„Tím, že mě zabiješ, ty démony uvnitř sebe neumlčíš.“
Šokovaně jsem vydechla a s mravenčením v prstech, které jí chtěly vyrazit lahvičku z ruky, jsem sledovala, jak její obsah vypila.
Křeč poškubávala s jejím tělem jako elektřina. Sliny, lidská mořská pěna, naplnily její ústa a vytékaje koutkem, kapaly na podlahu. Lapala po dechu. Nelidsky chrčela. Trhala nohama. Blankyt ve vytřeštěných, bezelstných očích temněl. Umírala.
∞
Rozhodně to byl netradiční způsob, jak trávit podzimní prázdniny. Ale když máte fobii z lidí, tak prostě potřebujete někam vypadnout. Daleko od všeho, co páchne všední povrchností.
To ráno jsem stála opřená o počmáranou zeď. Vlhký, lepkavý smog, který by se za jiných okolností dal lyričtěji nazvat mlhou, mi naplňoval plíce a polykaje všechny obrysy, bránil mi vyhlížet ji. Nikdy nechodila včas a já neuměla čekat. Jediné, co vystupovalo z mléčné izolace, byla industriální kostra rozvodového stožáru.
Zvuk projíždějícího vlaku se smísil s kroky.
Zapátrala jsem pohledem, až moje oči s očekáváním našly, co hledaly. Rudé světýlko na konci cigarety. Černé vlasy, nejistý krok. Shrbená s plachým úsměvem a taškou přes rameno rozsekávala můj už tak nepravidelný tep na malé, rychlé údery.
Vlk v rouše beránčím. Poslední dva kroky. Objala jsem ji. Zavrtávaje se do jejích vlasů, vzala jsem jí vzadu za krk, aby se nemohla odtáhnout. Vůně cigaret a sladkého parfému vytvořila nezaměnitelnou směs, kterou bych rozeznala v davu.
Odtáhla jsem se, abych v zápětí mohla z tašky vyndat malý dárek, který jsem pro ni připravila. Na konci dlouhého, stříbrného řetízku omotaného kolem prstů se mi pohupovala skleněná ampulka plná nazelenalé tekutiny.
„Na ochranu,“ špitla jsem, když sklonila hlavu, abych jí ho nasadila. Obyčejně šperky nenosila. Jediný náhrdelník, který měla, byl inkoustový. Potetovaná hruď plná fialových oleandrů soustřeďujících se kolem lebky s nápisem, nesla jasné poselství: Smrt je teprve začátek. Usmála jsem se na lahvičku, která se usadila mezi jejími prsy a vykročila vpřed.
Na první pohled jsme byly jiné. Ona všemi oblíbená, okouzlující bytost plná šarmu. Ztělesněním stylu a vtipu.
Já rozcuchaný outsider ve staromódních šatech s pošramocenou pověstí a aurou tak temnou, že ze mě automaticky dělala čarodějnici. Avšak naše duše byly jako dvojčata.
To, co nás spojovalo, byla touha po násilí, šílenství a adrenalinu.
Roztomilé, ale ďábelské uvnitř.
Otvory v kamenné zdi jsem vyšplhala nahoru a rozhlédla se kolem. Před námi se rozprostírala zanedbaná zahrada plná tlejícího listí, mrtvých stromů, pohřbených vzpomínek a zarostlých laviček. To celé uzavírala opuštěná budova bývalého sanatoria. Vymlácená okna neorenesanční stavby, špinavé, otlučené sochy, omítka místy oloupaná až na cihly, hmotná atmosféra, zákaz vstupu. Pokuta za neoprávněné vniknutí na cizí pozemek okolo pěti tisíc korun.
Na hranici mezi světy, na půli cesty do pekla, jsme se na sebe podívaly. Vědomí, že nás čeká něco, o čem ani nebudeme chtít mluvit, nás šimralo v koutcích rtů. Nic nebylo tak přitažlivé jako zlověstná dětská psychiatrická léčebna plná vytěsněných příšerností.
Poslední skok a naše osudy byly zpečetěny.
