Daniel se narodil v samém srdci nádherné Českomoravské vysočiny a prvně otevřel svoje šedomodré oči ve staré maličké chaloupce, nacházející se uprostřed malebné vesničky, obklopené rozhlehlými, hustými lesy. Toto pohádkové místo od dětství miloval a později ho pravidelně navštěvoval každou svoji dovolenou.
Při té poslední se s manželkou Jarmilou procházeli ruku v ruce šumícími hvozdy, kde v záři odpoledního slunce převládaly všechny odstíny zelené barvy, nasávali omamnou vůni čerstvého jehličí. „Tohle je ráj na zemi, tady bych chtěl žít věčně.“ Daniel se nečekaně zastavil, otočil k Jarmile a oči mu zaplály neskrývanou touhou i vášní. „Tohle je místo, kde bych chtěl žít po smrti. Přál bych si, až umřu, abys tady na tom místě rozsypala můj popel…“ Vrhla po něm žalostný pohled. „To neříkej, tohle už nechci slyšet!“ Snažila se marně, Daniel dál rozvíjel posmrtnou teorii. „Tady by se to odpočívalo! Les šumí, mech se zelená, ptáci zpívají, borůvky voní! Přesně takhle si představuji Ráj. A já bych chtěl snít svůj věčný sen v Ráji! Slib mi prosím tě, miláčku, že to uděláš, že tady za tou hájenkou rozsypeš můj popel! Nikdy jsem po tobě nic nežádal, ale tohle mi zkrátka musíš slíbit!“ Zvedl k ní hořící pohled, z něhož naskakovala husí kůže. Mlčky přikývla. Daniel po ní však zkoumavě bloudil pár vteřin pohledem a nakonec pohrozil ukazováčkem. „Nezapomeň! Nechci ležet v hrobě pod hromadou hlíny, která by mě tlačila, chci být lehký jako vánek a prohánět se tady v lesích!“ Srdce jí sevřela prudká bolest, ale ještě jednou, němě přitakala. Na svůj slib nezapomněla. Léto se opět setkalo s létem, začala další dovolená a nečekaně přišel den, kdy držela v rukách stříbrnou urnu, s ostatky milovaného manžela. V uších jí zněl hluboký hlas. „Nechci ležet v hrobě pod hromadou hlíny, která by mě tlačila. Chci být lehký jako vánek a prohánět se v lesích!“ „Sliby se mají plnit,“ povzdechla srdceryvně. Hodila plastovou schránku do batohu, naložila do vozu a vydala se na cestu. Do cíle dorazila asi za šedesát minut. Srdce jí tlouklo až krku, když zamykala vůz na lesní cestě, a s batohem na zádech, v kterém byly uložený zpopelněné ostatky milovaného manžela, vyrážela hrbolatou cestičkou ke staré hájence. Hlavou jí letěly vzpomínky, představovala Daniela, jako mladého muže plného síly i energie. A co z něj zbylo? Hromádka popela…. V očích jí pálily slzy, u srdce tlačilo. Konečně se octila na místě, na rozkvetlém paloučku za polorozpadlou, dávnou nevyužívanou hájenkou. Vylovila urnu a otevřela ji připraveným šroubovákem. Nebylo to jednoduché, ale povedlo se to. Přemáhajíc pláč obrátila urnu dnem vzhůru. Původně si představovala, že jemný, lehký bude lehce klesat k zemi a nemile ji překvapilo, že byl hrubý, plný větších či menších zbytků (nejspíš kostí) a k zemi prudce padnul do jednoho místa. Nedokázala se na hromádku podívat, zvedla žalující oči k azurovému nebi, které prosvěcovalo korunami stromů. Jasná obloha v ten okamžik zčernala a protnuly ji tři zlověstné blesky. Jarmile přejel po těle. Otočila se a prchala pryč. Rozpršelo se, že nebylo vidět na cestu. Bouřlivě hřmělo, blesky křižovaly temné nebe, zavládnul chlad. Jarmila sešla z cesty, bloumala v temných lesích a pomalu ji opouštěly síly. „Zemřu tady!“ Blesklo jí hlavou. Klesla na kolena a začala se modlit. V té chvíli déšť ustal, les se rozjasnil. Stála pár metrů od vozu. Celá zmátořena nasedla, dojela do manželovy rodné chalupy, tam se převlékla, usušila a vrátila domů. O pár dní později jí v práci zazvonil telefon. „Ahoj Jaru!“ Ve sluchátku poznala hlas manželovy spolužačky Jany, která žila v jeho rodné vesničce. „Už pár dní na tebe pořád myslím a dnes jsem se odhodlala ti zavolat. Co je s Danielem?“ Jarmila si uvědomila, že nejspíš nemá o manželově smrti ani potuchy. Nežli stačila odpovědět, Jana pokračovala. „Potkávám ho skoro denně v lese, potuluje tam tak sám, bez tebe. Připadá mi to nezvyklé, vždycky jste podnikali procházky spolu!“ Jarmile se pokoušela pár nejbližších vteřin srovnat vyslovená slova v hlavě. „Cože?“ Vyhrkla přerývaně. „Co?“ „No, potkávám Daniela vždy, když vyrazím na houby za starou hájenku. Prochází se tam mezi stromy a má v tváři takový podivný, vyrovnaný pohled. Když na něj zavolám, usměje se a zmizí za stromem. Přijde mi to jeho chování docela divné…“ Ruka, v které držela Jarmila sluchátko, se roztřásla. Němý výkřik ztlumila dlaní a navíc se kousla do rtu, aby zastavila příval lítostivých slz. „Neděje se nic,“ špitla po chvíli a její pokus o úsměv ztroskotal. „Daniel je šťastný. Nic ho už nebolí, ani netrápí. Ale až ho příště potkáš, nevolej na něj! Dej mu klid. Je mrtvý!“ Nečekajíc odpověď zavěsila. Zavřela tiše oči a přes závoj slaných slz se hořce, ale uvolněně usmála. „Danielovi se tedy jeho přání splnilo,“ pomyslela si. „Stal se vánkem a prohání se po lesích v Ráji, kde bude žít věčně…“
