel. Démon! Jedno slovo, mnoho významů.
„Našel jsem ji,“ zachrčelo to stvoření, ale víc než lidský hlas to znělo jako šlapání po andělských křídlech, jako trhání nožiček novorozeňat, jako zapalování křížů. „Mou masku.“
Zapalování křížů!
Bábin kříž!
Ve stejný moment, kdy sebral odvahu a vrátil se ke svému polštáři, propukl nějaký vězeň v šílený řev, plný děsu. Emil ve shonu vyklepal polštář a malý kovový křížek cinkl o podlahu a zakutálel se pod postel.
„Kurva!“ vyštěkl Ghost a pravačkou hmatal pod lůžkem. Po zádech mu stékal pot. Ucítil slabé zadostiučinění a pomíjivý pocit tepla, když ztracený bábin šperk nalezl. To už se chodbou blížily dva páry těžkých bot s kovovou špičkou.
„Kde si, do prdele, myslíte, že jste? Na mejd... Co to...“
Emil byl opět ve svém rohu, když ta věc za řevu probudivších se vězňů plivla z oné stříbrné nicoty úst na bližšího z hlídačů. Slizká hmota hrála barvami jako benzín ve vodě. Bachař s bradkou vykřikl a okamžitě si připlácl dlaně k obličeji. Strhl si přitom i služební čepici. Syčelo to a kouřilo.
Druhý z dozorců nepřemýšlel nad provozním řádem, ani nad předpisy, a do démona okamžitě začal pálit. Tělo toho monstra sebou zaškubalo, až nakonec dopadlo s tupým nárazem na podlahu. To už první z nešťastníků ječel, jako když zaživa kastrují prase tupým nožem.
Ghost věděl proč. Tam, kam dopadl jedovatý plivanec, se hlídači seškvařila kůže. Oči rozmačkané a poleptané stékaly po popálených tvářích a prsty, jimiž stále škrábal do svých ran v obličeji, postupně ztrácely maso a obnažovaly tak krvavé kosti.
„Robe! Nesahej na to! Zavolám dokto...“ Řeč, plnou chuti pomoci, přerušil dozorce sám svým vyděšeným řevem. Démon totiž protáhl ruku skrze mříže a chňapl po noze sklánějícího se bachaře, i když stál mnohem dále, než by normální člověk mohl dosáhnout.
Po chodbě se ozval zvuk sirény. Někdo zaslechl výstřely a spustil poplach. Každou chvíli tu měly být posily. Emil, zvaný anglickým slovem duch, si v rohu objímal nohy pažemi jako děcko a opakoval modlitbu, kterou ho učila jeho bába. Odříkával ji v tichosti a sledoval, jak stvoření praskla ústa přes půlku hlavy, aby jedním stříbrným kousnutím dokázalo fízlovi uhryznout nohu. Světlo z mordy prskalo jako prskavka na vánočním stromečku a tam, kam dopadla tělní tekutina, se barva změnila na tmavší sytější odstín. Krev prýštila ve vlnách a zmrzačený muž se plazil co nejdále od své končetiny, jako pavouk sekáč, který narazil na silnějšího protivníka. Hekal a zaléval chodbu, jako by zahradník zaléval zahrádku. Bledl před Emilovýma očima, a pak ho démon přízračně dlouhým spárem chytil za zbývající končetinu.
Romský mladík zavřel oči. Výkřik, rána kovových mříží následovaná křupáním kostí. Otevřel oči. Muž byl mrtvý. To nebylo překvapivé. Překvapivé bylo, že se jeho tělo nějakým zázrakem ocitlo v démonově cele. Lebka při protlačení skrze mříže praskla a z uší, očí, nosu a drobných prasklinek vytékal mozek stejně, jako přetéká z okrajů chleba med.
Démon se zasmál a Ghost se posral a pochcal. Nešlo o kálení a močení. Prostě se regulérně posral a pochcal. Klepal se a čekal, co bude dál, a podle šílených skřeků a bušení do mříží nebyl sám.
Tvor v cele se přiblížil ke svým mřížím a přitiskl na ně svůj krvavý obličej. Zatlačil a čelo se mu vyboulilo, jako by mřížemi neprostrkoval hlavu, ale nafouknutý balonek. Natočil se a mezi tyčemi se provléklo jedno ucho a pak druhé. Nakonec byla v chodbě celá hlava.
Ghost nevěřícně kroutil hlavou a tiskl svůj malý křížek v dlani tak silně, až se mu ostré hrany zařezávaly do kůže. Svědilo to a pálilo, ale nevšímal si toho, jako si oběšený nevšimne, že ho pro jistotu zastřelili. Jen dál rozklepaně seděl ve svých hovnech a chcankách a opakoval modlitební litanii. Byl rád, že cítí svůj smrad víc než zápach smrti linoucí se po chodbě.
Bába mi říkala, že jsem jak duch, tak ať! Ať jsem duch. Neviditelnej! Ať mě, proboha, nevidí!
Když měl démon venku rameno a visel z mříží nakroucený jako děvka, kterou si někdo dává zezadu, přiběhlo komando vězeňské služby.
Tvor se zachechtal, až všem zalehly uši. Emil nemohl mluvit za všechny v komplexu, ale jemu ten zvuk připomněl zubařskou vrtačku úřadující v ruce nějakého šíleného dentisty, který zvesela provrtává zuby a když dorazí na nerv, pustí jí na plné otáčky. Bůh byl milosrdný a sebral Ghostovi vědomí, takže nová jatka neviděl. Přesto podprahově vnímal zvuk archandělovy trumpety ohlašující konec světa. A Gabriel to uměl rozjet, co se muziky týkalo.
* * *
Když se probral a otevřel oči, naproti němu ležel mrtvý had. Rudý had. Ztratil povědomí o tom, kde se to nachází a co se stalo. Když ale zaostřil, vzpomínky se vrátily jako filcky, hladově čekající na další klín.
Pomačkané a potrhané střevo se nějakým způsobem dostalo až k němu. Zahlédl i majitele tohoto velmi dlouhého orgánu. Byl vecpaný do protilehlé cely a mezi mřížemi měl propletené ruce v uzlech, které by lidské kosti neměly dovolovat. Z vyhřezlého břicha se pak střeva vinula jako popínavá květina několika mřížemi, až téměř k jeho nohám. Na mnoha místech byla prasklá a Ghost identifikoval zpracovanou potravu. Teď už se nedalo říct, že smrad Emilových výkalů by dokázal přebít zápach smrti. Ten byl všudypřítomný.
Seděl tam a čekal. Všude byl klid. Neslyšel nic. Žádný křik, sténání, dech, prostě nic. Byl tu sám. Díval se na desítky mrtvol a moře krve, ve kterém se i on cachtal jako dítě ve vaničce. Démon zabíjel a předváděl to v odporně bizarním duchu. Jako by se vysmíval životu a křehké lidské schránce. Jeden z mladých strážců měl namačkanou hlavu v žebrech radiátoru tak, že mu koukal jenom krk. Vybavil si démonův smích a řekl si, že kdyby Bůh dal červům hlas, smály by se přesně takhle.
Bůh.
Rozevřel svou ruku, aby se podíval na svůj malý křížek.
Nebyl tam.
Měl ho vypálený do dlaně.