Bok po boku jsme pomalu a obezřetně jako kočky procházely kolem vyhaslé kašny. Její dno bylo pokryté množstvím rezavého listí. Izolované ticho, se kterým jsem se už někde setkala. Takhle šeptala prokletá místa. Nemusely jsme se bát bezdomovců, na tohle Bohem zapomenuté místo by se žádný otrhaný ubožák neodvážil.
Podzim až příliš hlučně šustil pod nohama, křivolaké větve nízkých stromů nám něžně sahaly do vlasů, jako by se nás snažily zastavit. Strach nás poháněl dopředu a nutil dívat se do tmavých oken budovy, která se nevyhnutelně blížila a jakoby se každým úderem našeho srdce zvětšovala.
Zrovna si zapalovala další cigaretu, ruce se jí třásly. Vzala jsem do ruky nahnědlé lístky odkvétající růže a hodila je po ní.
„Bojíš se?“
„Je to na mně tak vidět?“ zahuhlala přes nikotinovou tyčinku.
„To nejhorší teprve přijde.“
„Až nás někdo nahlásí a přijedou benga?“ důkladně potáhla a pokynula mi, ať jdu napřed, pak až vydechla.
S vypětím všech sil jsem odtrhla pohled od rozžhavené cigarety, polkla slinu, zahnala touhu po bolesti a vstoupila na rozdrolené schody vedoucí k hlavním dveřím. Blázni mívají štěstí, přesto jsem tušila, že dovnitř se budeme muset dostat jinudy.
Zkusmo jsem vzala za kovovou kliku ve výši očí a zabrala. Zamčeno.
Napětí ve mně povolilo. Povytáhla jsem rukáv svetru a zápěstím otřela špinavé sklo ve dveřích. Nakoukla jsem dovnitř. Černá silueta schodů, nějaký kus nábytku, průhled do další místnosti a…neidentifikovatelný předmět uvnitř se prudce pohnul.
Trhla jsem sebou a odskočila od dveří.
„Co je?!“
„Zkurvení ptáci,“ vydechla jsem, snažíc se dostat splašené srdce z krku zpátky do hrudi.
„Shhh,“ vzala mě za ruku. Krátce jsem zavřela oči a zasmála se.
Jedna nula pro barák, řekla jsem si, než jsem seběhla schůdky a vydala se na průzkum kolem. Za malou kovovou brankou zpola tonoucí v ustupující mlze jsem tušila hřbitov neviňátek.
„Jdeme tam?“ doprovodila můj pohled mávnutím ruky a zahalila mě tak kouřem.
„Ani náhodou.“
„Ty máš strach,“ znělo nadšeně.
„Deja vu…“
Vzadu za domem jsme našly celkem dva neoficiální vchody. Vstup zabedněný prkny, jejichž škvírami jsme mohly nahlédnout do úzké chodby s několika otevřenými, původně bílými dveřmi. Ze stropu visely urvané dráty po světlech.
Druhé dveře, se světlíkem špinavým od prachu, pavučin a mrtvého hmyzu, pravděpodobně vedly do sklepa. Byly přepásané zrezivělým řetězem, jenž byl obtěžkán visacím zámkem. Nic, co by nezvládla pořádná rána.
Nadechovala jsem se pro pokyn, ale to už mi podávala cihlu. V tyhle chvíle byla telepatie nedocenitelnou schopností.
Potěžkala jsem ji v ruce. Někde za horizontem svědomí mě kousala myšlenka, že cokoliv tomu domu udělám, se mi trojnásob vrátí. Křach!
V rukách mi brnělo, v uších zvonilo. Ještě jednou. Křach! Úder jsem zopakovala ještě dvakrát, než řetěz povolil a pustil nás dovnitř.
Tma, která poprvé po dlouhé době viděla denní světlo, nám vyšla vstříc, svou zatuchlostí. Nejdřív jsme viděly jen obdélník husté černoty, která jakoby se snažila ukrýt svoje vnitřnosti pod nepropustným závojem. Pak si oči zvykly.
Další schody dolů. Moje panická hrůza ze tmy mi nedovolila pohnout se. Svazovala mě.
Típla cigaretu o zeď vedle dveří, obešla mě a udělala ten důležitý první krok. Následovala jsem ji.
Místo, kde nevidíte dál než na metr daleko, se automaticky stává vaším nepřítelem. Držela jsem se jejího trička vzadu na zádech a doufala, že mě z toho sklepa vyvede co nejdřív. Tolik koutů a skrýší, potenciálních hrozeb v kombinaci s paranoiou, mě ochromovalo natolik, že jsem se soustředila jen na zvuky našich kroků. Tiché, protivné vrznutí za námi se zavírajících dveří, které popohnal vítr, pohnul mými vnitřnostmi. Nepřestávala jsem zírat do té všeobjímající tmy, která nemilosrdně polykala všechno kolem sebe. Usilovně jsem se snažila rozeznávat tvary věcí, které by se mohly pohnout. To neschopnost bránit se ze mě dělala vystrašenou loutku. Pryč odsud! Můj dlouho utlačovaný pud sebezáchovy mě proklínal. Tolik jsem si přála být teď doma, pod peřinou se tulit ke svému plyšovému králíku a s pocitem bezpečí tohle peklo vnímat jen jako vzpomínku, šílený nápad s happy endem.
„Otevři oči,“ pobídla mě tiše, laskavě. Velmi neochotně jsem ji poslechla.
Ocitaly jsme se v malé, úzké chodbičce, jež končila prosklenými dveřmi. Moje noční můra zůstala za námi.
„Pryč odsud,“ vyhrkla jsem s pohledem upřeným do temného prostoru.
Uši trhající elektronické CVAK mě přinutilo otočit se. Skrze zubatou díru po rozbitém okýnku dveří si fotila místnost uvnitř. Další CVAK zaznamenalo můj napůl vyděšený, napůl nadšený výraz. To, co nás čekalo dál, bylo až malebně ohavné.
Esovitě stáčené schodiště s vybledlým, na hranách rozežraným kobercem se ztrácelo v patře ozářeném dalšími velikými oblouky bíle natřených, oloupaných oken. Měla jsem pocit, jako bych tu už někdy byla.
Vystoupaly jsme nahoru do hlavní, pravděpodobně společenské místnosti s vysokým stropem a výklenky, ze který křížovitě vedly chodby do jednotlivých pokojů.
Položila jsem tašku na zem a začala z ní vyndávat věci.
Několik čajových svíček, svazek uschlých květin se zavřenými nažloutlými kvítky.
Klekla jsem si do prachu a špíny a zvedla k ní pohled. Nervózně přešlapovala, dívala se na mě s tou svou obdivnou úctou. K těmhle věcem neměla vztah. Podle ní, její hranice končily tam, kde ty mé začínaly. Věděla, že existují věci, které nevidí. Možná proto ke mně cítila cosi, co se až příliš podobalo strachu. Byl na místě.
„Půjčíš mi zapalovač?“
Chvíli se přehrabovala ve své velké tašce s leopardím vzorem, než vylovila zapalovač s polonahou blondýnkou. Bůhví, komu ho ukradla.
Jednu po druhé jsem rozžehnula tři svíčky.
„To je preventivně, vyčistíme prostor, aby se nám nemohlo nic stát,“ obhajovala jsem se, než jsem začala opalovat připravený svazek blínu. Nevěděla, že tahle mocná kytička, přezdívaná ďáblovo oko, funguje především jako halucinogen. Kolem mě se začal zvedat štiplavý tmavý kouř. Tak pečlivě a usilovně jsem mávala bylinou nad plamínky, až mi z toho černaly konečky prstů. Bylo mi to jedno.
Ztratit zábrany. Atropin a skopolamin způsobí kvalitativní poruchu vědomí. Účinek tropanových alkaloidů se projeví vznikem zrakových, sluchových i čichových halucinací. Vítej v pekle, Barbaro.
„Tak jdeme na prohlídku?“ vstala jsem a natáhla k ní zčernalou ruku. Přijala.
„Mám pocit, jako bych sem patřila.“
Nebyla daleko od pravdy.
Procházely jsme se po sanatoriu, jako bychom jej vlastnily. Vědomí, že tu nejsme samy, se umocňovalo. Co všechno tyhle stěny viděly?
Vzdálenost mezi chodbami, schodišti a patry se nesouměrně zkracovala a prodlužovala.
Koupelna plná kovových konstrukcí, starých sprch a vany s vodou, kterou čas obarvil do tmavohněda. Kusy opadaných dlaždiček z obložených zdí vytvářely na zemi vrstvu porcelánových střepů. V tmavé hladině se odrážely bílé obdélníky zamřížovaného okna.
Prudký nádech. Dívka se spletenci mokrých vlasů přes obličej lapá po dechu. Bílé tělíčko, na které se přilepila látka noční košilky, se třese. Rty i ztuhlé bradavky jsou nafialovělé, jako modřiny na stehnech. Otírá si vlasy z obličeje. Drkotá zuby. Prosí. Silné ruce jí vráží zpátky pod hladinu a snaží se strhnout dívčiny dlaně, jimiž se pevně chytla okrajů vany.
Vyděšeně jsem couvla. Do něčeho jsem narazila. Bála jsem se otočit. Bledý nohy visící ze stropu. Z palce odkapává voda. Oběšená má kolem krku omotanou prádelní šňůru.
Ztuhla jsem a neschopna křiku vyběhla ven. Než mi došlo, že jsem přišla o Barbaru, ztratila jsem pojem o čase. V hlavě malej kolotoč. Stěny se zužují. Nechtěla jsem volat její jméno. Nutkavá představa, že se na mě všechno dívá, ve mně vyvolává klaustrofobii. Chytla jsem se kolem ramen, abych se nerozpadla.
Najednou jsem se ocitla v dívčím oddělení. Seděla opřená o zeď, rukama si objímala kolena a třásla se. Už ji nesmím ztratit z dohledu.
Svištění ran a steny. Sloupané tapety, řada postelí s roztrhaným bledě růžovým povlečením a vrstvou špínou ztěžklého peří, plakající dívka. Za loket ji drží tlustá žena a silou jí odtrhává ruce z rozšvihaného zadku. Dlouhou rákoskou ji tříská přes dlaně. Dívka okamžitě ucukává, odhaluje svou barevnou, krvavou nahotu.
Odvrátila jsem pohled a vzala svou živou průvodkyni za rameno. Dřepla jsem si naproti ní.
„Pojď!“
„Jsou mrtví,“ zvedla hlavu opřenou o kolena a upřela na mě oči se zornicemi pohlcujícími skoro celou duhovku.
Usmála jsem se. „Cos čekala?“
Pohyb někde u stropu. Zeď se drolí a opadává, jako kdyby někdo urychlil její nezvratitelný konec. Rozklad. Pach hniloby. Trhavé pohyby. Něco se blíží a já nejsem schopná určit co.
V chodbě naproti nám stojí holčička. Kovový roztahovák dělá z její pusy ozubený otvor. Kolem čela se jí vine kovový proužek, jenž celou konstrukci drží pohromadě. V pravidelných intervalech tluče hlavou o zeď. Jistota, že jsme od ní dost daleko, se rozbila. Stojí přímo proti mně. Drží mě za zápěstí. Odhodlaný výraz. Otvor ohraničený zuby se nekompromisně blíží k mým prstům. Cvak, cvak, cvak. Bouchání hlavou o zeď neustalo, ani teď. Škubla jsem sebou a couvla.
Jsou to jen halucinace. Zdá se mi to. Zkrat v mysli způsobený uvolněnými látkami, které jsem inhalovala. Má to vyděsit ji, ne mě…ne mě.
Vrzání dveří. Verše. Dětská rýmovačka dokola opakovaná množstvím hlásků. Klubko do sebe zamotaných dětí, z kterého trčí končetiny. Prázdné pohledy. Někdo si divoce okusuje kůži na prstech, do krve.
Vzala jsem Barbaru za ruku, pokusila se mi vytrhnout, proto jsem ji stiskla pevněji, ucítila jsem, jak se kosti v její dlani pohnuly. Kdyby nebyla tak dezorientovaná, bez námahy by mě přeprala.
Seběhly jsme dolů po schodech do hlavní místnosti.
Chtěla utéct pryč hlavními dveřmi, zapomněla, že jsou zamčené. Strhla jsem ji zpátky a otočila ji k sobě čelem.
„Jestli se chceš zachránit, musíš tohle vypít,“ sáhla jsem jí do výstřihu a stiskla malou lahvičku. Někde za mnou se ozývá táhlé kňourání a mužské rozkazy.
Podívala se na darovanou ampulku, pak na mě.
„Co v tom je?“
„Vývar z bylinek.“
Upřeně se opírala do mých chladných očí, při tom odšroubovala zátku. Najednou byla úplně klidná.
„Tím, že mě zabiješ, ty démony uvnitř sebe neumlčíš.“
Trhla jsem sebou. Tohle už mi někdy někdo řekl.
„Co to říkáš? Já tě přeci nechci zabít!“ pocit, že je něco špatně. Jak mohla vědět, že je v tý lahvičce jed? Osud, který si sama vybrala. Musela umřít, aby mi už nikdy nemohla utéct, aby už nemohla nic slibovat, ubližovat mi.
„Už jsi to udělala.“ Tahle její odpověď se mi roztříštila v hlavě na milion malých střepů. Exploze. Řetězová reakce spouštějící jednu vzpomínku za druhou. Tohle už jsem zažila. Flashback. Vidím, jak přelézáme zeď. Brouzdáme se zahradou. Házím po ní vadnoucí květinu, která se jí zachytává ve vlasech. Mám strach, ale vím, co chci udělat, a tenhle záměr mě vede dál. Sebedestrukci omotanou kolem mysli jako ostnatý drát. Sestavuji své drahé dokonalou divadelní scénu, jenže ona neví, že se stává součástí toho melodramatu. Zapomínám, že jsem režisér. Dívám se na ni. Moje malé, démonické srdce se ze mě snaží vyskočit, když okamžik vrcholí a ona se chystá vypít jed z oleandru. Ví, že jí chci zabít, a stejně to vypije. Jsem její osobní šílenství, jsem její poslední sbohem.
Prsty přitisknuté ke spánkům. Všechno tu bylo. Pachy, zvuky, obrazy…a přede mnou stála, krásná jako nikdy. Všechnu plachost ze sebe svlékla jako hadí kůži.
„Nepřekonala jsi to. Vracíš se sem. Chodíš se na mě dívat,“ s výrazem plastové hračky pomalu naklonila hlavu k rameni a pohled upřela někam za mě.
Prudce jsem se otočila. Ležela pod schody, mnohem menší, než jsem si ji pamatovala. Scvrklá, zkroucená. Kůže barvy popela. Tlející jámy po propadlých očích. Dokořán otevřená ústa, v nichž se na zbytcích jazyku pásli červi. Mrtvola.
∞
Probudila jsem se zpocená. Třásla mnou zimnice. Necítila jsem prsty u nohou. Pokoj byl malý a ta všudypřítomná běloba ve mně vyvolávala pocit nicoty. Chvíli jsem pátrala očima ve tmě, než jsem vstala a přešla k zamřížovanému oknu. Chtěla jsem se ujistit, že je všechno na svém místě. Stromy v parku, nemocniční auta, světlo u vchodových dveří.
Stála uprostřed trávníku a dívala se přímo na mě, má zavražděná Barbara.
Začala jsem řvát a řvala jsem tak dlouho, dokud ke mně nepřiběhla sestřička a nepíchla mi něco na uklidnění.
Už zase jsem padala do té sladce bezesné, tiché, emočně prázdné tmy a poslouchala smích a hlasy rozčilených pacientů, které jsem probudila.
„Vrať mi to! Vrať mi to! Vrať mi to!“
„Není normální! Normální nenormálkyně! Normálno normostrana norma normovač normič!“
„Mlč!“
„Mě se už nikdy nezbavíš…“
